Utahování šroubu

O inscenaci

Uvedení opery Utahování šroubu je pilotním projektem uměleckého setkání tří institucí - Hudební a taneční fakulty akademie múzických umění v Praze, Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění v Brně a Národního divadla. Idea této spolupráce vznikla v loňském akademickém roce jako příležitost prezentace jevištního díla nejmladší generace na profesionální scéně.

Jedná se o spolupráci studentů zpěvu z HAMU se studentkami operní režie a scénografie JAMU. Díky vedení Opery Národního divadla a Státní opery je studentům umožněno inscenaci realizovat na jevišti Státní opery.

Iniciátory, uměleckými a pedagogickými garanty tohoto projektu jsou operní režisérka Magdalena Švecová a dramaturg Beno Blachut.

Účinkující

PROLOG: Vojtěch Pošvář / Matěj Kotrba
GUVERNANTKA: Marie Šimůnková / Anastasija Babijuk / Lejla Bakchišova
MILES: Joshua Alvarez / Anna Dostálová 
FLORA: Jana Hozmanová / Jelizaveta Liakh 
PANÍ GROSEOVÁ: Kateřina Březinová / Nela Kindigerová 
SLEČNA JESSELOVÁ: Karolína Lašťovková / Sára Marie Skopalová
PETER QUINT: Jan Tejkal / Vojtěch Pošvář
MRTVÉ GUVERNANTKY: Natalia Kalivodová / Viktorie Krbcová / Eva Lišková / Kamila Skladaná / Alexandra Židkova / Zuzana Švecová

AKS (Akademičtí komorní sólisté)

Tvůrci

Dirigent: Igor Karpilovskij / Norbert Baxa
Režie: Eliška Mervartová
Scéna a kostýmy: Kristina Komárková 
Dramaturg: Beno Blachut ml.
Pedagogický garant: Magdalena Švecová

Benjamin Britten (1913–1976)
Benjamin Britten byl jednou z nejvýznamnějších osobností britské hudby 20. století – skladatel hluboce humanistického cítění, výjimečný melodik a mistr psychologicky pronikavého hudebního divadla. Jeho opery, komorní i celovečerní, patří dnes k základnímu světovému repertoáru. Brittenova schopnost propojit moderní hudební jazyk s dramatickou srozumitelností a emocionální hloubkou je patrná již v Peteru Grimesovi (1945), v díle, které zásadně proměnilo podobu britské opery. Mezi další klíčová díla patří Billy Budd, Gloriana, Sen noci svatojánské, komorní opery jako Zneuctění Lukrécie či Albert Herring a v neposlední řadě slavné Válečné rekviem, silná výpověď o hrůzách války. Brittenova hudba často zobrazuje outsiderství, zranitelnost a morální dilemata, přičemž děti a mladí lidé v jeho operách zaujímají výjimečné postavení – nejen jako postavy, ale i jako symboly křehkosti a naděje. V osobním i uměleckém životě ho doprovázel tenorista Peter Pears, pro nějž většinu svých tenorových rolí psal. Britten dokázal vytvořit jedinečný hudební svět – intimní, průzračný, ale i zneklidňující – ve kterém se klasická hudební forma setkává s novodobou citlivostí.

Utahování šroubu (The Turn of the Screw)
Opera Utahování šroubu (1954) napsaná na libreto Myfanwy Piper podle stejnojmenné psychologické novely Henryho Jamese, je jedním z nejtajemnějších děl Benjamina Brittena. V tomto hudebním podobenství o vině, strachu a ztrátě nevinnosti sledujeme příběh mladé guvernantky, která přijíždí do osamělého venkovského sídla Bly v Essexu, aby se starala o dvě osiřelé děti – Floru a Milese. S přibývajícími tajemstvími, šepoty minulosti a znepokojivou přítomností dvou zemřelých postav – Petera Quinta a slečny Jessel – se realita postupně láme a hranice mezi vnějším a vnitřním světem se rozplývají. Britten zde využívá rafinovanou hudební formu: opera je strukturována do prologu a 16 scén, propojených dvanácti variacemi na ústřední motiv, který se postupně „utahuje“ – stejně jako onen šroub. Dílo působí jako znepokojivý hudební sen, v němž má každé ticho váhu a každá nota hluboký podtext. Atmosféra nejistoty, dvojsmyslnosti a potlačené sexuality činí z Utahování šroubu psychologické drama, ale i nadčasovou reflexi síly manipulace a touhy po kontrole – a především jedinečné hudební zrcadlo lidské křehkosti.