Anketa: V co věříte a proč?

Chtělo by se mi – zejména pod dojmem aktuálně zkoušené inscenace Bílá Voda – automaticky odpovědět, že nejsilněji věřím v Boha! Ale ne Boha jako takového, řekněme všemohoucího, ale v Boha v lidech. A vlastně nejvíc v Boha v sobě. Díky zkoušení Bílé Vody si totiž mnohem častěji uvědomuju, co pro mě víra znamená, že nepřišla jen tak, ale musela jsem k ní postupně, často i bolestně dospět… Právě při četbě Bílé Vody se ve mně, pod dojmem přečteného, otevíraly různé staré křivdy. „Nejtěžší bitvu musí svést člověk na vlastním poli.“ – Nad tímhle citátem z knihy jsem dlouho přemýšlela. A vlastně přemýšlím stále.

Kateřinina kniha může být nejen dobrou psychoterapií pro lidi, kteří v sobě hledají sílu, jak dokázat odpustit ostatním (ať už svým blízkým, partnerům, nebo rodičům), ale zároveň návodem, jak se naučit odpouštět i sami sobě. Není to jednoduché čtení a nebude to ani jednoduché zkoušení. Naše inscenace totiž přichází ve chvíli, kdy v sobě hodně lidí znovu objevuje víru a zároveň přemýšlí nad odchodem z katolické církve, či konverzí jinam.

Já to mám vlastně dost podobně, proto s tématy knihy a dramatizace tak intenzivně souzním. Nemohu se smířit s tím, jak se současná katolická církev staví k otázce ženské emancipace, nemohu skousnout, jak se okatě vysmívá pro mě tak důležitým genderovým tématům. Ale hlavně se za některé církevní představitele a jejich projevy z hloubi duše stydím. Naštěstí pořád věřím, že toho Boha v sobě nikdy neztratím.

V co věřím? Dá se na takovou otázku odpovědět? Dá se ještě v něco věřit? Ano. Dokonce se musí věřit. Já věřím v dobro. Věřím ve svědomí. Věřím v lásku. Věřím v přátelství. Věřím ve spravedlnost. Věřím, že dobré skutky se člověku vrátí, stejně jako ty špatné. Věřím v úsilí a poctivost. Věřím v to, že víra tvá tě uzdraví a že kdo věří, není nikdy sám. Věřím i v to, že kdo věří na zázraky, tomu se dějí… Věřil jsem, že jednou budu stát na prknech Národního divadla… a ejhle, stal se zázrak! A věřím v Boží mlýny.

Myslím si, že každý z nás v něco věří. Někdo v něco nadpozemského (duchovního), jiní lidé zase v něco materiálního. Obojí je v pořádku. Pokud zůstanu v divadelním (operním) prostředí, tak já vždy věřím, že každou novou inscenaci dotáhnu do zdárného konce, tedy do premiéry. Věřím ve své kolegy, profesionály, bez kterých bych to nezvládl. Upřímně říkám, že tato „víra“ nás všechny, kteří pracují na nové produkci, spojuje. Během vzniku inscenace se často dostávám do nelehkých situací. Někdy i přestávám věřit, že moje práce má smysl, a občas se stane, že z ní nemám takovou radost. Vážím si kolegů, se kterými jsem takovéto situace společně přečkal, nadechl se a šel dál. Tedy na vaši otázku, v co věřím, odpovídám: v sílu přátelství a lidi okolo sebe.

Nejvíc věřím v milost. Milost ve smyslu světla, zvláštního vyzařování, které člověka vede a dává mu nedefinovatelnou auru. Tato milost nás dojímá a dotýká se nás, protože nám trochu uniká. Nepramení jen z chladné dokonalosti ani z technické krásy, ale spíše z toho, o čem se říká, že je to živé. Tedy z celku, v němž je všechno: síla i křehkost, velikosti i zranitelnost, krása i porušenost. Riziko, drahocennost, úzkost… Věřím, že toto světlo je nám dáno a že o něj musíme pečovat stejně pečlivě, jako pečujeme o plamen. Umělec musí milost hledat, pěstovat ji a projevovat v každém okamžiku. S milostí se sám stává uměleckým dílem... Nejvíc tedy věřím v milost, která je v nás. Toto světlo, které nás vede, nikdy nesmíme ztratit ze zřetele.

Věřím v jedinečnost života každého člověka. I toho, který sám v sebe nevěří.
Věřím, že neexistuje osud, kterému se nedá vzepřít.
Věřím v budoucnost našich dětí, ale i v to, že jenom věřit nestačí.

Řeknu to jednoduše: Věřím v nic, protože nic věří v nás a bez tohoto nic jsme ztraceni… Celý život slýchám různá moudra: „naplň se štěstím“, „naplň se dobrou energií“, „miluj se“ a tak dál. Pro mě je takový přístup velmi zvláštní. Místo toho, abych se něčím horečně naplňoval a pak se definoval podle toho, co jsem do sebe vložil, raději se vyprázdním a nebudu se brát tak vážně – jako někdo, kdo něco znamená. To mi připadá mnohem smysluplnější. Když jsem prázdný, můžu nechat věci, aby mnou procházely. To stačí. Nic na tomto světě mi nepatří. Jsme tu jen hosté, neexistuje žádná „nejdůležitější věc“, kterou bychom si měli zapamatovat a které bychom se měli držet.

Stejně jako vědě, věřím v neskutečnou sílu umění a kultury jako způsobu, jak propojit lidi a rozšiřovat naše horizonty. Od dětství zpívám a vedu k tomu i své syny. Jako milovnice opery a umění vidím, jak umění dokáže hovořit k duši, vyvolat emoce a podněcovat diskusi. S dětmi i s přáteli nás umění často přivede na debaty, které bychom jinak nikdy nevedli a nedotkli se takových krásných témat, která pak rozvíjejí naše duševní obzory, ale i naše vzájemné vztahy. Umění a divadlo jsou pro mne víc než jen zábava; jsou součástí kulturního dědictví a prostředkem pro rozvoj empatie, kritického myšlení a sociální soudržnosti. Věřím, že Národní divadlo hraje nezastupitelnou roli v životech mnoha lidí, poskytuje divadelní a operní díla, která rezonují s našimi nejhlubšími touhami, radostmi a strachy. Skrze svou práci a podporu této instituce chci přispět k rozkvětu umění a kultury, které jsou životně důležité pro naše osobní i kolektivní hodnoty.