Čistý Bournonvillův styl: La Sylphide Johana Kobborga v Praze

Co se týče inscenací La Sylphide, patří verze Johana Kobborga mezi tři nejlepší na světě. Pokud chceme slavnou Bournonvillovu tradici předat dalším generacím tanečníků, je dílo bývalého prvního sólisty Královského baletu v Kodani a Královského baletu v Londýně v současné době jasnou volbou.

Balet Národního divadla v Praze se pro Kobborga stal ideálním tělesem, které mohl inspirovat svými znalostmi a zkušenostmi. Bylo mi ctí, že jsem mohla sledovat odpolední a večerní představení ve Státní opeře se dvěma různými obsazeními. Soubor se skládá z tanečníků, kteří se snadno učí a dokážou ztělesnit všechno, co je jim nabídnuto. Bylo zřejmé, že styl a techniku úspěšně zvládli.

Jakmile se divák vzpamatuje z úchvatné nádhery nedávno zrekonstruovaného interiéru Státní opery, může si tuto mimořádně krásnou komorní inscenaci vychutnat. Příběh se odehrává ve Skotsku, mladý James je zasnouben s Effie. Na scestí ho přivede Sylfida, která ho odmalička pozorovala, jak vyrůstal. Později ho prokleje čarodějnice Madge, protože se ji pokusí vyhodit ze svého domu. Nic víc není třeba dodávat, děj je jednoznačný. Jedním z výjimečných rysů inscenace je, že pantomimické sekvence, kterých je celá řada, jsou velmi čitelné. Neexistuje zde žádná dvojznačnost jako u některých klasiků.

Scéna Martina Černého je výmluvná: v prvním dějství domácká a ve druhém zarostlá s lesní mýtinou. Světelný design Pavla Dautovského do velké míry podtrhl scénu i děj, nic nepotlačil ani nepřikrášlil. Kostýmy Barbory Maleninské byly nádherně decentní, s tlumenými barvami pro kostkované vzory a zářivě bílými romantickými tutu pro sylfidy ve druhém dějství.

Když zhasla světla a orchestr začal hrát strhující předehru Hermana von Løvenskjolda, zarazila mě její hlasitost. Seděla jsem uprostřed hlediště, ale měla jsem pocit, že mám orchestr Státní opery přímo před sebou. V některých ohledech to bylo nesmírně příjemné, ale jinak to spíš upozorňovalo na podivné zadrhávání a občasné kolísání tempa.

Odpoledne všichni představitelé hlavních rolí debutovali. Danilo Lo Monaco jako Gurn (který je zamilovaný do Effie) byl živelně šarmantní. Ačkoli trochu napínal trup, aby vyskočil výš, zvládl alespoň skvělé grand allegro. Alexandra Pera byla sympatická Effie, sladce upřímná. Madge hrála v odpoledním představení Kristýna Němečková: byla mocná, intrikánská a chvílemi z ní šel děs. Z Kristýny se stane velmi přesvědčivá představitelka této poněkud nepřitažlivé postavy. Sylfidu ztvárnila Ayaka Fujii a Jamese Oleg Ligaj. Bylo úžasné sledovat, jak skvělý výkon oba podali. Ligaj, ukrajinský tanečník, který je v souboru rok, je teprve sboristou. Je dobré, když takovou příležitost dostane tak mladý tanečník a dokáže ji využít. Sylfida Ayaky Fujii byla hravá a lehkonohá, jistá ve všech ohledech. Stala se milou a uměřenou protiváhou Olega Ligaje, který nejen plynule plnil všechny technické požadavky, ale předvedl i přesvědčivý herecký výkon. Čeká ho zářná budoucnost.

Večer jsem byla svědkem skvělých výkonů. Irina Burduja jako Effie a Matěj Šust jako Gurn působili pozoruhodně uvolněně. Šust byl obzvláště vtipný ve svém popisu sylfidy a celkově tančil s pravým bournonvillským talentem. Tereza Podařilová vdechla své Madge krutý odstín. V závěru baletu se místo napodobení čarodějnického skřehotání, tak často ztvárňovaného třesoucím se tělem a široce otevřenými ústy, rozhodla upřít pohled na diváky, jako by chtěla potvrdit triumf zla: Mrazivé, ale velmi účinné.

James Paula Irmatova a Sylfida Aliny Nanu byly vynikající. Těžko si představit lepší interpretaci. Irmatovovo první sólo bylo výbušné. Při úvodních skocích se vymrštil do vzduchu tak vysoko, jako by se katapultoval. Tuto dynamiku si udržoval po celou dobu vystoupení, ale vždy v mezích hudby. Nanu byla od počátečních sekvencí až do své smrti jako peříčko. Doslova létala, étericky se vznášela, byla nádherná. Přesto měla i rošťáckou polohu! Paul Irmatov a Alina Nanu by mohli La Sylphide tančit kdekoli na světě a obstáli by.

Soubor jako celek udělal Kobborgovi čest. Bournonvillův styl vyžaduje vynikající ballon a mimořádnou sílu v nártech, aby tanečníci zvládli rychlé allegro. Toho kolektivně dosáhli, předvedli vzrušující reel, pas de trois/six a nabídli několik mimořádně svižných sylfid. Rozhodující se, jestli bych představení chtěla vidět zas. Odpověď zní: Ano, znovu a znovu!

Autorkou recenze je Deborah Weiss.
Zveřejněno 15. 5. 2023.

Rezenci naleznete zde na on-line portéle Bachtreck.