Vážený uživateli, je nám líto, ale Váš prohlížeč nepodporuje plné zobrazení webu. Doporučujeme Vám přejít na jeho aktuálnější verzi (MS Edge) nebo na některý z nejčastějších prohlížečů (Chrome, Firefox, Safari).

Národní divadlo - historie

Myšlenka vybudování důstojného kamenného divadla českého národa

Národní divadlo je ztělesněním vůle českého národa po národní svébytnosti a samostatnosti. Na jeho budování se sbírkami podílely široké vrstvy všeho lidu a slavnostní položení základního kamene 16. května 1868 se stalo všenárodní politickou manifestací.

Myšlenka vybudování důstojného kamenného divadla se rodila od podzimu 1844 na poradách vlastenců v Praze a začala se realizovat žádostí o "privilej na vystavění, zařízení, vydržování a řízení" samostatného českého divadla, kterou stavovskému výboru českého sněmu 29. ledna 1845 předložil František Palacký. Privilej byla udělena už v dubnu 1845. Teprve však za šest let - v dubnu 1851 - vydal mezitím ustavený Sbor pro zřízení českého národního divadla v Praze první veřejné provolání k zahájení sbírek. O rok později byl z výnosu prvních sbírek zakoupen pozemek bývalé solnice o rozloze necelých 28 arů, který sice předurčil nádhernou polohu divadla na vltavském břehu proti panoramatu Hradčan, zároveň však svou stísněností a lichoběžníkovým tvarem vytvořil těžké podmínky pro autory budovy.

Prozatímní divadlo

Období Bachova absolutismu zarazilo přípravy stavby a podpořilo koncepci skromné prozatímní budovy, která byla postavena na jižní části divadelního pozemku architektem Ignácem Ullmannem
a otevřena 18. listopadu 1862. Budova Prozatímního divadla se pak stala součástí stavby definitivního Národního divadla; její vnější plášť je dodnes patrný ve zvýšené části zadního traktu stavby a vnitřní prostorové dispozice byly zahlazeny až při poslední rekonstrukci budovy Národního divadla v letech 1977-1983.

Umění generace Národního divadla

Zároveň s realizací tohoto minimálního programu, prosazovaného F. L. Riegrem a Zemským výborem, nastala velká ofenziva mladých pokrokových zastánců původní velkorysé koncepce budovy (Sladkovský, Tyrš, Neruda, Hálek). Ti se v roce 1865 dostali do čela Sboru a vyzvali třiatřicetiletého profesora pozemního stavitelství na pražské technice, architekta Josefa Zítka, aby vypracoval návrh Národního divadla. Ten pak zvítězil v dodatečném konkurzu a roku 1867 mohly začít práce na staveništi. 16. května 1868 došlo k slavnostnímu položení základních kamenů, v listopadu byly dokončeny základy, r. 1875 dosáhla novostavba "glajchy" a r. 1877 bylo divadlo pod střechou.
Od roku 1873 zároveň probíhaly soutěže na výzdobu budovy, jejichž scénář vypracovala zvláštní komise pod vedením Sladkovského: témata byla jednak v duchu novorenesanční koncepce budovy klasická, jednak se inspirovala dobovým nadšením pro slovanskou mytologii a pro děje Rukopisů - obě tyto koncepce, vycházející z mánesovské malby a spojené se soudobou romantickou krajinomalbou (také navazující tématicky na české dějiny), daly ideový základ výtvarnému projevu, který dnes označujeme jako umění generace Národního divadla.

První otevření Národního divadla, požár

Národní divadlo bylo poprvé otevřeno 11. června 1881 na počest návštěvy korunního prince Rudolfa. Odehrálo se v něm ještě dalších 11 představení, pak byla budova uzavřena pro dokončovací práce. Uprostřed nich, 12. srpna 1881, došlo k požáru, který zničil měděnou kupoli, hlediště i jeviště divadla. Požár byl pochopen jako celonárodní katastrofa a vyvolal obrovské odhodlání pro nové sbírky: za 47 dní byl vybrán milion zlatých. Tomuto nadšení národa však neodpovídaly zákulisní boje, které se rozhořely po katastrofě. Prof. arch. Josef Zítek byl odstaven a na rekonstrukční práce byl povolán jeho žák arch. Josef Schulz. Ten prosadil rozšíření budovy o nájemný dům dr. Poláka, který stál za budovou bývalého Prozatímního divadla, začlenil tuto budovu do stavby Národního divadla
a zároveň poněkud pozměnil prostorové dispozice hlediště, aby zlepšil viditelnost. S velkým citem přitom respektoval styl Zítkovy budovy, a podařilo se mu tak spojit tři budovy různých autorů do absolutní stylové jednoty.

Znovuotevření Národního divadla

Budova Národního divadla byla otevřena 18. listopadu 1883 představením Smetanovy slavnostní opery Libuše, pro tuto příležitost zkomponované. Budova, technicky dokonale vybavená (elektrické osvětlení, ocelová konstrukce jeviště), sloužila bez velkých přestaveb skoro sto let. Až 1. dubna 1977 bylo Národní divadlo představením Jiráskovy Lucerny na více než šest let uzavřeno. Za vedení hlavního projektanta ing. arch. Zdeňka Vávry začala jeho generální rekonstrukce. Rozsáhlá přestavba spojená s dostavbou okolí divadla, byla ukončena k závaznému termínu, kterým bylo datum 100. výročí otevření: 18. listopad 1983. V tento den byla historická budova opět představením Smetanovy Libuše předána veřejnosti. V současnosti je tento historicky nesmírně důležitý a krásný objekt spolu s připojenou moderní provozní budovou, v níž je umístěna i hlavní pokladna, hlavní scénou tří uměleckých souborů Národního divadla: činohry, opery a baletu.

Sbírky na stavbu Národního divadla

Na Národní divadlo sbíral vpravdě celý národ. Při podrobnějším nahlédnutí do dobových materiálů si však uvědomíme skutečně lopotné úsilí, které tyto sbírky provázelo. Pokusíme se nyní o pohled bez folklorního sentimentu, tedy o zdůraznění faktů. Pravdou je, že tzv. krejcarové a zlatkové sbírky byly velkým zdrojem příjmů. Vedle toho však existovala řada jiných zdrojů. Veškeré příjmy i výdaje se velmi pečlivě evidovaly ve třech účetních knihách – v jedné pro Prahu, v druhé pro ostatní české obce a ve třetí pro místa mimo Čechy. Sbírka na Národní divadlo nebyla ve své době jediná, finance se shromažďovaly i na jiné účely, například na dostavbu Svatovítské katedrály. Nadšení a obětavost byla veliká, přesto není divu, že během oněch třiceti let podle hospodářské i politické situace přísun peněz značně kolísal. Negativně se například podepsal v 2. pol. 50. let Bachův absolutismus nebo r. 1873 krach na vídeňské burze. Z účetních nebo dobových materiálů se lze dočíst mnoho zajímavého. Například: Ještě před oficiálním vyhlášením sbírek přišly první příspěvky z Poličky a Litomyšle. Značné sumy věnovala šlechta (kníže Lobkovic 6 tisíc zlatých, což byl jeden z největších darů jednotlivce, dále hraběcí rodina Chotkova přes 4 a půl tisíce, Kolowrat-Krakovský 4 tisíce, objevují se jména Schwarzenberků, Kinských, Černínů, Nosticů, Harrachové...), pozadu nezůstavala ani nastupující buržoazie, vědci, umělci (Ringhoffer, Rott, Palacký, Rieger, J. R. Vilímek...).
Přišly příspěvky z Moravy i ze Slovenska, dále z Krakova, Štýrského Hradce, ze Lvova a dokonce i z Cambridge. Z Kalifornie dorazily v ceně 1 dukátu zrnka vyrýžovaného zlata. Za pozornost stojí i příjmy získané prodejem darů, byť někdy z dnešního pohledu kuriozních (pan Hostivít Hušek z Kutné Hory věnoval k prodeji 60 výtisků "Poučení o škodném hmyzu na řípě buráku"). Na podzim 1866 byly vystaveny na Staroměstské radnici návrhy stavby, výstavu navštívil také císař František Josef I. a při té příležitosti věnoval svůj první osobní příspěvek ve výšce 5 tisíc zlatých a později věnoval dalších 13 tisíc. Prodávaly se fotografie plánů, Zemský výbor království Českého uvolnil 14.700 zlatých, české vlastenky uspořádaly na Žofíně bazar, jehož výtěžek byl téměř 6 tisíc zlatých. Velká národní loterie z r. 1877 vynesla přes 238 tisíc. Pořádaly se domovní, obecní a spolkové sbírky, besedy, plesy, výlety, dražby. Pro bližší představu – roční plat úředníka byl v té době kolem 300 zlatých, celodenní mzda zedníka asi 1 zlatý a 3 krejcary. Ani po požáru sbírkový pramen nevyschl. Kromě vyrovnání pojistky a dobrovolného příspěvku pojišťovny, úroků a dalších zisků přibylo z Čech 634 tisíc zlatých (z toho jen Praha s předměstími 223 tisíc), Moravy a Slezska 50 tisíc, dalších zemí Rakouska-Uherska přes 17 tisíc, od císařské rodiny 26 tisíc a z ciziny (včetně Ameriky, Asie a dokonce Afriky) 16,6 tisíc. Připočítat je nutno i materiální stavební výpomoc a řemeslnické práce poskytované jednotlivci i firmami zdarma. Celkové příjmy od 21. srpna 1850 do 30. června 1884 činily 3,204.129 zlatých, celkové výdaje včetně daní a poplatků rovněž 3,204.129 zlatých. Vše dopodrobna zapsáno a vyúčtováno.

Legendy kolem Národního divadla

S Národním divadlem se pojí řada drobnějších i větších mýtů, legend a zajímavostí. Například se říká (a píše), že mezi základními kameny zazdili v roce 1868 soudek s posvátnou vodou ze studánky, kterou křtil sv. Cyril Slovany. Z dobových dokumentů se dá zjistit i další zajímavost. Mezi prvními dárci při veřejných sbírkách bylo malé děvčátko Otylka z Vídně, které se svými bratříčky dalo po zlatém. Její jméno se objevuje po letech i při dalších dobročinných akcích na podporu stavby divadla, kdy pořádala představení po venkově a výtěžek posílala do Prahy. Její jméno se později na scéně Národního divadla proslavilo – Otýlie Sklenářová-Malá. Některé zajímavosti, doložené i nedoložené, jsou data vlastně nedávného. Například se v divadle vypráví, že při poslední rekonstrukci v 80. letech vylezl za pomoci dělníků herec Josef Kemr do výšky nad jevištěm a tam sám zamontoval tři zlaté šroubky či matice s vyrytým jménem své ženy Evy Fouskové, operního pěvce Bronislava Choroviće a svým.

Osobnosti Národního divadla

S Národním i Stavovským divadlem je spojena neobyčejná plejáda slavných osobností, a to ze všech uměleckých oblastí. Za všechny jmenujme např. malíře Františka Ženíška, Mikoláše Alše, Vojtěcha Hynaise, sochaře Bohuslava Schnircha, J. V. Myslbeka, Antonína Wagnera, spisovatele či dramatiky J. K. Tyla, V. K. Klicperu, Ladislava Stroupežnického, Julia Zeyera, Aloise Jiráska, Jaroslava Kvapila, Karla Čapka, dramaturga K. H. Hilara, hudební skladatele Bedřicha Smetanu, Antonína Dvořáka, Leoše Janáčka, Karla Kovařovice, Bohuslava Martinů, dirigenty Václava Talicha, Zdeňka Chalabalu, Jaroslava Krombholce, Zdeňka Košlera, legendární pěvce a pěvkyně Viléma Zítka, Emila Pollerta, Otakara Mařáka, Beno Blachuta, Eduarda Hakena, Růženu Maturovou, Emu Destinnovou, Jarmilu Novotnou, Marii Podvalovou, Martu Krásovou, vynikající tanečníky, tanečnice či choreografy Augustina Bergera, Sašu Machova, Joe Jenčíka, Martu Drottnerovou, nezapomenutelné herce a herečky Eduarda Vojana, Jindřicha Mošnu, Zdeňka Štěpánka, Václava Vydru, Marii Hübnerovou, Hanu Kvapilovou, Otýlii Sklenářovou-Malou, Leopoldu Dostalovou, Hugo Haase, Jaroslava Vojtu, Ladislava Peška, Jaroslava Marvana, Karla Högera, Danu Medřickou, Rudolfa Hrušínského, Josefa Kemra či Borise Rösnera. Výčet nikdy nebude úplný – řada je dlouhá a naštěstí nekončící.