Balet, Rozhovory
Duben 2024
Posedlost Ronnieho Hynda
V roce 1978 jsem se stala členkou London Festival Ballet (nyní Anglický národní balet) a o pár týdnů později už jsem vystupovala v Louskáčkovi Ronalda Hynda. Ronnie, jak jsme Ronaldu Hyndovi láskyplně říkali, stavěl pro soubor mnoho choreografií. když se roku 1985 stal uměleckým ředitelem baletu v Mnichově, odešla jsem za ním. Jsem ráda, že mohu divákům Národního divadla zprostředkovat osobnost a um Ronalda Hynda, jehož balet Coppélia uvede Balet ND 16. května ve Státní opeře v české premiéře.
Jaké byly začátky vaší dráhy tanečníka?
Napsal jsem Dame Marii Rambert a požádal ji, zda mohu přijít na trénink v sobotu dopoledne, až roznesu ranní noviny. Nechala mě cvičit a pak chtěla, abych jí ukázal napnutou špičku, arabesku a skok. Dospěla k závěru, že by se ze mě možná mohl stát tanečník, a vzala mě do své školy. To bylo záhy po válce roku 1946, soubor potřeboval tanečníky – muže.
Vstoupil jste do Ballet Rambert a posléze do Sadler’s Wells Ballet (nyní Královský balet). Povězte mi o tom.
Stal jsem se členem souboru ve skvělé době a měl jsem velké štěstí, že jsem byl partnerem největším balerínám té doby. Tančil jsem s Dame Margot Fonteyn, Svetlanou Beriosovou a samozřejmě se svou úžasnou chotí Annette Page.
Tančil jste všechny hlavní role repertoáru a bylo vám třicet devět let, když jste dostal nabídku vytvořit nějakou choreografii. Co se přihodilo?
V roce 1969 mě baletní mistr Leslie Edwards požádal, abych vytvořil opus pro Choreografickou skupinu Královského baletu. Pomyslel jsem si, že kdyby se ze mě v mém věku měl stát choreograf, určitě bych tou dobou už měl nějakou tvorbu za sebou. Ale on mě donutil, a tak jsem udělal balet podle řecké mytologie o královně Pasiphaë, která se zamilovala do býka a porodila minotaura. Sir Robert Helpmann, tehdy šéf Australského baletu, seděl v hledišti a balet ho zaujal. O pět let později mě pověřil vytvořením baletu o třech dějstvích na téma operety Veselá vdova. Dodnes ho uvádí přes dvacet souborů po celém světě, ačkoli od premiéry uběhlo téměř padesát let. Balet se vrací na repertoár vždy po několika letech, takže ho pokaždé tančí noví tanečníci. To je úžasné. Představení se tehdy stalo jakýmsi symbolem Australského baletu.
Postavil jste mnoho choreografií pro Anglický národní balet (dříve London Festival Ballet). Jak spolupráce začala?
Beryl Grey mě v roce 1970 pozvala, abych nastudoval Dvořákovy Variace. To byl začátek dlouhého nepřetržitého partnerství. Uvedl jsem nového Louskáčka a The Sanguine Fan roku 1976, Rosalindu (původně vytvořenou pro PACT balet v Johannesburgu v roce 1978), pro London Festival Ballet obnovenou o rok později. Kromě mnoha dalších děl jsem vytvořil Coppélii roku 1985, která se uvádí dodnes, a v roce 1993 jsem přidal Spící krasavici.
Povězte mi o svém působení na pozici uměleckého ředitele Bavorského státního baletu v Mnichově.
Pozvání do Mnichova mě nadchlo. Soubor tehdy vedl John Cranko, který zároveň řídil i Stuttgartský balet. Požadavek vést dva soubory paralelně se ukázal být poněkud přemrštěný. Když odcházel, doporučil mě. Soubor sestával z mladých talentovaných tanečníků a já jsem jim rád pomáhal v uměleckém rozvoji. Uváděli jsme zajímavý repertoár, ale já jsem musel soustavně bojovat za každé jednotlivé představení.
Stále cestujete po světě, uvádíte své balety a školíte tanečníky. Jaké to je, pořád pracovat na sále?
Moje asistentka Lynn Vella-Gatt jezdí napřed a pracuje především se sborem. Já přijíždím tři až čtyři týdny před premiérou. Někdy zkouším více se sólisty, jindy se všemi. Musíme dbát také na charakter postav. Domnívám se, že ve všech mých produkcích mohou diváci vidět a slyšet slova. Zaměřuji se na charakter postav, osobnosti, kvalitu, drama.
A co balet Coppélia, který uvede balet Národního divadla v Praze?
Tam bych rád zdůraznil Delibesovu hudbu. Jeho partitura je velmi přitažlivá. Je plná dobrých tanečních rytmů, má atmosféru. Odráží každou změnu nálady a dramatu, je to skvělá hudba pro tanec. Vypráví příběh, pokud se pozorně zaposloucháte. Tanečníci tento balet milují, i když pro sólistku jde o náročnou roli. Hudba mi vždy dává inspiraci.
Uvažujete o vytvoření dalšího baletu?
To je těžké. Myslím, že bych ještě mohl. Někdy mě napadne, že bych na to či ono téma rád něco vymyslel. Ale je mi devadesát tři let, tak asi ne… Stojí to energii a zdá se mi, že už jsem všechno řekl. Ovšem, nikdy neříkej nikdy!
Foto: Pancho Pastori
Taneční publicistka
Deborah Weiss
„Balet Coppélia Ronalda Hynda se mi vryl hluboko do paměti. Pociťovala jsem velké privilegium být na jevišti a mít příležitost učit se řemeslu a způsobu vyprávění příběhu. Ronnie je víc než jen tvůrce kroků. Chce, aby v jeho choreografiích vystupovali skuteční lidé a diváci byli vtaženi do děje.
Ronnie připouští, že jeho role jsou náročné, vyžadují vytrvalost, dramatické schopnosti a vynikající techniku. Když s námi zkoušel, bylo zřejmé, že drama považoval za nejdůležitější aspekt celého představení. Pro obecenstvo jsme se převtělili do Swanildy a Franze a těmi postavami jsme museli zůstat po celou dobu inscenace. Nesměli jsme dovolit, aby technické nároky oslabily hloubku interpretace.
Ronald Hynd po nás vždy chtěl, abychom prožívali a dýchali hudbu. Vycházeli jsme z Delibese. Doprovázel nás výborný živý orchestr a hudba nás přirozeně provedla celým představením. Balet byl předurčen k velkému úspěchu a byl nastudován mnoha dalšími soubory. S radostí na něj vzpomínán jako na vrchol své kariéry, velký profesní milník.“
Sdílet na sociálních sítích
