Antigona, premiéra 9. 1. 1889

V roce 1889 se na repertoár Národního divadla dostala hned dvě stěžejní Sofoklova dramata – v lednu Antigona, v listopadu Král Oidipús. A obě se pak dočkala ještě několika dalších inscenací. V týdeníku Čas bylo první nastudování Antigony hodnoceno velmi kladně. V obsáhlé recenzi se autor věnuje i otázce scénografie a kostýmů, choreografii tanců i hudební složce. Polemizuje sice s dobovou věrností toho či onoho jevištního prvku, celkově však velice chválí.

„Naplňuje nás opravdovým potěšením, že ředitelstvo Národního divadla, režie i herectvo při provozování Antigony věnovalo vypravení a sehrání jejímu píli všemožnou, opravdovou, a že vykonalo tím skutek vskutku záslužný; hluboký, ba můžeme říci posvátný dojem, kterým působilo drama na obecenstvo, jsou nejlepším toho důkazem, že hrálo se s pravým porozuměním a s opravdovou láskou k věci.“ 

Kritik vyzdvihl též výkony herců: „Zvláště pí. Sklenářová, pp. Seifert, Šmaha a Slukov vynikali dobře rozčleněným a plastickým přednesem veršů Sofoklových a pojímali úlohy své zcela správně.“ Všichni jmenovaní umělci patřili k herecké generaci, na které stál repertoár Prozatímního a pak také počátků Národního divadla. Otýlie Sklenářová-Malá (1843–1912) se aktivně podílela na osvětě stavby nového divadla. V roce 1873 odevzdala výtěžky ze svých pohostinských představení právě do slavné sbírky na Národní divadlo.edvečer císařských narozenin lze na cedulích Národního divadla nalézt téměř nepřetržitě od roku 1885 do roku 1913, ale tak dokonalé tematické propojení s panovnickým rodem se objevilo pouze v případě Noclehu v Granadě.