Slavné inscenace na repertoáru Nové scény

Než se budova ponoří do zasloužené rekonstrukce, je čas si připomenout, kolik podmanivých divadelních světů zde vzniklo. Kolika jazyky se tu mluvilo – jazykem obrazu, těla, zvuku i ticha. A poděkovat. Nejen za krásu a fantazii, ale i za to, že se tu vždycky našel prostor být jiný – a přitom naplno tady.

Od svého otevření v roce 1983 byla Nová scéna vždy otevřená experimentu, novým technologiím i hravým formám vyprávění. Právě tady našla svůj domov Laterna magika – fenomén, jenž nemá ve světě obdoby. Soubor, který začal jako československý příspěvek na světové výstavě Expo 58, se na Nové scéně proměnil v živý a moderní organismus přistupující k divadelnímu umění zcela novátorsky. 

Úplně první inscenací, která zde byla uvedena, byl Strakonický dudák – činoherní představení symbolicky spojilo léty prověřený text a moderní prostor. Brzy poté sem ale naplno vstoupily imaginace a technologie Laterny magiky a její největší legenda: Kouzelný cirkus. Poetický příběh o dívce, která se ztratí ve světě snové manéže, se stal synonymem vizuálního divadla, čemuž napomohla i imaginativní scéna geniálního Josefa Svobody. Od premiéry v roce 1977 se odehrálo přes 6 000 repríz, které oslovily nejen naše, ale i mezinárodní publikum a Kouzelný cirkus se tak stal ikonou Laterny i českého divadla vůbec.

Kdo by neznal Otvírání studánek, Odyssea, Casanovu…? Inscenace, které se hrály roky a plnily hlediště. V Laterně magice šlo vždy o víc než jen o spojení filmu, divadla a tance – šlo o touhu vyprávět příběh tak, jak ho jinde nezažijete. Projekce, animace, živí herci i tanečníci, to vše se potkávalo na jevišti a vytvářelo podmanivý svět, ve kterém realita a iluze kráčely bok po boku.

V posledních letech se Laterna otevřela i mladším tvůrcům. Projekt LaternaLAB dal prostor experimentu a nové generaci umělců, kteří hledali nové formy vyjádření – mezi nimi třeba soubory 11:55 nebo tYhle, své místo zde našli také renomovaní 420PEOPLE. K úspěšným titulům posledního období patřily inscenace jako Cube, pohrávající si s vizuálními prvky Nové scény, Human Locomotion s umně zpracovaným tématem počátků fotografie, Krajina těla propojující tanec, projekce a akrobacii nebo intimní Zázrak (s)tvoření, který s humorem i něhou rozvíjí dětskou představivost.. Rodiny s nejmenšími si zamilovaly BatoLaternu – inscenaci, která se naladila na rytmus batolecího vnímání světa, aniž by sklouzla k podbízivosti. A výrazný autorský rukopis přinesla i Valérie a týden divů – divadelní adaptace kultovního románu, která svou tajuplnou poetiku rozvíjí skrze taneční stylizaci, hereckou akci, podmanivou hudbu a působivé vizuální efekty.

Laterna magika se v průběhu let změnila – od poetických fantazií až po technologicky vyspělé inscenace, které se nevyhýbají těžkým tématům. Přesto zůstala věrná svému základu: být divadlem obrazů, pohybu a rytmu. Divadlem, které oslovuje smysly a probouzí imaginaci.

Na Nové scéně během let vznikaly i výjimečné projekty ostatních našich souborů, které si zaslouží své místo v paměti.

Činohra zde nacházela prostor pro odvážnější dramaturgii. Režisér Michal Dočekal zde s úspěchem inscenoval několik výrazných titulů, např. Beckettovo Čekání na Godota, Bondovu provokativní hru Spaseni nebo odvážný text Elfriede Jelinek Co se stalo, když Nora opustila manžela. Významně se do repertoáru této budovy vepsala také jubilejní adaptace Medkova Plukovníka Švece v režii Jiřího Havelky s hvězdným, ryze mužským obsazením. 

V posledních letech Činohra přinášela na Novou scénu zejména autorské inscenace a inscenace současných českých dramat, například Otec hlídá dceru Ondřeje Novotného (rež. Jan Frič), přičemž občas brali inscenátoři do úvahy přímo ikonický interiér, a tak se pocta K. H. Hilarovi Za krásu (rež. Daniela Špinar) odehrávala v hledišti mezi všem dobře známými koženými sedačkami a Fričova Návštěva vycházející z povídky Emila Hakla provedla publikum i veřejnosti obvykle nepřístupnými zákoutími budovy. 

Diváckými hity se okamžitě po premiéře staly inscenace Wernisch (rež. Jan Nebeský) a Privatizace (rež. Petr Erbes a Boris Jedinák), které nyní najdou nový domov v holešovické La Fabrice, a ačkoliv za nimi budou noví diváci chodit jinam, skutečnost, že vznikly pro Novou scénu, těmto titulům už nelze upřít. 

Silnou a výraznou kapitolu zde napsal také balet, svou kapitolu zde napsali tvůrci tuzemští, nouze nebyla ani o tvůrce světového formátu. Takřka legendárním se stal Macbeth v choreografii Daniela Wiesnera, který představil shakespearovskou tragédii v čistě tanečním jazyce, bez ztráty dramatu. Carmina Burana uchvátila velkolepou hudebností i smyslnou scénografií, a večer Malý pan Friedemann / Psycho s taneční adaptací hororového napětí ukázal, že balet se nebojí ani psychologie, ani temnoty. Christopher Bruce v Moonshine přinesl melancholické ohlédnutí za érou swingu a blues, na jeviště převedl také hudbu Rolling Stones. 

Přelomovou inscenací bylo Decadance Ohada Naharina, který přinesl českému publiku zcela nový fyzický jazyk – jeho choreografie v duchu techniky gaga byly nejen hypnotické a rituální, ale vtahovaly diváka do intenzivního, kolektivního zážitku. Z podobného ranku pocházelo i svižné a ironicky sebevědomé Cacti od Alexandra Ekmana – choreografie, která s humorem pitvala klišé moderního tance. 

Pražský operní, ale celkově divadelní svět si zcela podmanila opera Sternenhoch skladatele Ivana Achera. Expresionistická groteska podle Ladislava Klímy spojila elektroniku, tanec i expresivní výtvarnou stylizaci v dílo, které kritika označila za „mystiku nadšílenství“ i „operu, kterou buď milujete, nebo nenávidíte“. Stejně silnou výpovědí byla Rudá Marie, opera s libretem Oldřicha Kaisera a hudbou Jana Kučery, která s groteskní nadsázkou zkoumala obraz ženství a víry. A opera Toufar – hudebně-dramatická rekonstrukce života kněze mučeného komunistickým režimem – nabídla tichý, o to silnější příběh o důstojnosti. 

Za mimořádnou událost pak lze považovat dvojvečer Šostakovičových oper Orango a Antiformalistický jarmark – satirický pohled na diktaturu, konformismus i uměleckou autocenzuru, který ironicky rezonoval právě v prostoru Nové scény. Žádný člověk, minimalistická opera Jiřího Adámka a Michala Nejtka, se ponořila do tématu samoty, vykořeněnosti a neschopnosti komunikovat – civilním jazykem, jemnou ironií i existenciální tíhou. V rámci festivalu Opera Nova pak na Nové scéně zazněly i další původní nebo výjimečné projekty – za všechny jmenujme například Kafkův dopis otci. 

A právě v tom je síla Nové scény – v otevřenosti, hledání a odvaze.