120 let od světové premiéry Rusalky v Národním divadle

31. 3. 2021

Opera

Před 120 lety 31. března 1901 uvedlo Národní divadlo ve světové premiéře operu libretisty Jaroslava Kvapila a skladatele Antonína Dvořáka Rusalka. Hudebního nastudování se ujal šéf opery Karel Kovařovic, režie byla přidělena Robertu Polákovi, lesní scény v 1. a 3. jednání navrhl malíř Ferdinand Engelmüller, zámek ve 2. jednání architekt Jan Kotěra a kostýmy Karel Šimůnek. První představitelkou Rusalky se stala Růžena Maturová, Prince zaskočil za na poslední chvíli odřeknuvšího Karla Buriana Bohumil Pták, Vodníka ztvárnil Václav Kliment, Ježibabu Růžena Bradáčová a Cizí kněžnu Marie Kubátová. První inscenace byla hrána v 69 představeních do roku 1910. V Národním divadle bylo nastudováno dalších třináct inscenací, poslední a dosud uváděná měla premiéru v květnu 2008. Nejdéle setrvala na repertoáru inscenace režiséra Václava Kašlíka a scénografa Josefa Svobody. V letech 1960-1991 se dočkala 642 repríz.

Přestože na českých jevištích se tento klenot světové operní literatury stal téměř okamžitě jednou z nejoblíbenějších oper, cesta na významné světové scény byla překvapivě zdlouhavá. V roce 1924 uvedlo Rusalku Slovenské národní divadlo během svého hostování v Madridu a Barceloně v režii Jaroslava Kvapila a s dirigentem Oskarem Nedbalem. V Německu ji poprvé nastudoval ve Stuttgartu v roce 1929 dirigent Hans Swarowsky. Díky zájezdům Národního divadla byla v roce 1955 představena divákům v Moskvě, o rok později v Berlíně, v roce 1958 v Benátkách a 1964 v Edinburghu. Z hlediska zahraničního uvádění a inscenačního pojetí byla významná inscenace režiséra Davida Pountneyho nastudovaná Anglickou národní operou v Londýně roku 1983. Vídeňská státní opera poprvé Rusalku uvedla až v roce 1987 v hudebním nastudování Václava Neumanna, režii Otto Schenka a s Gabrielou Beňačkovou, Peterem Dvorským, Evou Randovou a Jevgenijem Nestěrenkem v hlavních rolích. Tatáž inscenace byla v roce 1993 uvedena poprvé v Metropolitní opeře v New Yorku, opět s Gabrielou Beňačkovou v titulní roli, a poté do roku 2014 v několika dalších revivalech, také s Evou Urbanovou v roli Cizí kněžny (2004). Paříž čekala na Rusalku do roku 2002, kdy ji v Opéra Bastille nastudoval režisér Robert Carsen s Evou Urbanovou v roli Cizí kněžny. V roce 2008 byla zařazena do programu Salcburského festivalu. Od té doby celosvětová popularita Rusalky a čestnost jejího uvádění roste. Množí se také různé způsoby jejího výkladu, což jistě dokládá mnohovrstevnatost, nadčasovost a klasičnost Kvapilovy a Dvořákovy opery.

Rusalka byla také mnohokrát zaznamenána v nahrávacích studiích. Vedle jednotlivých árií či duetů vzniklo od 40. let 20. století několik záznamů celé opery. Nejstarší dochovaný záznam, byť ve zkrácené podobě a německém překladu, je s dirigentem Josephem Keilberthem, pěvci Elfriede Trotschelovou, Helmutem Schindlerem a  Gottlobem Frickem a Staatskapelle Dresden z roku 1948. V roce 1952 vznikla první nahrávka v češtině s dirigentem Jaroslavem Krombholcem, Orchestrem a Sborem Národního divadla a pěvci Ludmilou Červinkovou, Martou Krásovou, Marií Podvalovou, Beno Blachutem a Eduardem Hakenem. O rok později byl ve studiu Československého rozhlasu pořízen kuriózní záznam zachycující provedení v esperantu. K dispozici je několik dalších záznamů, včetně „live“, z nichž mají nejen pro české posluchače klasickou hodnotu snímky s dirigenty Zdeňkem Chalabalou a Václavem Neumannem. Pro úplnost si připomeňme televizní a filmová zpracování režisérů Ilji Hylase, Bohumila Zoula, Václava Kašlíka a Petra Weigla.

 

bb

Sdílet na sociálních sítích