MENU

Elfriede Jelinek

Elfriede Jelineková je první dámou rakouské literatury. Její dílo zahrnuje poezii, prózu, dramata. Těžko hledat jinou literární kariéru tak odzbrojujícím způsobem přímočaře úspěšnou. Již její první básně byly odměněny literární cenou. Rané rozhlasové hry vysílaly ty nejprestižnější rozhlasové stanice. Její romány a dramata byly od osmdesátých let pravidelně věnčeny významnými oceněními, jejichž výčet by byl téměř unavující.

Nejvýznamnější německé scény a nejprominentnější režiséři (Frank Castorf, Claus Peymann, George Tabori, Einer Schleef, Christoph Marthaler ad.) soupeřili o možnost prvního uvedení jejích divadelních her. Podle románu Pianistka natočil režisér Michael Haneke film s Isabellou Huppertovou v hlavní roli, dílo získalo v Cannes tři hlavní ceny a stalo se kultovním evropským filmem. V roce 2004 jí byla propůjčena Nobelova cena. Slavnostního aktu předávání se osobně nezúčastnila. Promlouvala k přítomným pouze prostřednictvím obrazovky. Vznášela se nad auditoriem jako obrovský přízrak. Skutečná i neskutečná zároveň. Svou fyzickou neúčast omlouvala fobií ze sdělovacích prostředků, ale je možné se i domnívat, že šlo o pečlivě promyšlenou metaforu vlastní prezentace. Zůstat nepostižitelná, ale vždy provokující.

Provokatérství k umění neodmyslitelně patří. Jelinekové se to daří nebývale. Pobuřuje vším. Svým přešlechtěně designovým vzhledem, střídá styly od rebelky po mondénní dámu haute couture i svými radikálními názory, ve své rodné zemi byla některými politiky dokonce označena za „veřejného nepřítele“. Vysloužila si to jistě neúnavnou kritikou rakouských poměrů, ale taktéž nekompromisním postojem k civilizaci řízené muži. Jelinekovou bychom mohli označit jako feministku. Otázka postavení ženy je přítomna v celém jejím díle. S jejím feminismem to není zas až tak jednoduché. Svou krutou ironií muže drtí, ale ženy nijak nešetří. Tak je to i s její Norou, kterou si vypůjčila ze stejnojmenné hry Henrika Ibsena.

O půvabné a bláhové hrdince přímočaře tvrdí: „Nora je vlastně velmi negativní ženskou postavou.“ Téměř programovou a průlomovou hru Nora Henrika Ibsena na téma problému ženské emancipace nemohla Jelineková minout. Drama „Co se stalo, když Nora opustila manžela“ je její první celovečerní hrou a také, jak již název napovídá, domyšlením Ibsenova textu. Ibsen ve svých hrách vždy nelítostně kritizoval společenský status quo – známý je jeho výrok „a neušetřím ani dítě v matčině lůně“. Nora (Domov loutek nebo Dům pro panenky, jak bývá název překládán) byla ale v době jeho života patrně jeho hrou nejprovokativnější, nejskandálnější.

Story zní, při nutném zjednodušení, asi takto: Nora, matka tří dětí, žije v konvenčním, spokojeném a spořádaném manželství. Muž dělá kariéru v bance, Nora je chloubou a potěšením svého manžela. Je roztomilá, jak má být, a také naivní. Za zády svého manžela podepíše směnky. Je vydírána jiným mužem, který se chce dostat ze dna a taktéž udělat kariéru. K životu v pravdě nabádá Noru její bývalá spolužačka, která na rozdíl od Nory prošla tvrdou školou života, je samostatná, dalo by se říci v moderním slova smyslu emancipovaná žena. Nora dělá, co může, aby svůj čin zatajila. Nelítostný běh událostí to nedovolí. Manžel se dozví pravdu a jeho kariéra a společenská image je ohrožena. Jakmile je ale nebezpečí zažehnáno, chce pokračovat ve spokojeném manželství, jakoby se nic nestalo. Nora prohlédne a rozhodne se opustit rodinu - manžela i děti. Pointa dramatu byla natolik skandální, že i autor sám nabídl alternativu, napsal druhý „šťastnější konec“, kdy dává manželům Helmerovým do budoucna šanci.

Jelineková vychází z Ibsenova textu, domýšlí děj a charaktery s erudicí kultivované a skvělé interpretky. V její hře se setkáme nejen s Norou, ale i s dalšími postavami: manželem Helmerem, pro kariéru všeho schopným Krogstadem, až příliš aktivní přítelkyní paní Lindeovou i dětem oddanou chůvou Annemarie. Divák, který Ibsena nezná důkladně, nebo dokonce vůbec, není ochuzen. Jelineková dokáže všechny potřebné informace vtipným způsobem vplést do partitury své hry. Noru, která se vzdala bezpečí rodinného krbu, zabezpečení v manželském svazku i svého posvátného mateřského poslání, posílá autorka do nové doby.

Ocitáme se ve dvacátých letech minulého století, v časech krize těsně před nástupem Hitlera k moci. Nora řeší své rozhodnutí emancipovat se skutečně radikálně – svou novou životní dráhu začíná v prostředí továrny, svým příkladem chce strhnout ostatní dělnice. Můžeme prozradit, že její cesta nebude lehká. Nora si totiž neuvědomuje, že vstupuje do světa mužů, do nelítostného boje o kariéru, do bezohledné honby za kapitálem, který zaručuje moc.

Jelineková sleduje tuto „moderní dobu“ a její „hrdiny“ s nadhledem, ironií, ba dokonce sarkasmem. Dokáže být krutá, zneklidňující, ale také neobyčejně zábavná.

Repertoár