Jan Heiling, premiéra 28. 4. 1889
Německý raně romantický skladatel Heinrich Marschner (1795–1861) ve svém díle navazoval na odkaz Carla Marii von Webera, s nímž se jako sedmnáctiletý seznámil v Praze, kde Weber působil jako ředitel a dirigent Stavovského divadla. Marschner byl trojnásobným vdovcem, na závěr života se oženil ještě po čtvrté, z jeho celkem deseti dětí osm zemřelo v nedospělém věku. Od roku 1824 byl hudebním ředitelem drážďanské opery, v sezoně 1826/1827 operním ředitelem v Gdaňsku, od roku 1831 dirigentem v Královském dvorním divadle v Hannoveru. Tam také vytvořil své klíčové dílo, operu Hans Heiling.
Libreto Eduarda Devrienta vzniklo na základě lidových pověstí o Svatošských skalách (dříve Hans-Heiling-Felsen) na řece Ohři mezi Loktem a Karlovými Vary. Chmurnou operu prodchnutou silnou baladičností charakterizuje temná harmonie a nebývalá instrumentace. Příběh nadpřirozené bytosti, která na sebe bere lidskou podobu, aby žila mezi lidmi a prošla lidským zklamáním, může v mužské podobě velmi volně evokovat Dvořákovu Rusalku. Ostatně nemusí být náhoda, že ústřední melodii z opery použil Antonín Dvořák ve své Novosvětské symfonii. Z 16 Marschnerových oper Praha poznala ve své době ještě Upíra a Templáře a Židovku.
