Soubor budov, který dnes tvoří komplex Nové scény Národního divadla, není jen zázemím pro divadelní provoz. Je to urbanisticky promyšlený a výtvarně výjimečný celek, ve kterém se potkává architektura, umění a každodenní život. Dvě hlavní části – reprezentativní budova Nové scény a Provozní budovy se vstupy z náměstí Václava Havla – spolu vedou tichý, ale do posledního detailu promyšlený dialog, do kterého je zapojena i historická budova Národního divadla.
Samotná budova Nové scény, obrácená k Národní třídě, je nepřehlédnutelným symbolem brutalismu i sklářského umění. Její ikonická fasáda z více než 4300 ručně foukaných skleněných tvarovek vznikla ve spolupráci architekta Karla Pragera a výtvarníka Stanislava Libenského. Sklářské komponenty byly zhotoveny ze speciálního skla SIMAX ve sklárnách Kavalier v Sázavě a následně ozařovány kvůli barevnému tónu. Každý z prvků váží přes 40 kg, a přesto celá fasáda působí lehce – jako krystalická slupka, která přes den odráží ruch města a v noci se proměňuje v zářící lucernu.
Zvolené měřítko a modul skleněných prvků navazují na proporce historické budovy Národního divadla – například na rytmus hlavic, koulí a kuželek Zítkovy architektury. Ačkoliv je Nová scéna radikálně soudobá, nepopírá své místo ve vztahu ke starší budově, ale zrcadlí ji po svém.
Interiér budovy Nové scény působí jako otevřená divadelní krajina. Dřevo, kámen a sklo zde vytvářejí dynamickou kompozici, v níž hraje důležitou roli světlo. Točité schodiště, které stoupá několika podlažími, je hlavníi páteří celého prostoru, uprostřed kterého se vine světelná plastika od Pavla Hlavy a Jaroslava Štursy. Broušené sklo doplněné o chromatické neonové trubice, mělo nejen osvětlovat prostor, ale přitahovat pohledy i zvenčí a lákat tak kolemjdoucí k návštěvě.
Ve druhém poschodí najdeme i další výtvarné prvky: bronzové reliéfy Jana Simoty Umění radosti a Umění boje, které byly v posledních letech neodmyslitelnou součástí Kavárny NoNa, nebo skleněná stropní svítidla Františka Víznera, jejichž třpyt vytváří atmosféru soustředění a klidu.
Samotný divadelní sál Nové scény navrhl architekt Martin Sladký jako čistý, až strohý prostor bez nadbytečné dekorace. Dominantním vizuálním prvkem je opona ve vertikálních modrých pruzích, které se objevují i v dalších textilních prvcích interiéru. Pruhující rytmus sjednocuje prostor, stejně jako kombinace betonových stěn, dřevěného obkladu a akustických pororoštů.
Obě provozní budovy, včetně té, které se dřívě říkalo Restaurační, jsou sice určeny především pro zázemí divadla, ale z architektonického hlediska se jedná o rovnocennou součást celku. Její vnitřní prostor je založen na střídmém, ale mimořádně kvalitním materiálovém řešení: obklady z tryskané žuly, měděné detaily, dýhované stěny, ušlechtilé textilie.
Právě zde se uplatňují některé z výtvarných děl, které často bývají mylně spojovány s Novou scénou. Například tapiserie Věry Drnkové-Zářecké (Opera) a Radomíra Koláře (Činohra) či malířská kompozice Jiřího Karmazína Svět divadla. Nenápadný, ale přesto promyšleným detailem jsou pak nebo jemně vrstvené dýhové stěny a tapety od Zory Smetanové a Karla Lapky.
Jedním z nejpozoruhodnějších rysů Provozní budovy je její vnitřní propojenost se zbytkem areálu – skrze vyhlídkové chodby a pečlivě komponované průhledy je stále přítomné okolní město, Voršilská zahrada i piazzetta. Právě tento motiv – prostor jako scénické pole – spojuje Provozní budovu s Novou scénou i historickým divadlem do jednoho vizuálně uceleného celku.
Celý urbanistický soubor stojí na myšlence divadelního náměstí – tedy piazzetty, která propojuje všechny čtyři budovy a zároveň nabízí veřejnosti přirozený prostor k setkávání. Její kompozice vychází z principu scénického prostoru: je vyvýšená, rámovaná schodišti, otevřená k městu, ale zároveň chráněná. Záměrně komponované průhledy – na Zítkovo divadlo, na Voršilskou zahradu, na Žofín – dávají každému, kdo tudy prochází, pocit, že vstupuje na scénu.
Celý soubor je výjimečný nejen jednotlivými budovami, ale především svou vizuální a výtvarnou soudržností. Každý detail – od kování a lamp (Jan Tatoušek), přes informační systém (Rostislav Vaněk), po výběr kamene, skla a textilu – je výsledkem pečlivé spolupráce architektů a umělců. Budovy mezi sebou vedou tichý, ale hluboký dialog. A zároveň mluví s městem, kterého jsou součástí.
Dnes, více než čtyřicet let od dokončení, se celý areál jeví jako důsledně promyšlená divadelní scéna, která není omezena na jedno jeviště. Každý krok, každé světlo a každý materiál má své místo – a dohromady tvoří architekturu, která hraje.