MENU

Paralelní životy

20. století očima tajné policie

Umělci z bývalých socialistických zemí vytvořili dokumentární divadelní inscenace na základě zkoumání materiálů v archivech tajných policejních složek operujících v teritoriu bývalého sovětského bloku. Autentické příběhy doplňují rozhovory se svědky doby, agenty, oběťmi a dalšími lidmi ovlivněnými činností tajné policie.

Naše paralelní životy

Rozhovor s kurátorem Jánem Šimkem

Mimořádný projekt Paralelní životy – 20. století očima tajné policie uvede Národní divadlo od 5. do 9. října 2014 ve třech komorních prostorech. Projekt iniciovala Asociace Divadelní Nitra, která je organizátorem prestižního divadelního festivalu,
a jako koproducent se na něm kromě pěti divadel
a divadelních skupin z Německa, Maďarska, Rumunska, Slovenka a Polska podílí také Národní divadlo. Umělci z bývalých socialistických zemí vytvořili šest dokumentárních divadelních inscenací na základě zkoumání archivních materiálů tajných policejních složek operujících v teritoriu bývalého východního bloku. Projekt představuje jeho kurátor Ján Šimko.

Jak vznikla idea projektu Paralelní životy?
Ta idea pochází a je živená přinejmenším ze tří pramenů. Tím prvním je zvýšený výskyt různých forem dokumentárního divadla ve středo- a východo-evropských zemích. Druhým pramenem jsou rozličné způsoby vyrovnávání se s minulostí, které jsme
v našich zemích zažívali po roce 1989. Ty chceme v našem projektu zkoumat. A nakonec, třetím pramenem je naše představa o dramaturgii Mezinárodního festivalu Divadelní Nitra a rozvíjení prestižní linie vlastních produkcí.
Možná je to krizí narace, nedůvěrou v klasické příběhy v jejich divadelním podání nebo vyprázdněností některých narativních struktur používaných dramatem, ke kterému došlo
v posledních letech díky nadužívání v televizi a jiných médiích. Nebo je to snaha o znovunacházení autenticity či nová verze divadelního realismu, s níž souvisí zvýšený zájem divadelníků i diváků o práci s dokumentárními a autentickými materiály. Zdá se, že divadlo ve východoevropských zemích znovu nachází a rekonstruuje své společenské postavení.
Naše takzvané vyrovnávání se s pamětí je někdy opravdu černou komedií. Od roku 1989 probíhají na různých úrovních společnosti pokusy vypořádat se s minulostí. Už to slovo „vypořádat se“ implikuje, že jednou provždy uděláme tlustou čáru. To ale úplně nejde, takže každý pokus o takzvané vypořádání se s minulostí přináší nové a nové problémy. Naše totalitní minulost už byla ledasčím – omylem, traumatem, zlatými časy, něčím, za co se máme omluvit, něčím, co se nás netýká, zdrojem sentimentu, dobrým důvodem pro naše dnešní selhání, předmětem obchodu, politiky. Nechci být cynický, protože zločinecký režim, ve kterém jsme žili, připravil o život mnoho nevinných lidí a jiným umožnil ještě dodneška těžit z bývalých mocenských pozic a žít na úkor ostatních. Ovšem na mnoha úrovních – od dokumentů a aktů, konstituujících naši zemi, přes legislativu, kulturní politiku, historický diskurz či vzdělávání – v takzvané otázce vypořádání se s minulostí selháváme. Způsobujeme tím utrpení mnohým, kteří nebyli a možná už nikdy nebudou rehabilitováni nebo odškodněni a kteří neuvidí své tyrany či vrahy svých blízkých nebo zloděje svého majetku potrestané. Tato komedie má devastační účinek i na ty, kteří byli nezainteresovaní nebo tehdy ještě nežili. Nemáme žádné spasitelské ambice a víme, že náš projekt situaci nevyřeší. Ale v tomto „dialektickém zápase jedince a společnosti“ může svým způsobem pomoci i divadlo.
Považovali jsme také za důležité, že téměř 25 let po pádu těchto režimů se do veřejného diskurzu dostávají názory nové generace. Lidé, kteří rok 1989 zažili jako děti, případně nezažili vůbec, netrpí sentimentem pamětníků a na mnohé jevy tohoto období se dovedou podívat jinak, obvykle hodně kriticky. Nás zajímá nejenom dění před rokem 1989 ale i (a možná zejména) to, jak se s odkazem minulosti vypořádáváme dnes. Takže zde na jedné straně ještě pořád máme pamětníky a aktéry událostí před rokem 1989 a aktéry „revolucí“ a na straně druhé novou kritickou generaci, z čehož vzniká zajímavé napětí.

Co přesně projekt Paralelní životy zahrnuje?
Jedná se o šest divadelních inscenací, které vznikly na základě výzkumů v archivech politických policií fungujících v průběhu komunistických totalitních režimů. Inscenace jsou různé nejenom obsahem, ale i formou, škálou, zázemím. Formálně se inscenace pohybují od dokumentární opery až po divadlo s autentickými lidmi na scéně. Pochopitelně, každý z tvůrčích týmů má osobitou poetiku. Výchozí materiály navíc svou povahou nabádají k hledání jiné teatrality. Inscenace se různí
i početností týmu, který je připravuje – uměleckého i technického. Zázemím chápeme prostředí, ve kterém inscenace vzniká – v projektu se potkaly provozně velká divadla jako Staatsschauspiel Dresden či Opera Národního divadla a nezávislá divadla bez vlastního prostoru a pravidelné dotace. To bylo pro nás nesmírně důležité – dát dohromady nejenom různé poetiky, ale i různé „velikosti“, způsoby „výroby“ divadelního díla a jeho „provozu“ – tedy kontaktu s divákem. V rozličných zázemích funguje tento kontakt jinak, je jinak definován a organizován. Diváci repertoárových divadel jsou jiná skupina lidí než diváci nezávisle vznikajících divadelních děl, obrovský rozdíl je i v objemu financí, se kterým tyto zdánlivé protipóly pracují. Způsob, jakým se v různých zázemích uvažuje o divadelním díle, jak se produkuje a předvádí, to všechno výrazně ovlivňuje i přemýšlení tvůrců. My jsme chtěli mít v projektu zastoupené různé přístupy. V divadelním světě to není časté, obyčejně fungují projekty „rovnocenných“ partnerů, ale ve výtvarném umění se tento princip osvědčil. Ve výsledku ty rozdíly možná ani nebudou tak zřetelné – všechny inscenace v rámci Paralelních životů jsou spíše komorního charakteru. Projekt jsme stavěli tak, aby každá inscenace měla svého koproducenta, který garantuje její životaschopnost i mimo rámec projektu. Každá inscenace je samostatná - funguje v repertoáru svého domovského divadla nebo produkčního domu.

Proč jste se rozhodli přizvat k projektu právě tato divadla, tyto tvůrce?
Oslovili jsme ty, kteří dlouhodobě pracují s politickými a sociálními tématy. Mnozí z nich dokonce opakovaně tvoří inscenace na základě archivních materiálů. Přímo s těmito tématy už v minulosti pracovali Aleš Březina, Clemens Bechtel a Gianina Cărbunariu. Také ostatní tvůrci ve svých inscenacích zpracovávají politická témata. Paralelní životy nechápeme pouze jako soubor inscenací, ale také jako platformu, která prezentuje rozličné způsoby práce s dokumentárním a autentickým materiálem, které jsou ve středo- respektive východoevropském prostoru přítomné. Důležité pro nás bylo, aby byly v této skládačce zastoupeny různé poetiky a žánry. Myslím, že je více dobrých důvodů ke shlédnutí všech inscenací – jednak se může divák seznámit se situací související s tématy projektu ve více zemích, jednak uvidí různé metody práce se stejným výchozím tématem. V ideálním případě si vedle silných příběhů a vhledu do způsobů vyrovnávání se s totalitní minulostí v jednotlivých zemích odnese z divadla zážitek z několika různých narativních strategií, jakými dnes divadlo pracuje. Potenciál projektu vidím zejména v této rozmanitosti.

Jaké spektrum příběhů se v projektu představí? Je toto spektrum nějak reprezentativní
s ohledem na příběhy lidí, o které se zajímaly politické policie?

V jednotlivých inscenacích uvádíme příběhy z různých období činnosti totalitních tajných služeb
– z padesátých let je příběh umučeného kněze Toufara a číhošťského zázraku nebo budapešťské psychiatričky R. Z. Z let sedmdesátých a osmdesátých jsou příběhy Mugura Calinescu, patnáctiletého kluka, který jednou v noci popsal budovy v rumunském městě Botosani několika desítkami „protistátních hesel“, či dodnes nevyšetřená brutální vražda Přemysla Coufala zavražděného nejpravděpodobněji příslušníky StB v jeho bratislavském bytě. Ale také příběh Michaela Schlossera, který si sestrojil letadlo, aby přeletěl do západního Berlína, příběh spolupracovníka Stasi Petra Wachse, umělce Jürgena Gottschalka a několika dalších, kteří svůj příběh vyprávějí z jeviště
v německé inscenaci Můj spis a já. Nejsem si jist, zda se v uměleckém projektu dá naplnit jakési kritérium reprezentativnosti. Věřím, že výpovědi jsou dostatečně plastické a silné, aby diváka obeznámily i se širokým kontextem příběhů, resp. mu nabídly takový vhled do tématu, který považovali tvůrci za důležitý. V jednotlivých inscenacích jsou příběhy součástí výpovědi o rozličných aspektech činnosti tajných policií, fungování komunistické ideologie a toho, jako zasahuje tato minulost do našich životů dnes. Například pro divadlo SkRAT se stala klíčovou otázka, proč je Coufalova vražda doposud nevyšetřená a jaké jsou celospolečenské důsledky tohoto justičního selhání. Někteří z tvůrců analyzují funkce jazyka mocenských složek a archivních záznamů, povahu
a (ne)komplexnost archivních materiálů, několik se jich zajímá o to, jak mohou tato témata oživit ve veřejném diskurzu divadla.

Jakým způsobem jste vybírali jednotlivé země do projektu?
V přípravném projektu jsme vedli dlouhé diskuse o zastoupení zemí, protože jsme chtěli nabídnout „mezinárodní“ pohled. Téma se nám jevilo jako naše vlastní minulost, a proto bylo zajímavé tento stereotyp nabourat či obohatit. Jako nejlogičtější nám přišlo nejprve uvažovat o tom, kteří tvůrci jsou v této oblasti divadla výrazní. Téma je velmi široké a postihuje velký počet lidí, má místní i kulturně specifické dopady, přístupy do archivů politických policií se odlišují v závislosti na zákonech jednotlivých států. Pokusili jsme se téma zúžit tak, aby se naše mozaika nerozpadla. Proto jsme se zaměřili na země střední Evropy. V případě zemí bývalého Sovětského svazu a bývalé Jugoslávie se nám jevila situace příliš specifická.

Otázky kladl Peter Slameň