Šárka

O inscenaci

Sbor Národního divadla
Orchestr Národního divadla
Balet Opery Národního divadla

Příběh pověsti známe z různých zpracování, od Kosmovy kroniky z 12. století až po stále populární Staré pověsti české Aloise Jiráska poprvé vydané roku 1894. Během národního obrození v 19. století inspirovala česká mytologie řadu umělců. Vliv na ně měl i podvržený Rukopis královédvorský a Rukopis zelenohorský. Ve výtvarném umění nejvýznamněji ovlivnily výzdobu budovy pražského Národního divadla. V hudbě nacházíme, vedle Libuše a Šárky, části Smetanova cyklu Má vlast (Vyšehrad a Šárka) a zmínit můžeme i námětově příbuzný Vlasty skon skladatele Otakara Ostrčila. Je patrné, že libretistka Anežka Schulzová, žačka Jaroslava Vrchlického, a skladatel na díle úzce spolupracovali a že bylo pozitivně ovlivněno jejich milostným citem. Poprvé byla Šárka uvedena 28. 12. 1897 na jevišti Národního divadla v hudebním nastudování Adolfa Čecha, v režii Adolfa Krössinga a výpravě Roberta Holzera a Mikoláše Alše. Právě Alšův výtvarný styl se stal tradiční představou pro podobu kostýmů i ve většině následujících inscenací. První Šárkou byla vynikající sopranistka, tehdy osmadvacetiletá Růžena Maturová, mimo jiné první představitelka Dvořákovy Rusalky.

Nová inscenace bude v Národním divadle uvedena více než čtyřicet pět let od dosud posledního představení. Hudebního nastudování se ujme hudební ředitel Opery Národního divadla Robert Jindra, který ke spolupráci přizval německého režiséra Kaye Linka.