Recenze na Billyho Budda v Opernglas

Poslední dvě představení opery Benjamina Brittena Billy Budd na jevišti Národního divadla 25. a 27. dubna

Ne, to, co je na jevišti pražského Národního divadla, kde Daniel Špinar inscenoval českou premiéru opery Billy Budd,  není britská bitevní loď „Indomitable“ z roku 1797 z doby koaliční války proti Francii (výprava Lucie Škandíková). Uprostřed velkého sterilního prostoru, který se podobná nemocniční stanici a nebezpečně se naklání, vzpomíná zestárlý kapitán Vere na osud mladého námořníka Billyho Budda, kterého i přes své osobní sympatie k tomuto mladíkovi odsoudil k smrti. V bolestných útržcích snů a vzpomínek musí starý kapitán ještě jednou zažít, co se v této mužské společnosti, v níž si členové mužstva mohou okamžiky fyzické blízkosti vybojovat jen drsnými žerty nebo hrubými urážkami, na širém moři odehrálo.

U Brittena je třeba chápat loď, vlny moře nebo jeho klidnou hladinu jako alegorii. Jde o lidi, o muže ve výjimečných situacích, a to prostřednictvím existenciální tématiky, založené také autobiograficky. Jde o ničivou moc sexuality, zde zvláště homosexuality, její potlačování a pomluvy vedou nakonec k tomu, že objekt žádosti, v tomto případě Billy Budd, musí být zničen, aby druhý vlastnímu zničení unikl. Billy je navíc outsider, je v kolektivu cizí a koktá. V době světové premiéry se mohlo umělecké dílo, v tomto případě opera, této tématice přiblížit pouze v hudebních a optických narážkách. Nyní, v Praze, je tomu jinak. Režisérovi se podařilo přímými, přitom však citlivými obrazovými kompozicemi rušivé složky potlačené sexuality zviditelnit. Tak vznikly velké obrazy pro členy výtečně zpívajícího a hrajícího mužského sboru.