V rámci rozsáhlé rekonstrukce pražského Národního divadla, která se uskutečnila v letech 1977–1983, se řešil i náročný urbanistický úkol nové zástavby prostoru mezi Národním divadlem a voršilským klášterem. Na volném prostranství měly vzniknout tři nové objekty: provozní budova divadla, restaurace a přímo u Národní třídy budova se společenským sálem. V roce 1980, kdy rekonstrukce historické budovy Národního divadla a hlavně výstavba nových budov značně pokročily, byl náhle projekt přehodnocen. Rozhodující podnět přišel od scénografa Josefa Svobody, který už delší dobu usiloval o zřízení vlastní budovy pro soubor Laterny magiky. Svobodovi se podařilo otevřít kritickou diskusi o využití novostavby a jejím výsledkem byla rozsáhlá proměna celého projektu.
Budova Nové scény se vrátila do svazku Národního divadla v roce 2010. Její repertoár tvořila představení Laterny magiky, Činohry, Baletu, Opery a řada vlastních projektů i pohostinských vystoupení, scénických diskuzí či jednorázových akcí, které se odehrávali jak v budově Nové scény, tak na piazzetě Národního divadla. V březnu 2026 bude zahájena generální rekonstrukce.
V rámci rozsáhlé rekonstrukce pražského Národního divadla, která se uskutečnila v letech 1977–1983, se řešil i náročný urbanistický úkol nové zástavby prostoru mezi Národním divadlem a voršilským klášterem. Stávaly tu dříve tzv. Kaurovy domy, tři klasicistní budovy, které určovaly směřování Národní třídy k řece, k mostu, k divadlu. Na konci padesátých let proběhla nezbytná demolice těchto zdevastovaných objektů a uvolněný prostor začal provokovat architekty. Potřeba zásadního řešení zde ostatně byla zřejmá delší dobu, již od počátku 20. století se vedly diskuse o využití tohoto místa. Od dvacátých let pak proběhlo - za stále se měnících dispozic - několik vln architektonických soutěží. Ta poslední proběhla na přelomu padesátých a šedesátých let a jejím vítězem se stal architekt Bohuslav Fuchs, který se svými spolupracovníky předložil projekt v roce 1966. Po Fuchsově smrti přešlo autorské právo na Státní památkový ústav, jehož pracovník Pavel Kupka byl pověřen dopracováním plánů, které byly konečně v roce 1976 schváleny k realizaci. Na volném prostranství měly vzniknout tři nové objekty: provozní budova divadla, restaurace a přímo u Národní třídy budova se společenským sálem.
V roce 1980, kdy rekonstrukce historické budovy Národního divadla a hlavně výstavba nových budov značně pokročily, byl náhle projekt přehodnocen. Rozhodující podnět přišel od scénografa Josefa Svobody, který už delší dobu usiloval o zřízení vlastní budovy pro soubor Laterny magiky. Svobodovi se podařilo otevřít kritickou diskusi o využití novostavby a jejím výsledkem byla rozsáhlá proměna celého projektu. Novým úkolem byl pověřen Josef Svoboda společně se Zdeňkem Kunou, ale stejný úkol byl také zadán Karlu Pragerovi.
Svoboda přišel s návrhem, který respektoval půdorys již značně rozestavěného objektu a jeho úpravu pro následné využití Laternou magikou. Prager zase ve své koncepci sledoval víceúčelovost projektu a prostorovou flexibilitu. Ideová rada pro řešení zástavby u Národního divadla 6. 10. 1980 vybrala k realizaci Svobodův a Kunův projekt, ti však požadovali prodloužení lhůty k dopracování nově koncipovaného náročného projektu. To se nelíbilo městskému výboru komunistické strany, jenž měl v rozhodování o projektu hlavní slovo, a který trval na dodržení původně stanoveného termínu dokončení 18. 11. 1983. Realizací byl proto pověřen Karel Prager. Detaily projektu a řešení interiéru se pak dokončovalo ve spěchu v průběhu výstavby, na niž zbylo bezmála půldruhého roku.
Tak vznikla Nová scéna, od svého dokončení jedna z nejdiskutovanějším pražských staveb, která si také vysloužila mnoho sarkastických přezdívek. Budova, suverénně nahlížející do Národní třídy, vstoupila do novorenesančního ústí ulice razantně a bez okolků. Dělí se na dvě části: ta, která přiléhá k baroknímu klášteru, je klidná, transparentní, s hladkým pláštěm z determálního skla. Druhá část se zvedá na masivních pilířích, mezi kterými se otevírá volný průchod na divadelní piazzetu. Od prvního patra vzhůru nabízí architekturu velice neobvyklou: zalamovaný tvar je zkosený dole, nahoře a na nárožích je obložen více než čtyřmi tisíci tvarovkami podle návrhu Stanislava Libenského. Tyto vyfoukané skleněné tvarovky, které tvoří typický vzhled Nové scény, nesou různé profily, takže dohromady skládají mohutný reliéf. Celá stavba se vlastně mění ve svébytnou plastiku; je to unikátní příklad takového využití skla.
Karel Prager (1923-2001) pocházel z Kroměříže, v roce 1949 absolvoval fakultu architektury na ČVUT v Praze a tam také stojí jeho nejznámější stavby. Tou nejoceňovanější je budova Výzkumného ústavu makromolekulární chemie ČSAV v Břevnově, která byla v roce 2000 prohlášena za kulturní památku. Další jeho pražské realizace už jednoznačně přijímány nejsou. Někdo je nenávidí a někdo je jimi okouzlen, ať jde například o budovu někdejšího Federálního shromáždění či Komerční banku na Smíchově ve tvaru komolého jehlanu. Mezi jeho poslední práce patří obytný soubor U Kříže v Jinonicích, který byl v roce 1999 oceněn titulem stavba roku. Architekt, proslulý nesmírnou životní vitalitou a neskutečným zaujetím pro zakázku, obdržel nedlouho před svou smrtí Cenu Obce architektů za celoživotní dílo.
Hned první měsíce divadelní praxe na Nové scéně ukázaly silný rozpor mezi Novou scénou, jak byla slibována a velebena v tisku, a Novou scénou - realitou. Projevily se všechny nepříznivé důsledky náhlé změny projektu provedené uprostřed stavby, především nedostatečná divadelně-technická příprava plánu. Například jakákoli přestavba hlediště v tomto prostoru byla velice náročná na čas i jevištní personál, a tak se brzy od možnosti variability upustilo. Velké problémy také způsobovala špatná akustika sálu, projevilo se poddimenzování provozních komunikací včetně výtahů i nepřiměřené tepelné a vzduchově hygienické podmínky.
Podle původní koncepce měla Nová scéna sloužit činohře, baletu, komorní opeře a také Laterně magice. Zahajovacím představením Nové scény byl 20. 11. 1983 Tylův Strakonický dudák. Nepříliš zdařilá inscenace režiséra Václava Hudečka měla demonstrovat variabilitu prostoru v nejradikálnější variantě, sál byl uspořádán arénovitě s jevištěm uprostřed sálu a premiéra byla přenášena v přímém přenosu televizí. Recenzent Mladé fronty tehdy poznamenal: „Věřme, že dramaturgie činohry vyvodí z této natrpklé zkušenosti závěry, týkající se vhodnosti a nevhodnosti textů pro typ divadelního prostoru Nové scény. Jde totiž také o to, aby bylo uplatněno účelně a tvořivě všechno, co tato scéna nabízí.“ Ačkoli činohře prostor nesplňoval vysoká očekávání, vzhledem k rekonstrukci Stavovského divadla realizovala v následujících deseti letech na Nové scéně velkou část svého repertoáru. V období 1983-1990 zde uvedla tři desítky premiér, mj. i úspěšné tituly Jiří Hubač: Stará dobrá kapela (rež. Ladislav Vymětal, prem. 18. 4. 1984), Karel Čapek: Věc Makropulos (rež. Václav Hudeček, prem. 5. 12. 1985), Thornton Wilder: Naše městečko (rež. Ladislav Vymětal, prem. 15. 5. 1986), Bernard Behan: Rukojmí (rež. Jan Nebeský, prem. 12. 3. 1987), August Strindberg: Slečna Julie (rež. Karel Kříž, prem. 10. 3. 1988), Shelagh Delaneyová: Chuť medu (rež. Miroslav Macháček, prem. 19. 5. 1988), Christopher Hampton: Nebezpečné známosti (rež. Ladislav Smoček, prem. 24. 11. 1988), Alexandr N. Ostrovskij: Deník ničemy (rež. Ivan Rajmont, prem. 23. 3. 1989), Václav Havel: Zahradní slavnost (rež. Vladimír Strnisko, prem. 26. 4. 1990) nebo Anton P. Čechov: Strýček Váňa (rež. Ivan Rajmont, prem. 12. 9. 1990).
Operní soubor využíval Novou scénu jen zřídka. Balet tu uvedl čtyři premiéry (nejúspěšnější byl balet Macbeth od Václava Ridelbaucha), ale také několik baletních matiné a komponovaných večerů. V únoru 1984 se na Nové scéně poprvé představila Laterna magika s premiérou dětské opery Žvanivý slimejš. Toto představení se zde hrálo o víkendech spolu s další inscenací Kouzelný cirkus.
Od roku 1992 působila na Nové scéně Laterna magika. Rok před tím, v roce 1991, se totiž do tehdejšího působiště Laterny magiky, divadla Adria, vrátil Otomar Krejča s resuscitovaným Divadlem Za branou. Ačkoli byl sál Adrie původně určen pro Laternu magiku a Divadlo Za branou v něm bylo pouze v nájmu, dohoda mezi oběma subjekty se zdála být nemožná. S ohledem na to, že Národní divadlo bylo schopno přesunout všechny své umělecké aktivity z Nové scény do nově zrekonstruovaného Stavovského divadla, získala Laterna magika na dalších osmnáct let své útočiště na Nové scéně. Následné založení samostatné příspěvkové organizace Laterna magika tento fakt ještě formálně zvýraznilo; v delimitačním rozhodnutí ministra Uhdeho bylo stanoveno, že Laterna bude využívat budovu Nové scény na základě nájemní smlouvy. Budova byla také se souhlasem Národního divadla označena novým nápisem „Laterna magika“. Byly provedeny určité technické úpravy a potlačily se tak nepříznivé důsledky některých projekčních chyb. Umělecká identita prostoru pak splynula na osmnáct let s tvorbou Laterny magiky. K 31. 12. 2009 byla Laterna magika jako příspěvková organizace zrušena a od 1. 1. 2010 funguje opět jako soubor v rámci Národního divadla.
Nová scéna se tedy v lednu 2010 vrátila pod plnou správu Národního divadla a funguje jako otevřený prostor pro moderní divadlo všech forem a žánrů. Program obsahuje představení souborů Národního divadla, ale také nezávislé projekty, festivaly, vystoupení zahraničních souborů, výtvarné instalace či vzdělávací pořady.
Historii budovy Nové scény uceleně shrnuje kniha Nová scéna Národního divadla, kterou vydalo v edici Archiv Národní divadlo v září 2010. Knihu je stále možné zakoupit v hlavní pokladně Národního divadla.
O architektuře a historii budovy Nové scény se dozvíte více také na stránkách projektu European Theatre Architecture.