MENU

Opera Národní divadlo

Libuše

Bedřich Smetana
Premiéry 14. a 16. září 2018

Prodej na předplatné

Informace

Dirigent: Jaroslav Kyzlink
Režie: Jan Burian
Scéna: Daniel Dvořák
Kostýmy: Kateřina Štefková
Choreografie: Petr Zuska

Sbor a Orchestr Národního divadla

Úvahy nad tím, zda je či není opera Libuše vrcholným dílem Bedřicha Smetany v kontextu jeho ostatních zpěvoher či dokonce v kontextu celé české operní tvorby, zda a jak obstojí před bezprostředností Prodané nevěsty, před lyrikou a jímavostí Dvořákovy Rusalky či před emotivitou a dramatičností oper Leoše Janáčka, nejsou a priori na místě – vždy bude záležet na úhlu pohledu, z nějž se Libuše či kterákoli jiná proslavená česká opera hodnotí. Úhel pohledu, který Libuši přísluší nejpřirozeněji, je dán již samotným záměrem jejího autora a z něj plynoucí tradicí. Smetana určil Libuši k provádění při slavnostních příležitostech, týkajících se života české společnosti, která se po roce 1860 začala v rovině kulturní, politické i hospodářské výrazně a hmatatelně emancipovat. Takovou příležitostí se stalo pro českou společnost nesmírně významné otevření Národního divadla, v roce 1881 nejprve dočasné a o dva roky později definitivní. Událost, která v symbolické rovině široce přesáhla úzký svět českého divadelnictví a stala se jednou z podstatných předzvěstí pozdějšího dosažení samostatnosti v roce 1918. Sté výročí založení Československé republiky je tedy dnes pochopitelně zásadním momentem i pro samotné Národní divadlo a uvedení nové inscenace Libuše samozřejmým příspěvkem Národního divadla k tomuto jubileu. Žánrových označení, jimiž se snažíme Libuši charakterizovat, existuje více a jedním z nich může být i „scénický rituál smíru a očisty“. Od počátku Smetana v Libuši konflikty a protiklady nevyhrocuje, jak by se od operního dramatika očekávalo, nýbrž záměrně hledá cestu k jejich včasnému smírnému řešení. Ať již jde o hlavní dějotvorný spor dvou bratří o otcovské dědictví či protiklady mezi mužem a ženou, přísnou spravedlností a vstřícnou laskavostí, mezi původem „z lidu“ a původem „urozeným“, mezi motivy světla a tmy, ohně a vody, vždy jsou tyto konflikty ve Smetanově opeře smiřovány v ústřední postavě kněžny Libuše, která není jen bájnou panovnicí, věštící Čechům slávu, nýbrž především očistným mytickým symbolem ženství a mateřství, mírnosti a pokojného života.

Účinkují