„Protože já na tom trvám, že jste byla nejlepší“ aneb Za Valentinou Thielovou

„To bylo tak krásné, můžu vám říct, že ještě doteď, když si na to vzpomenu, mám husí kůži, jak to působilo. To bylo něco, lidi prostě jenom koukali!“
(V. Thielová o Laterně magice na EXPO 58)

S Laternou magikou spolupracovala Valentina Thielová několik let. Na roli konferenciérky na Světové výstavě EXPO 58 nešlo zapomenout: každá z konferenciérek se pro natáčení naučila provádět diváky programem v několika světových jazycích a konverzovat se svým předtočeným obrazem na projekčních plátnech:

„I když jsem za život hrála nevím kolik rolí, texty z Laterny magiky mám v hlavě dodnes, a kdyby mě někdo vzbudil o půlnoci, klidně bych je začala odříkávat,“ vzpomínala Thielová před několika lety, „Nijak nám nepřidalo na klidu, když nám zdůrazňovali, jak zodpovědná ta práce je, že budeme zastupovat dva a půl tisíce českých herců! A pan Radok byl maximalista, nemohly jsme si dovolit žádnou chybu, ani jedna z nás. Důležité bylo učit se všechny texty v určitém rytmu, to platilo i pro natáčení. Z pohledu diváka byla potom na pravém turniketu Angličanka, na levém Němka, uprostřed my živé jako Francouzky. A na všech reprízách pak bylo nutné udržet stejný rytmus řeči!“

Valentina byla především filmovou herečkou, kde se začala objevovat v menších rolích od poloviny 50. let. Jejím prvním manželem byl básník Vladimír Thiele, jehož jméno si ponechala. Režisér Josef Mach ji v roce 1957 obsadil do hlavní role ve filmu Florenc 13.30, pak přišly role v tuzemsku i v zahraničí, např. ve filmech Deštivý den, Občan Brych, Bláznova kronika, Transit Carlsbad ad. Po roce 1968 téměř přestala být obsazovaná, pracovala se zájezdovými divadly a estrádními soubory. Její další větší filmová role přišla až v roce 1982 ve filmu Sněženky a machři režiséra Karla Smyczka. Po revoluci se dál věnovala herectví v televizi i v reklamách.

S Laternou magikou prožila nejen ono slavné bruselské léto, kde vedle Světové výstavy probíhal i mezinárodní filmový festival, z něhož si odnesla celoživotní zážitek z galantnosti Jeana Maraise a oslnění z osobnosti Sophie Loren… Ačkoli se po návratu do Prahy chtěla Thielová věnovat filmu a televizi, režisér Radok ji přišel sám požádat, aby vystupovala dál, dokonce ji vzal i ukázat, jak probíhá rekonstrukce paláce Adria, kde měla Laterna začít hrát. „Protože já na tom trvám, že jste byla nejlepší,“ řekl jí prý tehdy. Pokračovala tedy, nicméně odmítla účast na zájezdech. Ale byla skutečně nadmíru poctivou spolupracovnicí:

„Jednou se stalo, že bylo vyprodané představení a já jsem zrovna ležela ve fakultní nemocnici na Karláku po zápalu plic. Neměl mě ale kdo střídat, takže přišli orodovat u doktora, který povolil, že můžu na několik hodin pryč, když se vrátím. Takže mě vezli sanitkou do divadla, abych si mohla odehrát představení, a pak zase sanitkou zpátky do špitálu. Takhle jsme byli Laterně nakonec oddaní. Ale když je člověk mladý, tak zvládne leccos.“

Ačkoli se pak divákům zapsala do paměti díky dalším příležitostem ve filmu, zůstala součástí historie Laterny magiky, u jejíhož zrodu byla. Čest její památce!

(Pozn.: Vzpomínky z nahrávky vzniklé pro publikaci o Laterně magice v roce 2017; soukromý archiv.)