MENU

Mecenášský klub
Národního divadla

Mecenášství není stavem peněženky, ale stavem ducha.

Jak se stát mecenášem

2. 6. 2016

Mecenáši s Manon Lescaut

Mecenáši ND navštívili inscenaci Daniela Špinara Manon Lescaut. V Zemském salonku se pak setkali se všemi hlavními představiteli: Pavlínou Štorkovou, Vladimírem Polívkou, Radúzem Máchou a Vladislavem Benešem.


1. 3. 2016

Zuzana Janečková a Michal Štípa

První sólista Baletu Michal Štípa se narodil v Brně, kde vystudoval Taneční konzervatoř a úspěšně zde zahájil svou hvězdnou kariéru. Do Národního divadla nastoupil v sezoně 2004–2005 na post sólisty. Prvním sólistou byl jmenován o 4 roky později. Elegance, přirozená noblesa, ideální tělesné proporce, přirozený herecký projev a především partnerská spolehlivost a technické dispozice jej vždy řadily do kategorie „danseur noble“. Díky kombinaci talentu a tvrdé práce ztvárňuje i náročné dramatické role, vyžadující hlubší sebereflexi. Michal Štípa je také držitelem mnoha ocenění, mezi nimi i Ceny Thálie. Zuzana Janečková vstoupila do klubu v roce 2015. Jejím milovaným souborem je právě balet, ale velmi ráda navštěvuje i představení činohry a opery.

Co pro Tebe znamená budoucnost?

Budoucnosti se docela bojím, asi jako každý člověk. Začínám řešit, co budu dělat, až skončím s aktivním tancováním. Je to takový černý šotek, který mám v hlavě. Nejlepším řešením by bylo stát se baletním mistrem a předávat své zkušenosti mladším kolegům a kolegyním. Také by mě bavilo učit studenty na taneční konzervatoři. V současné době pracuji s pár kolegy na novém projektu, který bude mít premiéru tento měsíc (pozn. v únoru 2016). Jedná se o balet, který budou tančit výhradně muži, a to na špičkách. V této sezoně jsem začal vést tréninky v Baletu Národního divadla, za což jsem moc vděčný, protože je to pro mne nová, zajímavá zkušenost. Spousta mých bývalých kolegů se živí něčím, co není spojené s tancem, a to já bych opravdu nechtěl. Nedokážu si život bez tance představit.

Plánoval jsi vlastní baletní školu, proč z toho sešlo?

S Nikolou Márovou jsme měli projekt na baletní školu pro děti, který byl velice dobře zpracovaný a více či méně připravený na rozjetí. Akorát to bylo v době, kdy jsme si nemohli dovolit (což nemůžeme ani teď) odejít pravidelně z tréninku nebo ze zkoušky a nemohli jsme si ani naplánovat program. Pokud netančíme večerní představení, odcházíme z práce okolo 18 hodiny, a tudíž bychom soukromé hodiny mohli mít nejdříve od 19 hodin, což se většina malých dětí chystá již do postele. Chtěli jsme, a chceme, ještě tancovat a baletní škola se s naší aktivní kariérou bohužel nedá skloubit. Náš projekt soukromé baletní školy jsme odložili. Ve volných chvílích zatím jen učím soukromé hodiny. Odložil jsem studium Pedagogiky na UK. Bohužel to bylo denní studium a neměl jsem možnost chodit na přednášky pravidelně. Třeba se k tomu ještě vrátím…

Nedávno jsem byla v New Yorku na představení Amerického baletu a dozvěděla jsem se, že ve Spojených státech funguje nadace, která pomáhá tanečníkům, po skončení jejich aktivní kariéry, vrátit se zpět do normálního života. Existuje tady u nás v České republice něco podobného?

Existují zde podobné snahy, ale v jaké jsou fázi, to nevím. Bohužel s naším právním a zákonodárným systémem je to těžké.

Také se mi líbilo, že tato americká nadace, prodávala o přestávce mezi představením „otančené“ baletní špičky, podepsané její majitelkou nebo majitelem a peníze, které vydělala tímto prodejem, šly do fondu na pomoc tanečníkům, kteří se ocitli v nouzi.

To slyším poprvé a je to opravdu zajímavý nápad. Nevím, zda by někdo byl u nás ochoten zaplatit za špičky svého idolu, možná u baletek ano, ale u tanečníků by to bylo velmi zajímavé (zvláště použité po několika zkouškách), jelikož by jejich piškoty mohly odejít samy, ještě než se stihnou prodat…

Až nastane doba, kdy už nebudeš obsazován do rolí princů a prvních milovníků, ale do rolí tatínků a králů – tak jak je to třeba v Romeovi a Julii. Jaký je to pocit?

Zatím jsem přešel do role tatínka jenom v Romeovi a Julii. V novém Louskáčkovi mám sice roli tatínka, ale pořád je to hlavní role. Je to vlastně role prince, akorát je jinak pojatá. Ano, jsem vyzrálejší tanečník, a když řeknu, že tančím roli tatínka, tak si každý může myslet, že je to nějaká „čurda“. Horší to bude, až to opravdu bude tatínek, který se projde po jevišti a tím to končí. Z toho budu asi nesvůj.

To máš naprostou pravdu, protože když jsem vás s Nikolou Márovou viděla před Vánocemi tančit maminku a tatínka v novém Louskáčkovi a Myšákovi Plyšákovi, v režii a choreografii šéfa Baletu ND Petra Zusky, s Nikolou ve zvedačce jsi na relevé  ještě udělal arabesku – což jsem neviděla u žádného jiného páru – byl to opravdu silný a neopakovatelný zážitek. Také se mi u vás líbí pozitivní energie, kterou mezi sebou máte. Jak to je s jinými baletkami?

V životě jsem měl na partnerky velké štěstí. S Nikolou se máme rádi a myslím, že tvoříme úžasný taneční pár, právě proto, že máme i mimo jeviště krásné přátelství. Pokud přeci jenom jsem měl partnerku, se kterou jsem si tak úplně osobně nesedl, nesmím to na jevišti dát znát. Vše musí jít stranou, na jevišti musí být pro mě ta jediná. Bylo by to velmi neprofesionální, kdyby tomu tak nebylo.

Jaký je to pocit stoupnout si na jeviště jako dvacetiletý tanečník a teď jako vyzrálý první sólista?

Když jsem začínal, tak jsem spoustu věcí neřešil. Prostě jsem se postavil na jeviště a řekl si, že vše nějak zvládnu a vyřeším.  Čím je člověk starší, tím má větší zodpovědnost. Musí si svou pozici obhájit.  Někdy mám pocit, že si tu svou roli ani neužiju – jsem si vědom všech nástrah a obtížností, pořád uvažuji, kde si musím dát větší pozor a co by se třeba mohlo i stát. To se týká i zdravotních problémů. Daleko více si vážím svého těla a dávám si na něj větší pozor. Protože zdraví je to nejdůležitější, jak v životě, tak v tanci.

Stalo se Ti někdy něco nepředpokládaného na jevišti při představení? Spadla Ti někdy partnerka?

Naštěstí mi nikdy partnerka na jevišti nespadla.  Občas se stane nějaké maličkost a je to vždy v situaci, kdy to je velmi nepravděpodobné a kdy to nejméně čekáš. Ve dvaceti jsem jenom přecházel jeviště, zakopnul a prostě jsem spadl. Úplná hloupost…

Víc chyb děláš, když jsi mladší nebo starší?

Neřekl bych. Ani jedno ani druhé. Tam je větší zodpovědnost, teď jsem více opatrný. Jak už jsem řekl, mladý jde do všeho bezhlavě, a buď to vyjde, nebo ne. Rozhodně je horší udělat chybu, když je člověk starší a má určité postavení. Už to není taková legrace.

Měl jsi někdy okno?

Okno nemívám. Ale nikdy neříkej nikdy. :)

Sólo pro tři nebo Labutí jezero?

To se nedá říct. Jsou to naprosto rozlišné styly. A mám rád obě dvě představení, nedokážu se rozhodnout, které mám radši. Sólo pro tři byla pro mne obrovská výzva. V Brně na konzervatoři jsme neměli moderní tanec, pouze gymnastiku. A nejen na styl Petra Zusky jsem nebyl zvyklý. Sice jsme každý úplně jiný, ale jsem mu vděčný za spoustu věcí. Naučil mě moderní tanec, měl se mnou trpělivost a poskytl mi mnoho rolí. Také jsem hodně cestoval a hostoval v jiných evropských a světových metropolích, což bych bez svolení vedení – tedy Petra – nemohl. Mám pocit, že v klasice je vše vidět, každá chyba a nedokonalost. Proto je obtížné pro mnoho tanečníků ji ve zralém věku tančit. V moderně se toho více ztratí, a proto je možné ji tančit déle.

Jaká je Tvoje nejoblíbenější role?

Moje nejoblíbenější role je Romeo. Zaprvé, je tam velká herecká škála, můžeš dát najevo city – jsi nešťastný, zamilovaný, šťastný. Zadruhé, je tam úžasná „partneřina“ a tu mám na baletu nejradši. Mým snem byl princ v Labutím jezeře, ale pak když jsem tančil Romea, tak se to obrátilo a pochopil jsem, že mojí vysněnou rolí je právě Romeo, protože kombinuje taneční umění a herecké.

Kdybys byl znovu na začátku, ale měl bys zkušenosti, včetně současné situace a nejisté budoucnosti, šel bys do všeho znovu?

Určitě. Kariéra tanečníka je sice krátká, ale krásná.


2. 2. 2016

Podpořte Národní divadlo

Mecenášský klub Národního divadla navazuje na tradici mecenášství, které bylo po dlouhá staletí fungujícím principem české společnosti, a které stálo u samotného vzniku Národního divadla – jedinečné umělecké instituce a symbolu národní identity.

Chcete se přiblížit divadlu? Přejete si mít exkluzivní možnost připravit rozhovor s vaší oblíbenou divadelní osobností? Účastnili byste se rádi výletů na zahraniční divadelní scény? Máte-li v oblibě divadlo a vše, co se kolem něj děje stejně tak, jako naši mecenáši, staňte se i vy mecenášem Národního divadla, připojte se k nám. Stanete se tak součástí společenství milovníků kultury, kteří se pravidelně scházejí v prostorách Národního a Stavovského divadla, Státní opery a Nové scény. Vítáme nové členy již za roční příspěvek v minimální výši 1500 Kč. Nabízíme svým členům řadu zajímavých benefitů a skutečnou účast na společenských akcích naší první scény.

Kontakt:
Eva Sochorová
e.sochorova@narodni-divadlo.cz
731 603 641
224 901 556

Generálním mediálním partnerem kampaně Mecenášského klubu je Česká televize.

 


29. 1. 2016

Mecenáši rozdělovali výnosy

Dne 28. ledna 2016 se sešli členové Výboru Mecenášského klubu, aby rozhodli o rozdělení výnosů z roku 2015 v celkové výši 1 821 000 Kč. Po odečtení účelových darů mecenáši rozdělili krásných 880 000 Kč, které budou využity následovně:

Balet ND
Krátký dokumentární film „Život na špičkách“: 150 000 Kč
Příspěvek na vydání knihy o Baletu ND: 150 000 Kč

Činohra ND a Laterna magika
Honorář pro pedagoga kreativních studentských dílen a celo-divadelní program na rok: 250 000 Kč
Projekt „Laterna LAB“: 80 000 Kč

Opera ND
Vytvoření TV záznamu Z mrtvého domu: 150 000 Kč
Operní akademie: 100 000 Kč

 


30. 12. 2015

Dialog o mecenášství

Rozhovor na téma mecenášství s manažerkou Mecenášského klubu ND Evou Sochorovou naleznete na následujícím odkazu:

http://ippkid.cz/author/eva-sochorova/