100 songů

O inscenaci

Hektické a přitom krásné zářijové ráno. 8.52, nádraží, nástupiště, za dvě minuty zazní signál k odjezdu. Muž přemýšlí o hádce s manželkou, mladý pár diskutuje o struktuře romantické komedie, policista s kocovinou se dívá z okna na ženu marně běžící za ujíždějícím vlakem… Každý z nich cestuje se svým příběhem, každý si cestuje za svým snem, každý si cestuje se svou starostí. A každému jede v hlavě právě ten jeho song. Všechen bzukot ve vlaku pozoruje z okna muž zalévající květiny a přes výlohu kavárny taky servírka Sally, která si spolu s rádiem brouká svoji vůbec nejoblíbenější písničku „Bette Davis Eyes“. A pak se svět zastaví. Je 8.55 a Sally vypadne šálek s kávou z ruky. Vlak totiž přímo před jejíma očima exploduje… 

Jak popsat nepopsatelné? A jak popsat minuty před tím? Roland Schimmelpfennig zůstává i v této hře věrný své typické poetice, postdramatické výstavbě textu, refrénovitosti i variabilnímu obsazení postav. Minutu po minutě nás provází příběhem nazpět a odkrývá myšlenky, touhy, vášně a sny všech nic netušících lidí, osudy, které se v okamžiku výbuchu spojují a zároveň mizí. Jako inspiraci uvádí sice teroristický útok v Madridu roku 2004, ale náhlá apokalypsa, nějakým způsobem zvratitelná v červí díře času, je vlastně součástí všech jeho posledních dramat. Kvůli prosincové tragédii na pražské filozofické fakultě se tato hra stala bohužel krutě aktuální i pro nás.

Přesto má v sobě silnou naději a výzvu nevzdávat se. Všechno totiž mohlo dopadnout jinak, kdyby se Sally a muž se sportovní taškou potkali. A s trochou štěstí lze přece zastavit čas. Nebo alespoň zachytit padající šálek.