Bůh a démon v nás

„Má-li se planeta a všichni živí tvorové pohnout kupředu, nemůžeme se spoléhat na nic menšího než na bytostnou prvotní dobrotu a univerzálně sdílenou důstojnost,“ říká americký františkán Richard Rohr. Věřit něčemu takovému v bolavém světě není snadné, ale pokud nechceme propadnout cynismu a zlu, musíme se pro takovou důvěru rozhodovat každý den znovu. Nejlepší kritikou špatného je konání dobrého… a k tomu patří i umělecká tvorba, která nám může pomoct, abychom se lépe poznali, obnovili respekt k sobě i ostatním, opět objevili krásu a uchovali si naději.

Řádová sestra a Mefisto

Po dlouhých letech spisovatelka Kateřina Tučková vydala nový román, v němž se mimo jiné zabývá osudy ženských řeholních řádů v době komunismu u nás a rolí žen v církvi. To je ovšem jen základní popis. Bílá Voda je ve skutečnosti rozsáhlou a hlubokou sondou nejen do společenských poměrů, ale i do individuálních životů několika pozoruhodných lidí. K nejvýraznějším hrdinkám patří sestra Evarista, která do kláštera v Bílé Vodě přišla v roce 1950 a celá desetiletí v něm vydržela navzdory tomu, že nějaký čas strávila ve vězení a lidé v městečku ji nikdy nepřijali. Situace katolické církve byla za totality tragická, duchovní byli mučeni a zabíjeni. Někteří lidé dnes možná namítnou, že církev jako instituce má za sebou neodpustitelné „hříchy“ a je třeba ji vnímat nadmíru kriticky. Román však odhaluje subtilnější polohu spirituality, která přímo nesouvisí ani s institucí, ani se společenským zřízením. Ukazuje jednotlivé lidi, kteří mají zas a znovu možnost zvolit si dobro místo zla a obnovit tak víru v lepší svět. Co to vlastně znamená odevzdat život Bohu, jak to dělají řeholníci? A co se myslí termínem Boží láska? Jevištní úprava románu Kateřiny Tučkové bude mít premiéru na začátku května a divadelní tvůrci k ní přistoupí originálním způsobem. Někdy se říká, že jsme ateistický národ. Malé procento Čechů dokonce tvoří „uvědomělí ateisté odmítající existenci Boha, o němž něco vědí“. A – ano, nedostatek víry v Boha bývá nezřídka nahrazován různými idejemi – v horším případě ideologiemi. Slovenský dramatik Daniel Majling říká, že každá ideologie hovoří jazykem, který si sama vytvořila – a tomu chce přizpůsobit i svou adaptaci Bílé Vody.

Tíživost celospolečenského a politického zla a jeho vlivu na jednotlivce rozkrývá také román Klause Manna Mefisto, jehož činoherní podobu nabídneme v druhé polovině dubna. „Proč jsem tento román napsal?“ ptá se autor a rozvíjí své myšlenky dál: „Třetí kniha, kterou jsem – roku 1936 – uveřejnil v exilu, pojednává o nesympatické postavě. Herec, kterého zde představuji, má sice nadání, ale jinak skoro nic, co by mluvilo v jeho prospěch. Zvláště se mu nedostává mravních vlastností, které většinou shrnujeme pod pojem ‚charakter‘. Místo charakteru u něj existuje jen ctižádost, ješitnost a touha po slávě. Není to člověk, je to jen komediant. Stojí za to psát román o takové postavě? Stojí, neboť komediant se stane symbolem skrz­naskrz komediantského, hluboce nepravdivého, neskutečného režimu. Herec triumfuje ve státě lhářů a mistrů přetvářky. Mefisto je román o kariéř v Třetí říši…“
Jevištní úprava slavného literárního díla nepřestává fascinovat dokonalou psychologickou studií bezskrupulózního hrdiny, který se kvůli hereckému úspěchu neváhá zaprodat režimu. V Mannově rodné zemi byl román, který též sarkastickým způsobem zobrazuje nástup a zrod německého nacismu, poprvé vydán až v roce 1956, a sice ve východním Berlíně, a i zde vyvstaly problémy, protože reálně žily osoby, které se v knize mohly poznat.
Každé umělecké dílo je potenciální zrcadlo, které nám může ukázat naši vlastní tvář. Čím hlubší princip dílo zobrazuje, tím větší počet lidí může intenzivně zasáhnout. Komunismu ani nacismu dnes v Česku nečelíme, ale kolik „životních herců“ a prospěchářů se v divadelním provedení Mannova románu pozná? A co to s nimi udělá? Síla jevištního umění je veliká, neboť nám občas sugestivně staví před oči to, co tvrdošíjně odmítáme vidět. Zkusme divadlu a sami sobě věřit, že tuto výzvu ustojíme a poslouží nám k dobrému!

Vodník a Vodník

Do kostela se v činohře pomyslně vracíme v Kytici Karla Jaromíra Erbena, která se v Národním divadle zabydlela už v roce 2019 a dočkala se pozitivního ohlasu. Výrazným prvkem scénické výpravy je vyhořelý chrám, v němž se na začátku scházejí hrdinové inscenace, kteří se pak objevují v jednotlivých baladách inspirovaných lidovou slovesností. Jsou tito lidé obyvatelé jedné vesnice, nebo duchové zemřelých? Možná jsme to my sami. Chceme se zbavit svých poklesků a vyprosit si odpuštění, abychom znovu mohli uvěřit ve smysluplnost života… Tak by to možná vnímal sám Erben. Balady z Kytice jsou do značné míry založené na schématu viny a trestu a všem vládne temnota a hrůza. Jakou roli tu hraje svobodná vůle člověka a jakou síla přírody? A kde je Bůh? Čemu věřit a na co se spoléhat, když nadpřirozené síly a tíha viny jsou zavalující? Z třinácti básní si inscenátoři vybrali osm a jednou z nejpůsobivějších je Vodník o vládci jezerní říše, k níž je magneticky přitahována mladá žena:

Nemá dceruška, nemá stání, k jezeru vždy ji cos pohání, k jezeru vždy ji cos nutí, nic doma, nic jí po chuti.

Podmanivý rytmus Erbenových slov jako by kopíroval vnitřní hnutí postavy, která je poháněna jakousi neodolatelnou mocí. Matka se dívku marně snaží zastavit:

Ach nechoď, nechoď na jezero, zůstaň dnes doma, moje dcero! Já měla zlý té noci sen: nechoď, dceruško, k vodě ven.

 Všechno je marné, cesta do vodní hlubiny musí být podniknuta stůj co stůj a příběh končí tragicky.

Necitelná vodní moci, stáhlas mne zas v hlubinu – proč v tvém chladu bez pomoci nezhynu, ach, nezhynu? Mladosti své pozbavena, bez radosti sester svých, pro svou lásku odsouzena teskním v proudech studených.

To už jsme v opeře Rusalka Antonína Dvořáka, která se v březnové premiéře vrátila na jeviště Národního divadla v nové podobě. Také tady je vodní element symbolem jiného světa, který se liší od běžné pozemské existence. Jezerní nymfa touží zakusit lidskou lásku, chce mít obyčejné tělo a odevzdat se vášnivému splynutí s člověkem, princem. Drásavá rozpolcenost dvou neslučitelných dimenzí, „duchovní“ vodní říše a běžného „fyzického“ prostředí vytváří bolestný rozkol – který opět končí špatně. Na slavný příběh Rusalky bychom se mohli dívat jako na víru v čistou lásku, která se nebojí fatálních obětí. Nymfa se zamiluje a opouští svůj domov, loučí se s Vodníkem, který ji má rád a nechce ji do zrádného víru pozemské vášnivosti pustit. Ona si ale nemůže pomoct a následuje své srdce, vzdá se svého hlasu (skutečně se stane němou), jen aby spočinula v náruči milovaného. Princ ji ale zakrátko začne vnímat jako chladnou, netělesnou a téměř bezpohlavní bytost, jíž se nedokáže oddat. Namísto toho si zvolí svůdnou krasavici, k níž zahoří touhou a která v něm „vzbouří krev“. Možná se můžeme trochu netypicky ptát – a tato úvaha by neplatila jen pro Rusalku, ale i pro jiné podobné pohádky: Je tady opravdu někde pravá láska, které máme věřit? Je nutné vnímat ducha a tělo takto protikladně? Nebylo by možné vytvořit na této Zemi vztah, který by alespoň do určité míry obsahoval obě polohy a harmonicky by je sloučil?

Krev a duch

Dalším pozoruhodným operním dílem je drama Romeo a Julie podle hry Williama Shakespeara s hudbou francouzského skladatele Charlese Gounoda. Víra ústředních hrdinů v lásku se i v tomto případě vyznačuje idealizací romantiky. Romeo a Julie byli ostatně ještě děti a nedostali žádnou možnost rozvíjet své pouto v rámci dlouholetého spojení. Jejich čisté vzplanutí lze přesto vnímat jako symbol vykoupení a smíření proto, že jejich smrt přiměje znepřátelené rodiny, aby odložily zbraně a v zármutku se spojily. Tváří v tvář veliké ztrátě si pozůstalí uvědomují malichernost svých sporů. Příběh nejslavnějších milenců všech dob tak zcela aktuálně varuje před smrtelnými sváry mezi rodinami, náboženstvími a národy, jež vedou ke zničujícím tragédiím. Ačkoli se třeba zdá, že smír je v daném okamžiku nemožný, nepřestávejme v něj věřit a zůstávejme otevření možnosti, že se nepřátelé s respektem sejdou u jednoho stolu a vrátí jeden druhému důstojnost.

Strhující drama o vášni na pozadí střetu dvou odlišných kultur vidíme dále v Dvořákově opeře Armida. Tento opus je skladatelovým posledním dokončeným dílem, ve kterém zúročil vše, k čemu se v průběhu tvůrčího života dopracoval. Po hudební stránce je opera charakteristická především působivou ilustrací exotického prostředí Blízkého východu; Dvořák nabízí dojemné i dramatické pasáže. Příběh muslimské princezny, která propadne křižáckému rytíři, je portrétem intenzivní zamilovanosti: Armida ztělesňuje okouzlující vlastnosti lásky, které Rinalda odvádějí od jeho závazků. Její svůdnost symbolizuje mocnou a někdy i zdrcující povahu romantického zanícení, které může zatemnit úsudek a svést jedince na scestí. Toto pouto je nakonec iluzorní, založené na falešných předpokladech. Jeho síla se zdá absolutní, ale skutečně můžeme věřit povrchní přitažlivosti na úkor potřeby hlubších, autentičtějších vztahů?

U zvláštní podoby lásky zůstaneme i v baletu. V romantickém díle La Sylphide se skotský mladík bezhlavě zamiluje do éterického stvoření, které mu obrátí život vzhůru nohama. Když se James připravuje na svatbu s Effie, zdá se mu sen… Nebo je to realita? Přichází nádherná Sylfida a osudově ho omámí. Okouzlí ho svým mimozemským půvabem a James ztratí hlavu. Nic už nebude jako dřív… Zmítá se mezi neodolatelnou touhou po tajemství a pocitem, že by měl žít s Effie. Tragické vyústění osudového rozporu se zdá nevyhnutelné…
„Věřím, že na prvním místě musí člověk najít lásku a mír sám v sobě,“ vyjadřuje svou vizi choreograf Johan Kobborg a vrací nás tak k nutnosti uzdravujícího a scelujícího sebepoznání, o němž jsme hovořili v úvodníku tohoto časopisu. „Pokud v sobě nenajdeme mír, nic nevznikne, nic nerozkvete. To je možná Jamesův problém. Nemá v sobě pokoj, je rozpolcený, plný neklidu. Důležité každopádně je, že nemusíme vědět, kdo nebo co Sylfida přesně je. Interpretací je bezpočet. Člověk přijde do divadla uvidí to, co vidět chce a potřebuje.“

Zvíře a člověk

Originální baletní triptych bpm (beats per minute) z roku 2022, který zaujal kombinací různorodých pohybových rukopisů, přináší mimo jiné choreografii mladého izraelského tvůrce Eyala Dadona nazvanou Artza. Dadon se v ní zaměřuje na naše „vnitřní zvíře“, jež držíme pod kontrolou, protože musíme brát ohled na okolí. Kde je hranice mezi naším přirozeným chováním a dodržováním pravidel, která jsme si pro sebe vytvořili? A požádal nás někdo při narození o souhlas s podvolením se těmto konvencím? Na jevišti se objevují uhlazení tanečníci v oblecích i „divoši“ v chlupatých kostýmech, a pokud se divák nenechá spoutat doslovností v podobě biče a vlčí masky, dostane možnost zauvažovat nad tím, jestli své živelné já drží na uzdě, nebo ho pouští ze řetězu. Můžeme sami sobě věřit v tom, že dokážeme nalézt zdravou rovnováhu mezi autentickým sebevyjádřením a nevyhnutelným přizpůsobením, které je v životě s ostatními nutné?

Eyal Dadon se letos na jaře do Prahy vrátí i se svým souborem SOL Dance Company, aby 5. a 8. dubna na Nové scéně hostoval s choreografiemi Georget a T.O.M.L.

T.O.M.L zkoumá sebeuvědomění a stav lidské existence, kritizuje naši kolektivní posedlost konzumem a snahu o fyzické a duchovní naplnění, za nímž se ženeme.

„Celý život slýchám ,naplň se štěstím‘, ,naplň se dobrou energií‘ ,“

říká umělec.

„Nechápu to. Raději se od všeho vyprázdním a nebudu se brát tak vážně. To samozřejmě vyžaduje určitou pokoru… ale copak mi tady na světě něco patří, abych mohl tvrdit, že je to moje? Jsme na Zemi jen hosté.“

T.O.M.L vtipně a zároveň dojemně poukazuje na ironii situace, v níž se nacházíme, a naznačuje, že záchrana se skrývá ve schopnosti brát vlastní chyby a pošetilost s humorem. Choreografie Georget představuje mimo jiné inovativní koncept „filmového tance“, který zahrnuje vysílání nesestříhaných záběrů v reálném čase přímo před diváky, což nabízí syrový a pohlcující zážitek. Dílo je rozděleno do dvou dějství, z nichž každé přináší odlišný pohled na roli jednotlivce ve společnosti. Část první se na člověka dívá společenskou optikou, druhá pak poskytuje introspektivnější analýzu.

O neúnavných, precizních, talentovaných a nadmíru výkonných tanečnících ze SOL Dance Company před časem v Izraeli napsali, že na jevišti působí, jako by „chtěli tancem ospravedlnit svou existenci“. V kontextu událostí na Blízkém východě při takovém vyjádření mrazí.

„Na práci v Praze se těším. V dnešní době jsou pro mě vzájemný respekt a lidskost důležitější než kdy dřív. Rád bych zdůraznil význam úcty mezi lidmi, smysl míru a laskavosti bez ohledu na národnost a jiné rozdíly.“ 

Říká Eyal Dadon.A tak si snad můžeme uchovat naději a víru v základní dobrotu člověka i v proměňující sílu umění.

Text: Markéta Stinglová a redakce
Foto: Pavel Hejný, Serghei Gherciu, Gil Nemet, Zdeněk Sokol