Jubilantka Laterny magiky Zuzana Herényiová

10. 12. 2019

Laterna magika
Patří nejen k tanečním oporám souboru Laterny magiky – vždyť je jeho členkou už čtrnáct let – ale je i asistentkou choreografie některých z inscenací a k tomu vede baletní tréninky. Tanečnici ZUZANĚ HERÉNYIOVÉ chceme nyní popřát k životnímu jubileu, které slaví v prosinci, ale nijak ji nezastavuje v aktivní kariéře. Můžete ji vidět v celém repertoáru Laterny magiky včetně Zahrady v roli Terezy, jedné z postav, jež se v představení vracejí do svého dětství.
Foto: Serghei Gherciu

Pokud vím, rodiče nechtěli, abyste byla tanečnicí?

Tanec mi nezakazovali, ale nepřáli si, abych studovala konzervatoř. Byli přesvědčeni, že když budu opravdu chtít, tanci se věnovat profesionálně budu tak jako tak, ale mám mít i jiné vzdělání. Tak jsem sice byla na gymnáziu, ale přes různé kurzy a taneční skupiny jsem se vypracovala. Moje babička byla primabalerína, takže předpoklady tu byly, a zbytek, to je už jen pevná disciplína.

Máte pocit, že se musíte teď víc „udržovat“ než dřív?

To není udržování se, v divadle mám spoustu mladších kolegů, se kterými musím držet krok. Když s nimi mám být na jevišti, musím s nimi být i na trénincích. Disciplínu v sobě člověk buď má, nebo ne, ale jde také o respekt k vlastnímu tělu, které trénink a pohyb potřebuje.

Stejně jste se letos zranění nevyhnula, a zrovna v Zahradě.

To je pravda, měla jsem na čtyřech místech natržený lýtkový sval, stalo se to při představení. Naštěstí to bylo až na konci sezony, takže když už to muselo být, nemohla jsem si „vybrat“ lepší čas. Lýtko mě už bolelo delší dobu, ale poctivě jsem se rozcvičovala a zahřívala jako snad nikdy, stejně to nepomohlo. Asi únava materiálu (smích). Ale mít jako tanečník poprvé berle až skoro ve čtyřiceti, to je při téhle práci fakt úspěch!

Zahrada je inscenace o dětství. Jaké bylo to vaše?

Měla jsem nádherné dětství. Mám obrovskou rodinu, pořád jsme byli pohromadě s tetami a bratránky, každé prázdniny spolu. Měli jsme jednu chalupu na vesnici, jednu u vody a jednu v Tatrách, takže všechny svátky a prázdniny jsme byli po chalupách. Ani jsem nikdy nebyla na táboře, spíš jsme byli takový malý tábor my v rodině. Taky jsme jezdili s mámou pod stan na Oravskou přehradu.

Jako máma dost divokého kluka, jak prožíváte tohle dětství vedle sebe?

Úplně se v Kvídovi vidím. Teď zrovna má takové strašně vtipné období, protože používá úplně stejné hlášky a věty jako my. To se člověk neudrží, když slyší od pětiletého kluka něco úplně stejného, co říká sám. Každopádně s dítětem se člověku opravdu otočí priority, i v tom uměleckém životě. Dalo mi to myslím úplně jiný výraz a procítění na jevišti, větší klid. Nikdy jsme nebyla trémista, ale z některých představení jsem byla trochu vystresovaná. Teď ne že bych tomu věnovala menší péči, ale už vím, že jsou důležitější věci, než jestli spadnu z piruety. V některých představeních si užijeme hodně legrace, zrovna třeba v Zahradě. Baví mě, když se na jevišti něco děje, i když se to tam úplně dít nemá.

Ale v Laterně by se nepředvídatelné věci dít neměly!

To jsou často věci, kterých si lidé nevšimnou, ale je to vlastně krásné, atmosféra na jevišti najednou začne být úplně jiná. A co bychom jednou vyprávěli vnoučatům za historky, ne? Přece nebudeme vykládat o tom, jak bylo představení dokonalé, to si hlavně nebudu sama pamatovat, zato maléry ano.

Například?

Zahradě je docela krizové místo ke konci, „pohřeb kocoura“, má to být smutné, ale stalo se nám, že jsme udělali chybu a všichni dostali záchvat smíchu, takže jak máme skloněné hlavy a vypadá to, že brečíme, maskovali jsme tím, že nám tečou slzy, ale od smíchu (smích). Je tam také jedna pasáž, kdy sedíme všichni ve veliké plechové vaně a vracíme se jakoby do dětské hry na plavbu oceánem. Je tam pasáž v opravdu velmi zpomaleném pohybu a nám se jednou stalo, že v tomhle úžasně pomalém tempu jsme všichni spadli i s tou vanou dozadu. Kdybychom to chtěli doopravdy udělat, tak se nám to v životě nepovede (ale diváci si možná mysleli, že to bylo schválně).

A hrála jste si v dětství na plavbu oceánem?

S vanou zrovna ne, ale na té chalupě u jezera jsme měli veliký těžký plechový člun, na kterém se scházely všechny děti z místních chat. Udělali jsme si bunkr a plavili třeba hodinu dvě, bylo na nás dobře vidět, rodiče nás měli pod kontrolou, ale my jsme byli ve svém světě. Člověk si při představení vzpomene na věci, které třeba nedělal úplně stejné, ale podobné ano. Třeba chození na noční výpravy s baterkami, kdy nás ještě někdo měl cestou vystrašit, skládali jsme vlaštovky, házeli žabky… Strefit se každému do vzpomínek nejde, ale u Zahrady si vybavíte, co jste sami jako děti dělali.

Lucie Kocourková