Perpetuum Havel

O inscenaci

Jsou často téměř neviditelní a bezejmenní, a přesto budí strach v těch nejmocnějších. Ti, kteří se v tyranských režimech odhodlali vystoupit z řady a vyjádřit svůj postoj. Na titulních stranách časopisů se většina z nich asi nikdy neobjeví, ale i přesto se jejich příběhy odvahy a odhodlání nekontrolovatelně šíří – jako moderní báje šeptem vyprávěné v soukromí kuchyní a obýváků. Příběhy, které dávají ostatním naději, že svět může být alespoň o kousek lepším místem. Příběhy, které do absolutní tmy přinášejí paprsek světla. Těchto životních osudů spisovatelek, novinářů, studentů, výtvarnic, dělníků a mnohých dalších den ode dne napříč totalitními státy výrazně přibývá.

Jedním z takových je osud dramatika, jehož životní cesta vedla přes celu politického vězně až do prezidentské kanceláře. Václav Havel, jeden z nejslavnějších disidentů historie, na začátku roku 1989 sepsal v dopise své ženě z cely absurdní frašku o tom, co to znamená být trestancem. Jde o jediný Havlův text, v němž se objevují instrukce k vytvoření nonverbálního divadla.

Libreto, napsané pod názvem Perpetuum mobile, zaujalo režiséra Petra Boháče, který spolu s performerem Romanem Zotovem-Mikshinem připravuje inscenaci vyprávějící příběh jednoho bezejmenného vězně. Kromě Havlovy vězeňské zkušenosti a jeho textu jsou dalšími inspiračními zdroji osobní svědectví běloruské vězeňkyně svědomí Paliny Šarendy-Panasjuk, výtvarné instalace a vyprávění čínského disidenta a umělce Aj Wej-weje nebo slova pronesená současnými ruskými politickými vězni v soudních síních.