Robert Mikluš: Dělat kariéru přes mrtvoly je nesmysl

Mefista zkoušíš s týmem, který je v Činohře ND nový. Jak se ti s ním pracuje?

Zatím se mi zdá, že ten tým je perfektní, není v něm nikdo, kdo by byl protivný. Je příjemné, že to má Majo (režisér Marián Amsler, pozn. red.) připravené, protože dramatizaci psal on sám s dramaturgyní Janou Sloukovou, takže už se mu v hlavě vyrojilo, jakým směrem jevištně půjde. Přezdíváme mu Milouš, není to autoritativní vedení, ale spíš klidná síla. Zároveň nám dává mantinely, není to sraz tučňáků, kteří se tam blemcají mezi sebou, máme rámcovou představu, jak by to mělo vypadat, jakou atmosféru má scéna mít. Jde na nás neinvazivním způsobem, my vymýšlíme blbiny a on je jim otevřený, ale někdy zase umí uznat, že některé jeho nápady nefungují. Je to příjemná, společná práce, radostné zkoušení. Ale dnes jsem říkal Martině Preissové, že na mě sedá nějaký divný smutek, a ona mi vysvětlila, že: „To je to téma, to na tebe sedá Höfgen.“

Přiblížíš nám tedy, kdo je Hendrik Höfgen?

Je to herec. Takže máme něco společnýho. Je to velice schopný člověk, myslím si, že našel v divadelní tvorbě závrať, dělá mu dobře a cítí se v ní výjimečný. A pravděpodobně výjimečný i je, nebo to o něm alespoň všichni říkají. Klaus Mann tuto postavu napsal podle skutečného herce, který se jmenoval Gustaf Gründgens. Většina postav v románu je podle skutečných lidí, nejsou přímo pojmenovaní, ale je možné si to rozkrýt. Höfgena krásně popisuje postava Sebastiana, do které se možná promítá přímo autor (ale která v naší dramatizaci není), když říká: „Hendrik Höfgen, toho dobře znám – lže vždy a nelže nikdy, jeho přetvářkou je jeho pravdivost, věří všemu, nevěří ničemu. Je to herec.“ Ten text je aktuální také tématem nedospělosti v neschopnosti přijmout odpovědnost. Přijmout odpovědnost za vztahy, které máš, za prostředí, ve kterém žiješ, za činy, které provádíš. Když se začne menšině dít bezpráví, v Mefistovi jsou to konkrétně Židé, člověk by se k tomu měl nějak postavit. Hendrik se uzavírá do své práce a zatím kolem něj zatýkají lidi. Dostává se pak sám se sebou do dialogu a dělá si různá zadní vrátka, staví se do lepšího světla, než v jakém ve skutečnosti je. Myslím, že se od nás v mnohém neliší. Často jsme všichni jako Hendrik Höfgen.

Paralely Třetí říše s dneškem jsou v Mefistovi celkem silné…

A víš, co je fascinující? Že to Klaus Mann napsal v roce 1936, ještě před tím vším. Popsal, jak hrůzy druhé světové války budou vypadat, popsal budoucnost.

A jakou roli v příběhu Mefista hraje divadelní prostředí?

Velkou. Myslím si, že to Majo udělal hrozně šikovně a tu divadelnost přímo používá. Hendrik například telefonuje a v ruce drží utržený konec divadelního kabelu. Pokoušíme se o jakousi deziluzi. A k divadelnímu prostředí patří také určité artefakty či archetypální divadelní postupy, které přiznáváme. Což může být ve výsledku úplně jinak. První polovina se odehrává v hamburské zákulisní kantýně a druhá polovina v Berlíně.

Je v příběhu Hendrika Höfgena profese herce destruktivní?

To je těžké. Řekl bych, že je to spíše o tom perfekcionismu. Mohl by dělat klidně něco jiného. Je asi taková povaha. Všichni se snažíme působit na druhé dojmem, jakým chceme. Höfgen to přesně tak dělá a někdy mi přijde, že jednotlivé situace buduje jako divadelní výstup podle toho, čeho chce dosáhnout. Když chce nad někým získat dominanci, dělá ze sebe chudáčka a pak toho využije. Höfgen se snaží bravurně zvládat své role a jednou z nich je i jeho vlastní život. Je to hra, těžko říct, jestli to ten člověk myslel celé vážně, nebo jestli to hrál. Zatím nás trochu baví znejišťovat sebe a možná časem i diváka.

Jak to máš ty se svou hereckou identitou? Přistihneš se někdy, že na někoho hraješ divadlo?

Když jsem chodil se svou první holkou, Dášou, jednou se jí její kamarádka zeptala: „Ten tvůj přítel je herec, nebojíš se, že to na tebe všechno jenom hraje?“ Cítil jsem se strašně, pak jsem o tom přemýšlel a říkal jsem si, že my si to na divadle všechno odbydem a pak ve svém volném čase nemáme moc prostor a energii dělat divadlo. I když k tomu máme nějaké předpoklady.

Posuňme se tedy od kariéry Hendrika Höfgena ke kariéře Roberta Mikluše…

To není vůbec zajímavé. Já myslím, že dělat kariéru v České republice je nesmysl. V tom se liším od Höfgena. On se narodil v Německu a já v Česku. A možná je to dobře. Kdybych natočil to, co jsem natočil tady, v Německu nebo v Americe, tak jsem třeba zaopatřenej do konce života a Mefista bych třeba už nezkoušel. Ale dělat kariéru herce a jít kvůli ní přes mrtvoly, házet rodinu nebo svoje blízké na druhou kolej… tak to je přece úplný nesmysl. A vidět se v Hollywoodu nebo tam jet, to mi přijde úplně střelený. Věříte mi to? Tak by se zeptal Höfgen.

Ale tvůj dosavadní kariérní vývoj je spíš uspokojivý, ne?

Hele, je dobré dělat s dobrýma lidma, což se mi tady v Národním docela děje. A mám to štěstí, že i na Provázku byli super lidi (Robert Mikluš byl v letech 2006–2012 v angažmá v Divadle Husa na provázku, pozn. red.). Proto jsem vlastně šel po osmi letech na volné noze zase do angažmá, protože mi chyběla parta lidí, se kterou děláš opakovaně. Když chceš dělat věci zajímavě a kvalitně, musíš být někdy i trochu drsnej a sám musíš přijmout ostrou kritiku, nebo se třeba pohádat. Když se lidi neznají a není mezi nimi vybudovaná důvěra, můžou si to brát osobně, urážet se. Brát to jako útok na svoji neschopnost. Ale kdyby byli neschopní, tak by nebyli v Národním divadle a vůbec by mi nestáli za pozornost. Čím víc věcí spolu lidi dělají, tím kvalitnější jsou, už se neztrácí tolik času malichernostmi. To na volné noze moc nejde. Na druhou stranu, když jsi s někým v angažmá dlouho, může se stát, že už si nemáte co dát.

Pracoval jsi dřív na spíš menších scénách, teď tě čeká Státní opera. Jak to vnímáš?

Abych řekl pravdu, tak jsem ve Státní opeře nikdy nebyl. Mám z toho obrovský respekt, dost se tam těším a dost se bojím, abych to třeba umluvil. Ale mám rád i intimní scény, kde jsem divákovi blíž, víc ho cítím a on víc cítí mě, můžu si dovolit drobnokresbu. Na velké scéně to musíš upravit, doslovovat, nemůžeš to šolichat jako před kamerou. Je to frajeřina předat na divadle vtip nebo „moudro“ nebo jen obyčejnou větu pro 700 lidí. Když jsem se setkal s paní profesorkou Palkovou, která nám dělá hlasovou poradkyni, byl jsem v panice. Říkal jsem si, proč za mnou ta paní furt chodí, a snažil jsem se před ní utéct, slaňoval jsem se výtahovou šachtou, katakombami pod Stavákem jsem vylézal až na Orteňáku, ale ona si mě vždycky našla. Teď si paní Palkové moc vážím a uvědomuju si, jak moc bych bez ní byl ztracený a divák by nic neslyšel. Děkuji, paní profesorko! A posílám písničku! Can't Hide Love od Earth, Wind & Fire!

Po Mefistovi tě do konce sezony čeká ještě Wernisch na Nové scéně. Těšíš se?

Do téhle inscenace jsem se nacpal. Dělal jsem poezii Ivana Wernische s Arnoštem Goldflamem na Provázku v inscenaci Kominické lodě? Ó kdežpak! a měl ji hrozně rád. Když jsem se dozvěděl, že ji teď bude připravovat Honza Nebeský, který mě jako režisér fascinuje, přišlo mi to jako ideální spojení. Ale Honza mě samozřejmě neobsadil, tak jsem se rozhodl do obsazení vecpat. Šel jsem na tři představení JEDLu a řekl Honzovi, že v tomhle chci být.

To je ale Höfgenovská lest!

Jo no. Ale nedělám to kvůli kariéře, ale kvůli hezké práci. Chci dělat zajímavou látku. Ne­jsem vlastně strašnej hajzl? Tak by se zeptal Höfgen...

Chtěl bys dodat ještě něco na závěr?

Přál bych si, aby inscenace Mefisto diváky něčím oslovila. Aby bavila mé kolegy a mě samotného, protože to není samozřejmé. A abychom se všichni už konečně báli o trochu míň. A nemuseli řešit takové věci jako postavy v románu Klause Manna. A zmrzku. Bez posypky.

Foto: Zdeněk Sokol, Martin Špelda