Rozhovor s Janem Matouškem: Laterna magika jako inspirace i vědecký objekt

15. 6. 2020

Laterna magika
Grafickým designérem roku 2019 byl na jarních výročních cenách Czech Grand Design vyhlášen Jan Matoušek. Jak to souvisí s divadlem? Ocenění získal za grafický design knihy Diktátor času: (De)kontextualizaci Laterny magiky a vizuální koncepci výstavy Laterna magika: Paměť experimentu. Publikace se také umístila druhá v soutěži Nejkrásnější české knihy roku, pořádané Památníkem národního písemnictví a MKČR. Zajímalo nás, jak projekty vznikaly a jaký pohled na Laternu magiku má člověk z oboru sice kreativního, ale přeci jen nám vzdáleného.

Kniha a výstava jsou dosti odlišné práce. Jak vzniká grafický design knihy, si asi dovedeme představit, ale co vše obnáší „vizuální koncepce“? Představuji si pod tím spíš scénografii prostoru než grafiku.
Vizuální koncepce udává formu, kterou sjednocujeme mnohdy velice rozličné téma. Tato forma by ideálně měla být přesně padnoucím oděvem na tělo svého obsahu. To se u knihy týká už například výběru písma, volby barevnosti, ale i technických záležitostí, jakou je třeba velikost publikace nebo zvolená technologie tisku. Koncepčně jsme v případě Laterny magiky stáli před nelehkým úkolem sjednotit několik desítek let, osudů a rozličných přístupů do jednoho tvaru. U Laterny ale nakonec, i přes její rozmanitost, můžeme vysledovat mnohá vodítka, která její různorodost propojují.

Experimentální a progresivní tendence, technika a projekce – právě téma projekce se pro vizuální uchopení věci stalo klíčové. Světlo rozkládáme na stránkách knihy na červenou, zelenou a modrou barvu, čímž odkazujeme na aditivní způsob míchání barev, který používáme na monitorech a projektorech. Tato barevnost ve 400stránkové publikaci slouží jako navigace a odděluje tři velké celky – období vývoje Laterny. Barevný princip se dále propisuje do řešení výstavy, kde bylo nutné informace koncentrovat do menších bloků a navigovat diváka prostorem. V neposlední řadě do celého organismu vizuálního zpracování patří všechny digitální a tištěné aplikace – plakáty, pozvánky a další desítky drobností. Zde všude musíte cítit, že jde stále o tu samou věc.

Samotnou kapitolou jsou také webové stránky projektu – jejich světelnost určuje pohyb naší planety. Podíváte-li se na web ráno nebo v poledne, setkáte se s bílým pozadím. Postupem do večera pozadí stránky postupně tmavne až do černé. Západ a východ slunce jsou myslím jednou z nejstarších scénografií, co kdy lidské oko spatřilo.

Jakým způsobem jste se k této práci dostal, z vlastního zájmu, nebo vás NFA oslovil?
Nabídka stát se součástí projektu ke mě přišla od NFA, konkrétně od Andrey Průchové Hrůzové, za což jí tímto patří ještě jednou velký dík.

Jaké bylo pro vás zadání? Měl jste volnou ruku v tvorbě?
Od začátku byl vztah mezi zadáním a zpracováním nastaven tak, aby mohla nastat vzájemná symbióza. To je moment, ke kterému bychom všichni v rámci těchto pozic měli spět: zadavatel a designér se stávají kooperujícím organismem, společně a svobodně usilujícím o nejlepší možný výsledek. Myslím, že celý výzkumný tým v tomto ohledu fungoval skvěle. Jen svoboda je půda, na které může vyrůst dobrý výsledek. Svoboda se zároveň pojí s odpovědností, které v rámci našeho projektu nebylo málo – s výstavními panely nám pomáhala Anežka Minaříková, jinak jsem téměř vše, od návrhu až po tisková data zpracovával v jedné osobě. Byl to velice intenzivní ponor, oddanost práci a skvělá zkušenost.

V čem se tato práce nejvíce odlišovala od vašich jiných projektů?
Objemem a intenzitou duševního ponoru. Od začátku jsem k Laterně magice zahořel vášní. Už ten samotný název je přitažlivý. Postupem se vášeň prohlubovala a definitivní zamilovanost spustily baletky v Setkání na letišti, Otvírání studánek od Bohuslava Martinů, Táňa Fišerová a další. Hořel jsem natolik, že mi nevadil ani rekordní počet poznámek pod čarou, ani kolečka korektur, ze kterých jsme nakonec – spolu s autorkami publikace Kateřinou Svatoňovou a Lucií Česálkovou – utvořili ladění výsledného tvaru. Tento přístup k práci se snažím nacházet u všech projektů, jichž jsem součástí. Neumím dělat to, pro co nehořím nebo s čím nesouzním. Naopak miluji propadnout tématu a doslova se do něj vnořit.

S jakými znalostmi o Laterně magice jste do projektu šel? Změnil se váš názor na ni?
Do projektu jsem v tomto smyslu skočil jako skokan do téměř neznámé hlubiny a mé, zpočátku velmi obecné znalosti, se postupně začaly rozrůstat. Je skvělé se svojí prací obohacovat. V rámci Laterny to u mne přesně tak bylo. S každou kapitolou jsem do sebe nasával nové informace a znalosti a navíc – zdigitalizovaný materiál, včetně nákresů, je skutečný poklad. Jeho kouzlu těžko odolat.

Byl jste někdy na přestavení současné Laterny magiky na Nové scéně ND?
Prostor Nové scény ND je mi dobře znám, včetně zákulisních komnat. Přesto musím přiznat, že jsem Laternu magiku na živo dosud neviděl! A možná to bylo mojí výhodou – skočit do projektu nezatížen poznáním, ale o to více s touhou zkoumat.

V těchto dnech jsme si připomínali 100. výročí od narození scénografa Josefa Svobody, který byl spoluzakladatelem Laterny magiky a vynálezcem mnoha řešení využívaných nejen na divadle. Měl jste na paměti i jeho práci, když jste připravoval výstavu?
Práce Josefa Svobody je úžasná. Vzhledem k době svého vzniku navíc naprosto přeskakuje dobu a působí jak z jiného vesmíru. Expo, polyekrany, černobílé skici a koláže. Doslova mi vzaly dech a jsou pro mne esencí Laterny magiky.

Jednoduše obtížná otázka: Co pro vás znamená, když se řekne Laterna magika?
Laterna magika je tajemně kouzelná, přitažlivá kráska. Jsou to pro mne také večery na Nové scéně a nejspíš navždy hluboký zážitek, jakým bylo vizuální komponování celého projektu. Kouzlo. Nyní máme světlo Laterny magiky zachyceno v tištěné formě a díky anglické mutaci může tento, dovolím si říct národní poklad, zářit celosvětově.