Světec či blázen, premiéra 19. 1. 1889

Matematik, ekonom, politik s brilantní kariérou a spisovatel José Echegaray (1832–1916) napsal přes šedesát veršovaných a prozaických dramat, které zpočátku jeho tvorby vyvolaly u publika a kritiky obrovské bouře nadšení. Jejich sláva brzy přesáhla i do zahraničí a opanovala přední evropské scény. Roku 1905 mu byla jako prvnímu španělskému autorovi udělena Nobelova cena za literaturu.

Ve svých tezovitých textech si zachovával přísný morální pohled na znázornění lidských osudů. Etické a citové konflikty řeší s patetickou přepjatostí i v sentimentální hře Světec či blázen, v níž se Don Lorenzo, hloubavý intelektuál vědeckého věhlasu, po dvaceti letech setká se svou bývalou chůvou Juanou, která se mu odhalí jako jeho skutečná matka a také mu odkryje jeho minulost podvrženého dítěte zámožných rodičů.

Poté se chce z vyššího principu mravního vzdát svého jména i neprávem získaného bohatství a rovněž nesouhlasí s uzavřením společensky nerovného sňatku své soucitné dcery Inés s aristokratem Eduardem. Nářky a traumatizující bolest členů a přátel Lorenzovy rodiny jsou jako nejdrásavější emocionální prostředky využity se zřetelem na vnější efekt závěrečných scén jednotlivých aktů, při nichž kulminují obavy o duševní zdraví dosud milovaného blízkého – jedni ho považují za blázna, jiní za pravověrného světce. 

Ušlechtilý Lorenzo tak intenzivně a pošetile apeluje na otázky svědomí a počestnosti, že jeho rodina po nenadálém úmrtí Juany vyřeší jeho psychické dilema tím, že ho dá zavřít do ústavu pro choromyslné.

Herecké obsazení pro nastudování hry v roce 1889 bylo doslova hvězdné. V hlavní roli Jakub Vojta Slukov patřil k první generaci herců Národního divadla, který se v osobním životě zasloužil o založení sociálního fondu pro herce. Dále významná herečka první scény i českého venkova Otýlie Sklenářová-Malá, v roli Inés další herecká hvězda Hana Kvapilová (tehdy ještě pod dívčím jménem Kubešová) a kromě jiných také Eduard Vojan, který se stal jedním ze symbolů divadla své doby.