Pohled zpět vede k přítomnosti a budoucnosti

Pohled zpět vede k přítomnosti a budoucnosti
Filip Barankiewicz je uměleckým ředitelem Baletu Národního divadla v Praze již pět let.

Vždy v dialogu. Stále na cestě. Vždy v souladu s dobou. Tradice je nepostradatelná, pokud chceme přežít v současnosti a vydat se cestami budoucnosti. Tak by se dal po pěti letech, vzhledem k rozsahu a šíři jeho repertoáru, popsat umělecký stav pražského Baletu Národního divadla pod vedením Filipa Barankiewicze. Nakonec, díky jeho umělecké kariéře, má k tomu ty nejlepší předpoklady.

Pochází z Varšavy, kde v roce 1986 zahájil své taneční vzdělání na Národní baletní škole. O pět let později se dočkal svého prvního velkého úspěchu, získal medaili Václava Nižinského a čtyři roky poté zvítězil také v polské Národní baletní soutěži. Díky stipendiu Nadace Rudolfa Nurejeva pokračoval studiem na proslulé Académie de Danse Classique v Monte Carlu. Jeho umělecké kariéře nestálo v cestě nic, a tak zamířil do Stuttgartu, kde v 18 letech působil jako sólista a baletní mistr. Stal se vyhledávaným hostem a opakovaně vystupoval v rolích repertoáru Johna Cranka. Díky svým bohatým zkušenostem dostal po skončení své aktivní taneční dráhy také mnohá mezinárodní pozvání k nastudování baletů tohoto tvůrce.

Odpoledne před premiérou „moderní klasiky“ Crankova Romea a Julie si našel Filip Barankiewicz, vedoucí pátým rokem Balet Národního divadla, čas na rozhovor. Setkáváme se v renomované budově Státní opery, kde si nelze nevšimnout skvěle vybavených baletních zkušeben. Zde stoupá napětí, jelikož trénink před večerní premiérou je v plném proudu.

Filip Barankiewicz zdůrazňuje, proč právě tento balet, v této době a v Praze. Je to koneckonců dílo protkané vizí tolerance. Ano, to je potřeba si připomenout. Až dnes lidé v Praze uvidí toto představení, až se dojmou a budou přemýšlet o této iluzi nepřátelství a obětech, které jsou v podstatě nevinné, i když se stejně jako Romeo provinili, což dělá tuto tragédii zvláštně hořkou. Ve verzi Johna Cranka není žádné gesto usmíření. Je na publiku, jak se zamyslí.

Tím se také dá říci mnohé o koncepci pražského repertoáru, o nárocích na diváky a tanečníky, o jejichž technické úrovni nelze pochybovat. Pro ně však taková výzva tanečního vyprávění není možná jinak než v kombinaci s dovedností a znalostí. Vše je mnohem jasnější, pokud se podíváme na repertoár a kombinaci estetických kontrastů vytvořených Filipem Barankiewiczem. Na jednu stranu mohou diváci sledovat dějové balety např.: Crankův Oněgin nebo Labutí jezero. Pak je tu ale také zcela odlišný způsob vyprávění, balet Christiana Spucka podle komedie Georga Büchnera Leonce a Lena, satirická komedie, absurdní divadlo.

Obloukem pak lze dojít k adaptaci románového fragmentu Franze Kafky Proces Maura Bigonzettiho. Člověk by si myslel, že přece patří do Prahy, ale i přesto je třeba divákům představit tento zajímavý opus. V širokém spektru jeho taneční estetiky je zastoupen také Jiří Kylián, i jeho inscenují pražští tanečníci, protože i ve svých 75 letech je vším, jen ne starým pánem. Také bylo odvážné dát šanci mladým choreografům v běžném repertoáru. Kdo mohl tušit, že se Andrej Kajdanovskij, tehdy tanečník Vídeňského státního baletu, nyní interní choreograf v Mnichově, vydá touto cestou? Filip Barankiewicz mu svěřil jednu ze svých prvních velkých výzev společně s Katarzynou Kozielskou a Ondřejem Vinklátem.

Mezitím dál pokračuje v experimentování, což je pro Prahu novota, tanečníci choreografují, další vývoj probíhá dál. A poslední premiérový večer této sezony je svým způsobem také poctou síle tance a možnostem, které nabízí k otevření obzorů vnímání nebo alespoň k jejich rozšíření. Bpm - beats per minute - je název nové premiéry v Národním divadle.

Z hlediska choreografie a estetiky míří pojetí tohoto komponovaného večera přímo do současného tance a začíná světovou premiérou Eyala Dadona z Izraele. Umělecký ředitel divadla House of Dance v Be'er Ševě, kde založil taneční soubor SOL, vytvoří pro pražský balet světovou premiéru. Poprvé se také představí mezinárodně obsazená dvojice Sharon Eyal a Gai Behar, v české premiéře bude uvedena jejich kreace Bill původně vytvořená pro taneční soubor Batsheva, z nějž vychází významná inspirace pro současný tanec.

Získat známého českého breakdance a streetartového umělce Yemiho A.D. poprvé pro práci s Baletem Národního divadla může být samo o sobě překvapením, přináší to napětí a v nejlepším případě také konstruktivní rozpor. Bohemian Gravity je název díla tohoto všestranně nadaného umělce s nigerijskými kořeny.

Taková výzva se může zdát mimořádná. Ale - a na tom Filipu Barankiewiczovi záleží - důležitý je kontext a estetické sdělení. Jsou to ti samí tanečníci, které můžete vidět v Romeovi a Julii ten samý večer po našem rozhovoru. A zde si je umělecký ředitel jistý, různé druhy a styly tance souboru zkrátka prospívají. Koneckonců nejde o nepromyšlené, moderní kombinace. Jde mnohem více o styl, energii a tolik nepostradatelnou přítomnost tanečníků.

A tak člověk čelí náročným výzvám, způsobeným požadavky i omezeními souvisejícími s pandemií, a dokonce objeví dříve nepoznané příležitosti. Díky státní podpoře, umění přežilo i v obtížných podmínkách, zatím k žádnému přerušení práce nedošlo. Přesto se však vyskytly problémy, které se ale podařilo vyřešit umělecky i kreativně. Aby se například zachránila večerní premiéra, musely se nakonec všechny hlavní role obsadit pětkrát. Ale vzhledem k tomu, co tyto role přinášejí, nelze se neradovat z dosud nevnímaných možností a příležitostí tohoto souboru.

Po tomto rozhovoru a ani po vychvalované premiéře tedy není vůbec žádný důvod udělat tečku.
Ne, „dvojtečka", tanec pokračuje. Tanec v dialogu možností otevírá obzory a mohl by stanovit měřítka pro naprosto nezbytnou toleranci ve vzájemných vztazích, a to nejen v Praze.

Boris Gruhl
Dance For You
březen 2022