Americký tenorista Joseph Dennis: Miluju bluegrass

Jak se stane, že se narodí jednovaječná dvojčata a z obou se stanou operní pěvci?

Tohle opravdu nebylo v plánu! Svou první operu jsem viděl až ve dvaceti. Jako malý jsem hodně sportoval, pak jsem si ale jednou při basketu ošklivě zranil koleno a zlomil nos a při poohlížení se po něčem jiném jsem se dostal k hudebnímu divadlu. Po střední škole jsem nastoupil na Collin College v Dallasu, která nabízí opravdu skvělý divadelní program. Vystudoval jsem ji a poté dělal, co se dalo: třeba jsem prodával auta. Na dva roky jsem také odjel na misijní práci do Idaho, kde jsem posledních šest měsíců pracoval v indiánské rezervaci Shoshone-Bannock, což pro mě byla naprosto neuvěřitelná a nezapomenutelná zkušenost. A právě v té době se začal o hudební divadlo zajímat můj bratr. Našel si skvělého učitele zpěvu a tak ho to chytlo, že mi jednou zavolal a povídá: „Měl by ses vrátit domů a zkusit pár lekcí!“ S bráchou jsme nejlepší kamarádi, naše cesty se na čas rozešly, a najednou jsme mohli být zase spolu. A tak jsem se vrátil. Přihlásili jsme se na vysokou a začali společně studovat operní zpěv. Jsme jednovaječná dvojčata a naší velkou výhodou je, že máme velmi podobné hlasy. Kaž­dý večer jsme doma zpívali a předváděli jeden druhého. (Usmívá se.) Byla to vlastně zábava, ale protože vypadáme úplně stejně, umožnilo mi to lépe pochopit, co se mi vlastně snaží ukázat. Viděl a slyšel jsem sám sebe. Takže zatímco jiní studenti měli lekci jednou či dvakrát týdně, my jsme si nevědomky dávali hodiny každou noc. Ohromně nás to povzbuzovalo, proto jsme se velmi rychle zlepšovali. Tak to celé začalo.

Když jsem viděla vaše společné video, smála jsem se při představě, jak voláš svému bratrovi: „Joshi, dneska se mi ten Don José vážně vůbec nechce zpívat, nevzal bys to za mě?“

No, my na tohle téma často vtipkujeme, že kdyby jeden z nás nemohl, tak operní dům jednoduše zavolá tomu druhému. Ale takhle to ve skutečnosti nefunguje. Stalo se to jen párkrát, což bylo vlastně skvělé, protože jsme nemuseli platit provizi agentuře! Nebo jsem možná mohl zkasírovat bráchu za zprostředkování! (Směje se.) Ale s Joshem si často voláme a rozebíráme techniku, posíláme si nahrávky, vyměňujeme si názory, a to i když já žiju v Evropě a on v USA. 

Takže žádná žárlivost?

Ani v nejmenším. Na začátku možná, ale nenazval bych to žárlivostí, spíš touhou získat určitou práci. Ale nakonec jsme vždycky šťastní za toho druhého, když se někomu z nás něco povede. Oba jsme našli vlastní cestu a povzbuzujeme se, jak jen to jde.

Tušíš, proč jste dostali jména Joseph a Joshua?

Teď se musím zamyslet, protože vlastně nevím, jak to naši plánovali! Josh a já jsme nejmladší z šesti sourozenců. Mamka mi říkala, že vždycky toužila mít šest dětí, ale nechtěla být šestkrát těhotná, tak si s tátou udělali dvojčata. (Usmívá se.) Možná tohle jim bylo inspirací. Jsme sice věřící rodina, ale ne všichni máme biblická jména. Má nejstarší sestra se jmenuje Shelai a táta ji tak pojmenoval, protože se mu jednou v noci zdálo, že má dcerku, na kterou volá Shelai. Spíš si myslím, že s každým dalším potomkem zkoušeli trochu něco nového.

Texas je zemí s velkou tradicí jazzu, blues, country music. Ovlivnily tě tyhle hudební žánry?

Jazz a blues ani ne, ale country určitě. Je specifické tím, že vypráví příběhy, občas velmi bláznivé, jak vás opustí žena, vy nasednete do náklaďáku a umře vám pes… (Směje se.) Miluju bluegrass. A taky jsem vyrostl na muzikálech – Carouselu, Za zvuků hudby a mnoha dalších. Chodil jsem na ně jako malý s mamkou a měl jsem to strašně rád! Myslím, že když zpívám operu, pořád to je určitým způsobem ve mně. Můj projev vychází spíš z hereckého než z čistě hudebního hlediska.

Texas sousedí s Mexikem – co vliv latinsko-americké hudby?

Když jsem byl malý, měli jsme doma na výměnu studenty z Kostariky. A pak k nim jely mé starší sestry na návštěvu a přivezly zpět nahrávku skupiny Maná, což je vážně skvělá hudba, na kterou jsme hodně tančili. Když byl můj táta mladý, vyučoval společenský tanec, a tak jsme všichni ovládali cha-chu, salsu a podobně. V osmnácti jsem potkal dívku z Mexika, která nemluvila anglicky a já zase nemluvil španělsky, ale začali jsme spolu chodit. A jednou z cest, jak se jí víc přiblížit a naučit se jazyk, byl poslech španělské hudby. Tak jsem se zamiloval do španělské hudby, byť trochu později a z velmi prozaického důvodu.

Můžeš rozbít mou poněkud utkvělou představu o Texasu jako o zemi kovbojů a ropy?

No, úplně ne, protože hodně záleží na tom, jaký kus Texasu máš na mysli. Nicméně není to tak, že bychom zde všichni rajtovali na koních a stříleli po sobě v salónech. Pořád tady ale uvidíš spoustu kovbojských klobouků, vysokých bot a ženy s velkým hárem, jak tancují two-step dance a vyráží do honky-tonky barů. Možná teď řeknu něco, za co by mě spousta Američanů pranýřovala, ale myslím, že Texas je jediným státem USA, který má svou skutečně vlastní, ryzí kulturu. Čímž nechci říct, že jinde nenajdeš jedinečné věci, ale Texas je v tomto výjimečný. Velká města jsou poměrně moderní s kvalitními muzei a hudbou. Například Austin je známý svým bohatým hudebním životem. Chodil jsem do školy ve východním Texasu, ve městě zvaném Nacogdoches, což je městečko uprostřed ničeho, kde jsou jen stromy a kopce. A je tam krásně! Když naopak přijedeš do Dallasu, vidíš jen placku. V západním Texasu na tebe zase čekají pouště a sucho. A jižní Texas je mixem všeho a je tu neskutečně vlhko, horko a dusno. Takže ať máš jakoukoliv představu o Texasu, vždycky se do ní nějak trefíš. A zbraně. To je problém. Lidi všude nosí zbraně.

Studoval jsi na Juilliard School. Jak tě tahle prestižní škola připravila na život operního pěvce?

Myslím, že na ten tě nemůže připravit žádná škola! Juilliard je velmi soutěživé místo, ale já jsem na ní začal studovat v době, kdy už byla moje kariéra poměrně slušně nastartovaná, a tak jsem věděl, že v reálném světě spolu pěvci soutěží mnohem méně než na univerzitách. Že většina z nich jsou dobří lidé ochotní si vzájemně pomoct. Univerzity jsou mikrosvětem, ve kterém se všichni „rvou“, protože když jeden rok nedostaneš roli, musíš na ni čekat další rok.

Na Juilliard jsi studoval zpěv?

Studoval jsem zde postgraduální program, který se v té době jmenoval Artist Diploma in Opera Studies, a zcela upřímně říkám, že to byla nejlepší průprava, kterou jsem kdy dostal. Soustředila se výhradně na operní herectví, takže jsme se několik hodin denně učili techniky, jak se stát operním hercem. Navíc jsme měli přednostní přístup ke všem hereckým koučům na Juilliard, kteří nám byli k dispozici a mohli jsme je kdykoliv požádat o pomoc.

Jak dlouho tento program trvá?

Normálně dva roky, já jsem ale v polovině studia dostal nabídku odejít do Vídeňské státní opery. Tehdy jsem zašel za děkanem a požádal jej o radu, stejně jako své mentory. A oni mi řekli: „Normálně radíme studentům počkat a dokončit studia, protože nabídky vždycky byly a vždycky budou, ale v tomto případě se jedná o Vídeňskou státní operu, takže je potřeba jít.“ A tak jsem šel. 

Napadá mě, jestli jsi měl nějaké herecké zlozvyky, které ses musel odnaučovat?

Vážně nevím, jestli chci odpovědět! OK, tak třeba má levá ruka. Dělám s ní jakési automatické gesto, když nevím, co si na jevišti počít… Tak si ji občas strčím do kapsy nebo ji připažím, aby na mě lidé nekoukali a neříkali si: „Co to dělá s tou rukou?“ A bude toho jistě víc. 

V tvém životopisu jsem se dočetla, že jsi pracoval s Marilyn Horne.

Zachránila mou kariéru. Potkali jsme se, když jsem studoval na Oklahomské univerzitě. Kvůli hloupému nedorozumění jsem musel studia z finančních důvodů po prvním roce ukončit. A tehdy přijela Marilyn Horne na pár týdnů jako každý rok, aby zde vedla mistrovské kurzy. Ráno jsem naložil všechny věci do auta, hodil klíče do schránky a odjel do školy na svou poslední lekci. Začali jsme pracovat a Marilyn Horne byla tak úžasně pozitivní a podporující, že mě má tehdejší profesorka zpěvu vybídla, ať se jí svěřím. A tak jsem jí vyprávěl, velmi v rozpacích, že nemohu pokračovat ve studiu, protože je příliš drahé, a že můj naložený vůz stojí na parkovišti a až dokončím tuhle lekci, vracím se do Texasu, kde ze mě bude pravděpodobně dělník na stavbě. A ona mi povídá: „Počkej tady.“ Odešla na chvíli pryč, a když se vrátila, řekla: „Když ti zajistím bydlení a pošlu ti nějaké peníze na účet, zůstaneš?“ A já jsem jen vydechl: „Ano!“ Znovu odešla, znovu telefonovala a pak mi povídá: „Je víkend. Jeď domů, ale v pondělí se vrať a škola najde způsob, jak ti finančně pomoct, abys nemusel studium ukončit.“ A tak jsem mohl zůstat a pokračovat. Od té doby jsme v kontaktu a já jí nepřestávám být vděčný. Marilyn Horne je obrovskou oporou pro mnoho mladých pěvců.

V roce 2015 ses stal jedním z pěti vítězů Metropolitan Opera Audition. Co pro tebe tento úspěch znamenal?

Dokázal jsem sám sobě, že jsem schopen zpívat i pod velkým tlakem. V minulosti jsem trpěl opravdu strašlivou trémou a musel jsem vynaložit velké úsilí, abych se jí zbavil. Když jsem ale stál na pódiu s orchestrem MET, najednou jsem nesoutěžil. Uspokojoval mě čistě jen ten pocit, že mohu v tomto ikonickém místě dělat dobrou hudbu s přáteli na pódiu a s rodinou v hledišti. A že jsem vyhrál, to byla vlastně už jen třešnička na dortu. Ale samozřejmě, úspěch v MET mi pomohl vstoupit do světa operního byznysu, protože na tuto soutěž přijíždí mnoho těch, kteří obsazují zpěváky.

Vítězství je spojeno i s finanční odměnou. Může mladému pěvci nějak pomoci?

Na finanční stránku věci můžeš rovnou zapomenout, protože když jsi chudý student v New Yorku, utratíš svou výhru za zubaře nebo ji dáš své rodině, která tě celou dobu podporovala. Tahle soutěž mi hlavně pomohla jít dál a já si myslím, že klíč ke kariéře je právě v tom „jít dál“. Udělat všechno proto, aby ses neustále zlepšoval. Pak to musí dobře skončit!

Pozvání do Vídeňské státní opery přišlo na základě tohoto úspěchu?

Ne. Lidé z Vídně tehdy přijeli na Juilliard obhlédnout si zpěváky z Lindemannova programu MET, kteří s námi měli pár společných lekcí, a slyšeli mě. A protože už jsem byl o něco starší a měl za sebou pár úspěchů, pozvali mě na předzpívání.

Z Vídně jsi odešel do Semperovy opery v Drážďanech. Proč?

Když jsem se poprvé setkal s intendantem Semperovy opery Peterem Theilerem, řekl mi: „Přežil jsi Vídeň, nyní můžeš začít život v Drážďanech!“ Odjel jsem jednoduše proto, že v Semperově opeře jsou pěvci vystaveni mnohem rozumnější pracovní zátěži a také mi zde nabídli zajímavější role. Navíc je to velmi krásný operní dům s jedním z nejlepších orchestrů na světě a se skvělou akustikou.

V Evropě žiješ již několik let. Proč ses rozhodl zůstat?

Především jsem se oženil se sopranistkou, jejíž typ hlasu se lépe uplatní v Evropě než ve Státech. Začala s mozartovským repertoárem, dnes se orientuje na Strausse, Wagnera, což jsou autoři, kteří se v Americe hrají jen velmi sporadicky. Takže jsme přesun do Evropy plánovali, ale až když jsme se skutečně přestěhovali, naplno jsme si uvědomili, jak velký prostor Evropa pěvcům dává. Když to vezmu z čistě obchodní perspektivy, tak jen v Německu je přes osmdesát pět operních domů fungujících celoročně, s výjimkou pár volných týdnů, kdy jsou prázdniny. Ve Státech je jich možná pět? V Německu, kde aktuálně žiju, je umění vnímáno jako důležitá hodnota. V každém městě je divadlo, do kterého chodí lidé už od nejútlejšího věku, vyrůstají s ním. Takže i když moc postrádám svou rodinu, přátele, věci, které mám na své zemi rád, Evropa je pro operního pěvce ideálním místem. 

Jak se zde cítíš jako Američan?

(Usměje se.) Jako umělec moc dobře. 

A jako Američan?

Nechci tuhle otázku příliš politizovat, ale je bez debat, že situace ve Spojených státech velmi ovlivňuje zbytek světa, ať již pozitivně, či negativně. Takže, když se s někým bavíš a on zjistí, že jsi Američan, prakticky pokaždé se hovor stočí na téma Trump, Biden nebo pop culture, což jsou komplikované otázky a nemusí to být vždycky příjemné. Ale za to, že mohu žít a pracovat v Evropě, jsem velmi vděčný. V Americe je mnoho operních pěvců, kteří by sem strašně rádi přijeli, ale nemají k tomu příležitost. Takže mám opravdu velké štěstí. 

Dokonce jsem zaslechla názor, že cesta na americká pódia vede přes Evropu?

Existuje tisíc cest na vrchol a co může být pro jednoho podstatné, pro druhého neznamená nic. Možná přesnější by bylo říci, že cesta k velkým operním domům v USA vede z Evropy. Pokud nepatříš mezi šťastlivce, které si MET vyhlídne, když je jim jednadvacet, pak musíš velmi dlouho pracovat nebo odjet sem do Evropy, kde jsou mnohem širší repertoárové možnosti a máš větší naději na stálé angažmá. Můžeš se rozkoukat a zjistit, co v tobě je. Velké operní domy vyhledávají specifické zpěváky, kteří jsou „vyzpívaní“ v určitém repertoáru, a tady v Evropě si můžeš takový repertoár vybudovat.

Zpíval jsi dokonce v mandarínštině, což se zdá být trochu sebevražedná mise!

Byl jsem tehdy angažován festivalem v Opera Santa Fe, což je pravděpodobně nejdůležitější operní festival ve Spojených státech. Zpíval jsem tam ve sboru společně s dalšími třiceti nebo čtyřiceti mladými zpěváky, kteří dostávali občas i menší role nebo dělali tzv. „covery“ (pěvec, který nastuduje roli pro případný nečekaný záskok, pozn. red.). A já jsem tehdy coveroval titulní roli v opeře Huanga Rua Paradise Interrupted (Narušený ráj), která byla celá v mandarínštině. Začalo se zkoušet a vzápětí na to „můj“ zpěvák z nějakého důvodu odstoupil a já jsem zůstal jedinou osobou na světě, která tuhle roli uměla! Byla to vážně divoká jízda a strašlivý stres. Budil jsem se uprostřed noci, jak jsem si nohou vyklepával rytmus, a pravděpodobně jsem mluvil čínsky i ze spaní! Na rozdíl od němčiny, italštiny nebo francouzštiny neexistuje žádná kniha, která by pojednávala o tom, jak zpívat v čínštině. Navíc zde máte spoustu dialektů a rovněž hudba byla extrémně těžká. I když nikdo tu operu vlastně neznal, takže i kdybych udělal chybu, nikdo by si toho nevšiml! (Směje se.) Tahle role mi pomohla prorazit a přinesla mi spoustu pozvánek k předzpívání. Mnohooperních domů chtělo slyšet, co dokážu i v normálním repertoáru. Takže to sice byla noční můra, ve výsledku se však vyplatila.

Je pravda, že divadlo v Santa Fe nemá zadní stěnu jeviště?

Ano. Takže když se zde uváděla opera Johna Adamse Doctor Atomic, viděli diváci Los Alamos, kde se vyrobila první atomová bomba. Žije zde můj bratr Josh a jeho žena je šéfkou produkce Opera Santa Fe. Je to opravdu jedno z nejkrásnějších operních divadel, které znám, na hony vzdálené klasickým operním scénám. Slyšel jsem vyprávět, jak zde hráli Faustovo prokletí a na jihu řádily divoké požáry, které divák mohl vidět na pozadí scény: plameny a kouř, které totálně zapadly do inscenace. Vážně jedno z nejkouzelnějších míst, kde jsem kdy zpíval. A také jsem zde potkal svou ženu a zasnoubil se. (Usmívá se.) „Země kouzel“.

Tvé jméno bylo uvedeno do Síně slávy Collin College v Dallasu. Není to trochu brzy vzhledem k tvému věku?

Jsem zázračné dítě! (Směje se.) Ne, dělám si legraci.

Jak ses cítil?

Bylo to pro mě velké překvapení, ale byl jsem opravdu velmi poctěn, protože z Collin College vzešla celá řada slavných herců a filmových tvůrců. Má skutečně fantastický studijní program, v Americe se jí říká „malá Juilliard“. Dokonce jsem slyšel, že je to jediná škola, ze které Juilliard akceptuje přestupy. Normálně se do této Síně slávy uvádí s velkou pompou, ale tohle bylo v době covidu přes zoom. 

Pojďme k Alexandru Zemlinskému a opeře Šaty dělají člověka. Máš se svou postavou, krejčíkem Wenzelem Strapinským, něco společného?

Rozhodně. Stejně jako já nepochází z bohaté rodiny, takže v mnohém tuhle postavu chápu. Stačí si vzpomenout na některé z okamžiků, které mě potkaly, a které jsem si předtím ani nedokázal představit. Třeba moje první opravdu fajnové jídlo, můj první výlet mimo Spojené státy! Věci tak úžasné, že jsem nechtěl, aby někdy skončily! Také život operního pěvce je v jistém smyslu podobný tomu, kterým prochází Strapinski. Když lidé zjistí, že jsem operní zpěvák, chovají se způsobem: „Ach, operní pěvec!“ Chápu, že je opera vnímána jako vrcholná forma zpěvu, ale my jsme jen umělci, kteří se snaží vydat ze sebe to nejlepší a mít práci. Takže v mnoha ohledech i život operního pěvce trochu odráží to, co Strapinski v této opeře zažívá.

Jak si myslíš, že tohle dílo rezonuje s dnešní společností? Se současným světem?

Myslím, že je důkazem toho, že lidé navzdory historické zkušenosti zůstávají pořád stejní. Na sociálních sítích jsme si zvykli sami sebe prezentovat nikoliv tak, jací skutečně jsme, ale jak chceme, aby nás svět viděl. Vypadat o trochu lépe než ten druhý, vyfotit se a nejlépe lidem rovnou naservírovat, co si mají myslet. Což pokládám za velmi nebezpečné, obzvláště pro mladé lidi. Je to mentální problém, kterému musí neustále čelit, protože jejich životy jsou svázány se sociálními sítěmi. No, a o čem je příběh Šaty dělají člověka? O krejčíkovi, který je oblečený jako hrabě, takže si lidé myslí, že je skutečný hrabě. Tohle není fikce. To jsme my. Šílíme po tom, abychom se s někým ztotožnili, děláme všechno proto, abychom se stali součástí nějakého „světa“, i když nás to ničí, končíme v depresích a já nevím v čem ještě.

Kdybys mohl strávit jeden den s Alexandrem Zemlinským, co bys s ním rád dělal?

Pravděpodobně bych si rezervoval na celý den zkušebnu s klavírem a obstaral do ní pořádný automat na kafe. A pak bych s ním strávil celý den povídáním o opeře. Chtěl bych vědět, jak fungoval operní byznys v jeho dobách. Rád bych s ním také zkoušel a zjistil, jak jej tahle opera vlastně napadla, protože si myslím, že Šaty dělají člověka napsal skutečný génius. Ta hudba je tak krásná a podmanivá! A průkopnická!

Ptal by ses jen na hudbu?

Povětšinou ano. Nevím o něm zase tolik, abych se ho dotazoval na domácí mazlíčky. (Usměje se.). Ale určitě bych se chtěl dozvědět něco o divadle té doby, o jeho působení v Praze, jak se zde cítil. Dostal by mnoho otázek, až by ze mě padl únavou!

Poslední otázka – tvé oblíbené místo v opeře Šaty dělají člověka?

Na konci prvního dějství zpívám takovou krátkou, hudebně fantastickou árii, a to v momentě, kdy se Strapinski rozhodne, že odejde. Zažívá skvělé věci, ale raději půjde, protože už nedokáže žít ve lži. A to je prostě tak nádherná hudba! Slyšíte trochu z Giacoma Pucciniho, názvuky těch největších operních skladatelů. A pak mám rád úplný konec opery, který je tak dramatický, šťavnatý a živý! Finále, nad kterým se tají dech.

Poslední uvedení opery Šaty dělají člověka bude 7. 4. 2024 od 14.00 ve Státní opeře.