MENU

cinohra 19. 11. 2012

Pán z Prasečkova

Tisková zpráva k první premiéře Činohry v této sezoně.

Molière
PÁN Z PRASEČKOVA

Uprava s použitim překladu Svatopluka Kadlece:
Hana Burešova, Štěpan Otčenašek

Režie: Hana Burešová
Scéna: Martin Černý
Kostýmy: Kateřina Štefková
Dramaturgie: Štěpán Otčenášek, Iva Klestilová
Hudba: Jean-Baptiste Lully, Vít Zouhar

Pán z Prasečkova: Václav Postranecký
Oront: Jiří Štěpnička
Julie, jeho dcera (dělající Languedočanku): Jana Pidrmanová
Erast, její nápadník (dělající 2. advokáta a Švýcara: Radúz Mácha
Sbrigani, Neapolitán – intrikán (dělající 2. doktora, Vlámského kupce a Švýcara): Ondřej Pavelka
Nerina, intrikánka (dělající Pikarďanku): Pavla Beretová
1. doktor, 1. advokát, seržant: Filip Rajmont
Lékárník, biřic: Milan Stehlík
Členové Dismanova rozhlasového dětského souboru a Collegium 1704 pod vedením Václava Lukse
Premiéra: 22. listopadu 2012 ve Stavovském divadle

Svižná, až bláznivě karnevalová komedie vyvolávající i hořké úvahy o člověku a společnosti. Mládí versus stáří. Láska versus ziskuchtivost. A krutost, která obvykle boj o lásku provází. Lakota, intriky, ziskuchtivost, hloupost, pýcha a touha po dobrém společenském postavení - to jsou témata, která hýbala společností nejen v době, kdy Molière Pána z Prasečkova psal, ale i dnes. I v této komedii vytvořil Molière živý typ přihlouplého, pošlechtěného měšťana, který touží po společenském vzestupu. Ten mu má zajistit sňatek s Julií, dcerou významného šlechtice Oronta. Julie však miluje Erasta. Mladí milenci vymyslí plán, jak Pána z Prasečkova před rodiči znemožnit.
Režisérkou představení je Hana Burešová, která se specializuje na objevování her již pozapomenutých. „Když nás Michal Dočekal vyzval k práci ve Stavovském divadle, kde jsme dosud nepracovali, chtěli jsme v první řadě uvést něco, co by se nějak hodilo k té budově. A protože to měla být spíše komedie, přirozeně jsme dospěli k Molièrovi, z jehož díla jsme zatím uvedli jen dvě věci: V roce 1996 v Divadle Na zábradlí inscenaci Létavý lékař čili Proměny Harlekýnovy, kde jsme čerpali z Molièrových menších komedií a dochovaných anonymních textů, respektive scének („lazzi“) komedie dell’arte. Pro Český rozhlas jsme pak v roce 2006 přpravili Tartuffa (s vynikajícími herci ND – Jiřím Štěpničkou v roli Orgona a Taťjanou Medveckou v roli Elmiry). Molièrovy vrcholné hry se v Čechách hrají celkem pravidelně, ale zapomíná se trochu na ty menší, které vycházejí z tradiční komedie dell’arte. Komedie dell’arte nás odedávna inspirovala svou hravostí i drsností, vrcholnou artistností i karnevalovou bezuzdností, za níž cítíme jistou melancholii a memento morti. Ovlivnila mnoho moderních divadelniků a dodnes je inspiračním zdrojem komediantů – mnohdy aniž si to uvědomují, ať už ji znají či neznají, jako by přežívala v jejich genech. Jednoznačně ovlivnila i charakter Molièrovy komedie Pán z Prasečkova (Monsieur de Pourceaugnac), což je u nás komedie prakticky neznámá, a přitom svižná, komediantsky odpoutaná, až karnevalově bláznivá a bez moralizování vyvolávající i hořké úvahy o člověku a společnosti. Hlubším zdrojem této hry je starý masopustní rituál charivari (což původně bývala posměšná serenáda hraná v době karnevalu pod okny starého boháče, který si vzal nepřiměřeně mladou ženu). A zaroveň je to – podobně jako v Čechach známějši Molièrův Měšťák šlechticem – comédie-ballet, tedy komedie se zpěvy a balety, k niž napsal původní hudbu Jean-Baptiste Lully, a která se uváděla pro obveseleni Ludvíka XIV. na zámku Chambord. Comedie Francaise hru pak tradičně uváděla vždy na masopustní úterý. Z propojení zdrojů komedie dell’arte, klasicistní dvorské zábavy a masopustního charivari vycházíme také v naší inscenaci.“
Hana Burešová 
Celý text k dispozici na www.cinohraND.cz

Otázka pro Václava Postráneckého:
Kdybyste mohl pana Molièra požádat o hru, jakou vlastnost byste mu dal napospas?
„Vůbec bych si ze své pozice takhle nedovolil s Molièrem mluvit. Víte, jeho tvorba probíhala trochu jinak. Tím, že měl blízko ke králi a že to byl velmi bystrý člověk, tak velice rychle vycítil, k čemu král inklinuje, co má rád a čemu se vyhýbá. A u dvora se odehrávala spousta věcí. Molière z toho všeho dokázal stvořit něco, co bylo pro Ludvíka zajímavé tím, že mohl být jako král zasvěcenější než ostatní. A to ho povyšovalo a stvrzovalo jeho výjimečnost. A zrovna Pán z Prasečkova je složen z estrádních výstupů, které jsou všechny komické. Mezi nimi je řada řekněme hereckých disciplin té doby. Třeba oblíbené pozdravování příbuzných někoho, koho jsme v životě neviděli a ty příbuzné také ne. Přesvědčování člověka, že jeho rodinu známe. A tenkrát, aby to bylo ještě zajímavější, to hráli o osobách, které všichni u dvora znali. V podstatě to celé byla služba králi – za prvé se mu dostávalo informací, které se k němu jinou cestou dostat ani nemohly, a za druhé se mu nabídlo i to, co za tím všechno mohlo být. V podstatě to byl Molièrův dialog s králem. Ale král a dvůr, to byl jenom jeden z inspiračních zdrojů, protože tím druhým byli obyčejní lidé. Také nejpropracovanější jsou jeho sluhovské figury, nejmoudřejší, nejzajímavější a vědí si vždy rady. Bohužel Molière nenapsal žádnou velkou ženskou roli. Buďto se v ženách moc nevyznal, nebo se v nich naopak vyznal až až a nechtěl to ventilovat.“
Václav Postránecký
Celý rozhovor k dispozici na www.cinohraND.cz

Stáhnout zprávu
977 KB, PDF


Další tiskové zprávy