Putujeme světem, generace po generaci

I dítě si klade otázky, kam patří, kdo jsou jeho rodiče, kdo jsou jeho vrstevníci a v čem jsou jiní než rodiče. Tedy v čem je jiné i ono samo. Proč rodiče nebo prarodiče říkají „ta vaše generace“? Když říkají: „to my jsme byli jiná generace!“, nekladou tím sami mezi nás určitou hranici? 

Každá generace řeší své problémy. Existenční, výchovné, názorové, politické, pokaždé poněkud odlišné, ale vlastně stále stejné. Jen v jiných kontextech a v jiných podmínkách. Vše na světě je jednou nové, stane se zaběhlým a pak časem už překonaným. To platí o věcech, názorech, platí to o umění i vědě. Platí to o divadelních postupech i pojetí. Platí to i o hercích a divácích, platí to o lidech. Platí to o každé generaci.

Ubohá Butterfly bledá

Na scénu Státní opery se vrátil jeden z divácky nejoblíbenějších titulů, opera Giacoma Pucciniho Madama Butterfly, příběh o nenaplněné touze, zradě a cti, příběh amerického důstojníka Pinkertona a japonské dívky Cio-Cio-San, v němž kontrasty západní a japonské mentality i způsob života dokonale vystihuje působivá hudební kresba. V zajímavém režijním zpracování Jiřího Heřmana však jde příběh ještě o kousek dál. Režisér inscenuje dílo z pohledu gejšina a Pinkertonova dospělého syna, který pátrá po svém původu. Nebude to tedy dvouletý klučina, který se vrhá do náruče své již téměř umírající matky, ale dospělý syn toužící poznat pravdu o své rodině. Příběhu rozumíme – vždyť kolik z nás se již pokusilo poznat své kořeny do hloubky, vystopovat i dávné předky. Módní vlna rodokmenů již možná trochu opadla, ale o to hlubší a poučenější je hledání těch, pro něž generace rodiny zůstávají důležitou složkou jejich osobnosti. Nyní se v roli opuštěné Butterfly představí moldavská sopranistka Olga Busuioc. Orchestr Státní opery povede její hudební ředitel Andrij Jurkevyč. 

Poslední tři reprízy v této sezoně uvádíme 1., 7. a 14. února 2024 ve Státní opeře. 

Z opačného pohledu, tedy z pohledu otce, se zkusme podívat na další klasické dílo. Dvořákova Rusalka je romantická pohádka o touze nezkušené vodní víly po lásce člověka, po lidské duši. Je pro lásku ochotna obětovat vše, kvůli své víře v sílu lásky nakonec musí přijmout princovu smrt a své věčné prokletí. Kdo však trpí možná ještě mnohem víc, je její otec, Vodník. Od chvíle, kdy se mu Rusalka svěří, je jeho zpěv jeden velký nářek. Ví, že jí lásku rozmluvit nedokáže, tak ji s bolestí posílá pro radu k Ježi­babě, i když ví, že konec je zřejmě nezvratný. Několikrát se v opeře opakuje jeho pláč: Ubohá Rusalko bledá! Běda! A dokládá, že Vodník svou dceru stále sleduje, není mu její další osud lhostejný, i když pomoci nemůže. Oč lidštější a citovější je tato bytost než člověk. Rusalka neopouští jen svého otce, ale celý svůj dosavadní svět, což je skutečnost, se kterou se muselo a bude muset smiřovat stále více rodičů všech generací. Stejně jako Vodníkovi, i nám často pláče srdce, když jdou naše děti za svým zvoleným a nám možná nepochopitelným osudem.

Nové nastudování opery pod taktovkou Tomáše Netopila a v režii uměleckého dua SKUTR bude mít premiéry 8. a 10. března 2024 v Národním divadle.

Existence je vždy napřažena k budoucnosti 

Prostřednictvím konfrontací s manželkou, otcem, přáteli i kolemjdoucími podává Ondřej Novotný ve své hře Otec hlídá dceru plastický obraz mužské duše, v němž se může poznat každý, kdo je rodičem. Od banálních a často komických rodičovských situací a střetů na dětském hřišti se dostáváme k závažným tématům se společenským přesahem, jakým je mimo jiné i otázka osamělosti stárnoucích generací. Jaký může poté být vztah dospělé dcery a jejího otce, kdy tedy spíš dcera hlídá rodiče. Na začátku stojíme před otázkou, jak vychováme své dítě k samostatnosti a jaký z něho bude člověk, ke konci se ptáme jinak: Nebudu přítěží? Zvládnu být já samostatný? Člověk je dítětem. Než se porozhlédne, je ve středním věku. Má potomka a své stárnoucí rodiče, trefně řečeno: je příslušníkem „sendvičové generace“. A najednou jsou generace jen za námi, před námi už… nikdo. Teprve podle toho, jak naše děti vychovají ty své, poznáme, jak jsme výchovu svých potomků zvládli my. Ať chceme, nebo nechceme, nemůžeme na současnou generaci jen žehrat – i my jsme se do našich dětí otiskli, jako tomu bylo od pradávna a bude tomu jistě i po nás.

Na generaci svých dětí se kriticky dívá i hlavní hrdinka inscenace Vassa Železnovová. Samotné Gorkého drama má dvě odlišné verze a záleží na každé divadelní generaci, která je pro ni inspirativnější. V Národním divadle se uváděla naposledy na sklonku osmdesátých let (premié­ra 1986, derniéra 1989), tehdy Vassu představovala Jana Hlaváčová. Dnes, v jiné inscenaci, štafetu převzala Zuzana Stivínová. Třicet let od sametové revoluce je pryč a generace se vyměňují… I dnešní Vassa stojí před zásadní otázkou. Co předat další generaci a mají naše děti o to vůbec zájem? Jak říká v programu k inscenaci Josefina Formanová: Každý potomek jednou musí překročit svou vlastní rodinu, zatímco rodič stárne a zapouští kořeny v minulosti. Dítě je dlouho vůči stárnutí rezistentní – je to existence napřažená k budoucnosti. Přítomnost obou se tedy radikálně liší. Ale čas je neúprosný a naléhavost uvědomění, že budoucnost je přítomnost, je dnes palčivá. Nová generace se zdá být bez budoucnosti, ale vnímá nutnost do své budoucnosti vkročit.

Od klasiky přes Generaci K až k nadčasovosti

Také jste se setkali s míněním, že klasika je spíše pro starší generace? Výstižnější postřeh je však ten, že je nadgenerační a jednotlivé generace si ji předávají jako tradiční rodinný titul. Uměním pro dnešek, ale i pro příští generace je například i La Sylphide. Jedná se sice opravdu o tzv. klasický balet, ale od své světové premiéry se hodně změnil. Jeho první choreografii vystavěl August Bournonville (1805–1879), původně člen Královského dánského baletu, později tanečník v Pařížské opeře. Z pařížského období čerpal jako tanečník i choreograf. Sylphidou se však zabýval i další umělec, a to Johan Kobborg (nar. 1972). Jeho La Sylphide byla nastudována na řadě světových prestižních scén. Premiéra se odehrála v roce 2005 v Královském baletu v Londýně a v jeho choreografii kráčí toto dílo světem dál k dalším generacím.

Tramvaj do stanice Touha. Tam, kde drama Tennesseeho Williamse končí, tam balet Johna Neumeiera začíná. Hlavní hrdinka Blanche sedí v psychiatrickém ústavu na posteli, pronásledují ji přeludy a vzpomínky, rodící se v jejím podvědomí. Retrospektiva, do níž Neumeier svůj balet dramaturgicky uspořádal, umožňuje flexibilně nakládat s perspektivami vyprávění a také pochopit zoufalství příběhu… Stanley se svou pokřivenou maskulinitou a sklonem k agresi je možná příkladem Zla, jenomže i on je z určitého pohledu oběť… 

Pokud si myslíme, že palčivá témata, která řešily generace před námi, jsou už dávno pasé, mýlíme se. Stále je proč vnímat úzkost z obsahu Tramvaje do stanice Touha, uvědomovat si, jak lehké je nechat se svést spirálou tíhy k bolestným činům. Proto se Balet Národního divadla rozhodl tuto inscenaci s nadčasovým tématem propojit s organizací Konsent, která boří mýty o sexuálním násilí a nově pojmenovává takzvanou Generaci K, tedy generaci lidí, kteří do středu svých hodnot zasadili respekt. Princip souhlasu a respekt ke zbytku světa – širšímu okolí, blízkým osobám, partnerům či partnerkám – končí nebo začíná u respektu k sobě.

Od klasických choreografií přes Tramvaj do stanice Touha se dostáváme k dalšímu titulu, který divákům nabízí ve složeném večeru Forsythe / Clug / McGregor choreografie The Second Detail, Handman a EDEN | EDEN, které klasické rozhodně nejsou. Zatím. Jak poznamenává Kateřina Hanáčková a připomíná motto surrealistů: Jsme tak moderní, že nejsme současní. A to platí zejména o Williamovi Forsythovi, jehož dílo se nadčasovým již stalo. V centru pozornosti stojí tanečníci s dokonalými těly. Zvládají i ty nejobtížnější nároky a požadavky tanečních technik s fyzickou jistotou nejlepších atletů – choreografové je dostávají na hranice lidských možností. Bude-li tanec přinášet vždy jen očekávané, ustrne, ztratí svůj lesk a atraktivitu a upadne v zapomnění. Aby se abstraktní balet jednoho dne stal pro dnešní generaci „klasikou“, musí ji totiž dnes překvapit, zaujmout a přinutit k přemýšlení.

Krajiny těla ve třech generacích

Jakmile se podíváme na svět kolem sebe, spatříme, jak se vše mění. Vše, co je pevné a stabilní, se zdá být pouhým stínem minulosti a nová realita se rodí v každém okamžiku. Je to dynamický proces, který nikdy nekončí a který čeká každou generaci.

Inscenace Krajina těla nám ukazuje, jak čas proměňuje naše fyzická těla. Na scéně se střídají tři generace tanečníků. Tu nejzkušenější a nejstarší reprezentují Zuzana Hrzalová a Josef Kotěšovský, kteří nám odkrývají dojemný taneční obraz života i toho, co je jeho nevyhnutelnou součástí. Jejich těla nesou stopu času, avšak s nesmírnou elegancí. Jejich pohyby nejsou pouze choreografií, vyprávějí příběh, zrcadlí životní zkušenosti i nezdolnou vášeň. Oproti mladší generaci tanečníků je charakterizuje odlišné vnímání času. Jisté, na pohled viditelné a citelné zpomalení v běhu každodennosti se propisuje do všech pohybů, jejich přítomnost působí občas i jako zastavený čas. Jsou svědky minulosti i pamětníky mladistvé vitality. Stárnutí je skrze ně zobrazeno jako proces vyzrávání, utichání a uzavírání koloběhu. 

Uprostřed osy mezi stářím a mládím jsou těla plná energie, živelnosti, pružnosti a odvahy, reprezentovaná umělci, kteří zastupují široké spektrum akrobatických disciplín. Performeři, kteří jsou na vrcholu svých tělesných možností, nám ukazují, že tělo není pouhým hmotným obalem, nýbrž živým uměleckým obrazem. Každý jejich pohyb je jako kresba v prostoru, ve které se kombinuje technická dokonalost s expresivním vyjádřením. 

Budoucnost, oslava života, příchod něčeho nového, tak bychom mohli vnímat mladou dívku, která v Krajině těla zastupuje generaci nejmladší. Do jaké krajiny vstupuje? Co jí odkazují předchozí generace?

Text: Dana Flídrová a redakce (s využitím textů J. Tošovského, J. Formanové, M. Ljubkové, O. Hučína a K. Hanáčkové)
Foto: Patrik Borecký, Hana Smejkalová, Zdeněk Sokol, Vojtěch Brtnický, Pavel Hejný, Martin Divíšek, Serghei Gherciu a archiv ND