Soubor budov, který dnes tvoří komplex Nové scény Národního divadla, není jen zázemím pro divadelní provoz. Je to urbanisticky promyšlený a výtvarně výjimečný celek, ve kterém se potkává architektura, umění a každodenní život. Dvě hlavní části – reprezentativní budova Nové scény a Provozní budovy se vstupy z náměstí Václava Havla – spolu vedou tichý, ale do posledního detailu promyšlený dialog, do kterého je zapojena i historická budova Národního divadla.

Skleněná Nová scéna: Monument mezi divadlem a městem

Samotná budova Nové scény, obrácená k Národní třídě, je nepřehlédnutelným symbolem brutalismu i sklářského umění. Její ikonická fasáda z více než 4300 ručně foukaných skleněných tvarovek vznikla ve spolupráci architekta Karla Pragera a výtvarníka Stanislava Libenského. Sklářské komponenty byly zhotoveny ze speciálního skla SIMAX ve sklárnách Kavalier v Sázavě a následně ozařovány kvůli barevnému tónu. Každý z prvků váží přes 40 kg, a přesto celá fasáda působí lehce – jako krystalická slupka, která přes den odráží ruch města a v noci se proměňuje v zářící lucernu.

Zvolené měřítko a modul skleněných prvků navazují na proporce historické budovy Národního divadla – například na rytmus hlavic, koulí a kuželek Zítkovy architektury. Ačkoliv je Nová scéna radikálně soudobá, nepopírá své místo ve vztahu ke starší budově, ale zrcadlí ji po svém.

Foyer Nové scény: Prostor světla a pohybu

Interiér budovy Nové scény působí jako otevřená divadelní krajina. Dřevo, kámen a sklo zde vytvářejí dynamickou kompozici, v níž hraje důležitou roli světlo. Točité schodiště, které stoupá několika podlažími, je hlavníi páteří celého prostoru, uprostřed kterého se vine světelná plastika od Pavla Hlavy a Jaroslava Štursy. Broušené sklo doplněné o chromatické neonové trubice, mělo nejen osvětlovat prostor, ale přitahovat pohledy i zvenčí a lákat tak kolemjdoucí k návštěvě.

Ve druhém poschodí najdeme i další výtvarné prvky: bronzové reliéfy Jana Simoty Umění radosti a Umění boje, které byly v posledních letech neodmyslitelnou součástí Kavárny NoNa, nebo skleněná stropní svítidla Františka Víznera, jejichž třpyt vytváří atmosféru soustředění a klidu.

Samotný divadelní sál Nové scény navrhl architekt Martin Sladký jako čistý, až strohý prostor bez nadbytečné dekorace. Dominantním vizuálním prvkem je opona ve vertikálních modrých pruzích, které se objevují i v dalších textilních prvcích interiéru. Pruhující rytmus sjednocuje prostor, stejně jako kombinace betonových stěn, dřevěného obkladu a akustických pororoštů.

Provozní budova: Tichá elegance v pozadí

Obě provozní budovy, včetně té, které se dřívě říkalo Restaurační,  jsou sice určeny především pro zázemí divadla, ale z architektonického hlediska se jedná o rovnocennou součást celku. Její vnitřní prostor je založen na střídmém, ale mimořádně kvalitním materiálovém řešení: obklady z tryskané žuly, měděné detaily, dýhované stěny, ušlechtilé textilie.

Právě zde se uplatňují některé z výtvarných děl, které často bývají mylně spojovány s Novou scénou. Například tapiserie Věry Drnkové-Zářecké (Opera) a Radomíra Koláře (Činohra) či malířská kompozice Jiřího Karmazína Svět divadla. Nenápadný, ale přesto promyšleným detailem jsou pak nebo jemně vrstvené dýhové stěny a tapety od Zory Smetanové a Karla Lapky.

Jedním z nejpozoruhodnějších rysů Provozní budovy je její vnitřní propojenost se zbytkem areálu – skrze vyhlídkové chodby a pečlivě komponované průhledy je stále přítomné okolní město, Voršilská zahrada i piazzetta. Právě tento motiv – prostor jako scénické pole – spojuje Provozní budovu s Novou scénou i historickým divadlem do jednoho vizuálně uceleného celku.

Piazzetta jako otevřené jeviště

Celý urbanistický soubor stojí na myšlence divadelního náměstí – tedy piazzetty, která propojuje všechny čtyři budovy a zároveň nabízí veřejnosti přirozený prostor k setkávání. Její kompozice vychází z principu scénického prostoru: je vyvýšená, rámovaná schodišti, otevřená k městu, ale zároveň chráněná. Záměrně komponované průhledy – na Zítkovo divadlo, na Voršilskou zahradu, na Žofín – dávají každému, kdo tudy prochází, pocit, že vstupuje na scénu.

Architektura, která drží pohromadě

Celý soubor je výjimečný nejen jednotlivými budovami, ale především svou vizuální a výtvarnou soudržností. Každý detail – od kování a lamp (Jan Tatoušek), přes informační systém (Rostislav Vaněk), po výběr kamene, skla a textilu – je výsledkem pečlivé spolupráce architektů a umělců. Budovy mezi sebou vedou tichý, ale hluboký dialog. A zároveň mluví s městem, kterého jsou součástí.

Dnes, více než čtyřicet let od dokončení, se celý areál jeví jako důsledně promyšlená divadelní scéna, která není omezena na jedno jeviště. Každý krok, každé světlo a každý materiál má své místo – a dohromady tvoří architekturu, která hraje.