MENU

Laterna magika

RepertoárProgram a vstupenky
  • Laterna magika Nová scéna

    Human Locomotion

    Projekt Laterny magiky v režii tvůrčí dvojice SKUTR a s choreografií Jana Kodeta.

    Nejbližší představení
  • Laterna magika Nová scéna

    Podivuhodné cesty Julese Verna

    Výlet do světa hrdinů Julese Verna a průkopníků stříbrného plátna v režii Davida Drábka.

    Nejbližší představení
  • Laterna magika Nová scéna

    Kouzelný cirkus

    Nejúspěšnější inscenace Laterny magiky všech dob. Slavíme 40 let!

    Nejbližší představení
  • Laterna magika Nová scéna

    Cube

    Nová média a dynamická choreografie v tanečním projektu mladých tvůrců

    PREMIÉRA

24. 2. 2017

K vám jdem, k vám

OSTRAVA - BRNO - PRAHA
Mohlo by se zdát, že je nás všude moc, ale když nás všichni chtějí vidět 
Držte si klobouky, bude to fofr. V sobotu s ukázkou CUBE, jako hosté mezinárodního gala Baletu Národního divadla moravskoslezského v Ostravě, v neděli startujeme oslavy 40 let Kouzelného cirkusu v Národním divadle Brno, tedy dvakrát na scéně Janáčkova divadla, a odpoledne část souboru zatím v Praze hraje pro děti představení Vidím nevidím.

 

Více o představení


21. 2. 2017

Cube

S novým trailerem mílovými skoky k premiéře


14. 2. 2017

Rozhovor s Davidem Stránským o premiéře Cube

Nový a velmi podrobný rozhovor o přípravách inscenace Cube, úskalích tvorby a tvůrčím procesu jako takovém najdete na webových stránkách magazínu KULTURIO.

Více o představení


2. 2. 2017

O premiéře Cube s Františkem Pecháčkem

Druhý rozhovor o tom, jak vznikala vizuální podoba inscenace Cube. Nezapomeňte rozkliknout pro druhou polovinu rozhovoru:

Tvorba inscenace Cube je trochu netradiční proces, jde o představení, které je zároveň laboratoří. Jak funguje vaše část týmu, která se věnuje tvorbě projekcí?

V případě Cube se nedá jednoduše říct, kdo má větší podíl, je to rovnoměrná spolupráce. Každý máme jiné pracovní postupy a každý máme jinou specializaci ve „výrobě“, ale jdeme společně za výsledkem. Není to typické složení a rozdělení funkcí v týmu, ale Cube není typická inscenace. Je to projekt, který všichni dělají rádi, protože můžou, a nikdo si moc nehraje na to, že by měl hlavní slovo – kromě Pavla Knolleho jako režiséra.

 

Co je nejzajímavější technický postup, který jste při tvorbě využili?

Pro mě je to využití motion capture technologie, ke které jsme se dostali po různých peripetiích. Hledali jsme s Pavlem Knollem cestu, jak realizovat poměrně složitý systém, který by dokázal vytvořit inscenovanou umělou stínohru v prostoru, který je fiktivní. Pavel to původně chtěl zkusit přes videa, která potom budeme nějak „lámat“, ale to se nám úplně neosvědčilo, takže jsem hledal jiné možnosti než ruční animaci. Jako klíč se nám naskytla možnost pracovat s touto technologií, která je určená primárně pro tvorbu animací s obrovskými rozpočty, především v počítačových hrách.

 

Jak to funguje?

Tanečník nebo herec má na natáčení oblek ze senzorů, který přenese přesně všechny jeho pohyby do všech podrobností, záznam vytvoří něco jako skeleton, na který se pak dá vizuálně leccos „obléknout“. Jelikož jsme potřebovali dělat rychlé změny úhlů světel a pracovat s různě vrženými stíny, byl to ideální způsob. Měli jsme pak plnou kontrolu nad pohybem a stíny, protože tanečníka – fyzického, reálného – jsme přenesli do virutálního prostoru, kde jsme si mohli definovat, co jsme chtěli. Možná bych to přirovnal k loutkářství. Člověk, který je předmětem snímání, je jako loutkář, který ze sebe vytvoří objekt a ten pak můžeme vést a jakkoli jej obléknout. Stejným způsobem jsou ve filmech vytvářeny postavy typu draka Šmaka v Hobitovi apod. Ta technologie není sama o sobě novinka, ale pro Laternu magiku je to první setkání s ní.

 

Co je pro vás Laterna magika? Čas od času se nechají slyšet hlasy, že už jde o zastaralý typ divadla, které se přežilo. Pohled mladého tvůrce na věc?

Laterna magika je nevyčerpatelná záležitost. Laterna magika je žánr, který je natolik soběstačný, že není potřeba vést diskusi o tom, jestli je aktuální, nebo ne. Podívejte se, na jakých principech funguje činohra nebo film, je to vyprávění, které je prastarou formou. Vždy to bylo tak, že někdo vyprávěl příběh a proti němu se posadili druzí a poslouchali ho. Příběhy vypravěčů byly vždycky připravené dopředu, takže si myslím, že metoda předpřipraveného záznamu, filmu, je v tomhle smyslu nadčasová. Proč měnit něco, co perfektně funguje?

POKRAČOVÁNÍ

Která z použitých technologií by podle vás měla pro Laternu největší potenciál v budoucnosti?

U mě zase vítězí snímání pohybů pomocí motion capture. Nevzniká v reálném čase, předpřipravuje se podobně jako natáčení filmů. Je to podobná metoda jako „klasická“ Laterna, dá se velmi dobře propojit s konkrétními tanečníky, kteří dané číslo tancují. Byla by to jedna z cest, která by mohla přinést do Laterny další rozměr.

 

Neobáváte se toho, že bude inscenaci Cube vyčítán právě ten princip kaleidoskopu, na kterém je založená?

O tom jsme se s Pavlem Knollem několikrát bavili a Pavel mě přesvědčil, že naše inscenace, ačkoli se na první pohled může zdát příliš roztříštěná, je tak naopak svědomitě připravená pro širší publikum. Je tam určitá míra prvků, které mají člověka pobavit, a naopak je tam méně takových těch „uměleckých zadumaností“, abstraktních nebo komplikovaných. Dá se vysledovat dějová nebo obsahová linka, která se točí kolem starostí, se kterými má asi každý ve svém životě nějakou zkušenost.

 

Co si myslíte o využívání interaktivních médií? O těch se diskutuje hodně.

V případě Laterny magiky si myslím není předmětem žádné diskuse, jestli projekce nemají začít být interaktivní, reagovat na performera, tanečníka, o tom to opravdu není. Pokud je vůbec o čem diskutovat, tak o hloubce sdělení. Vůbec nejde o to, jestli nějaká technologie je, nebo není stará. Koncept předtočeného materiálu a vytváření iluze interakce je zcela nadčasový. Stejně jako je základ klasického laternovského představení v tom, že je řízené na základě časového kódu (celé představení je od začátku do konce odpočítáváno na vteřiny, každá akce se tímto odpočítáváním řídí – diváci je neslyší, ale v zákulisí probíhá permanentě, pozn. red.). Systém je vymyšlený perfektně, jen je samozřejmě možné uvažovat o tom, jak na tento time code připojit třeba jiné věci než projekce.

 

Je něco, co se před diváky odehrává v Cube v reálném čase a dalo by se to označit jako interaktivní?

Přísně vzato ne. Do druhé verze jsme vytvořili sekvenci, kterou má zrovna na starosti kolega, tam díky vloženému snímání videokamerou a projekcí v reálném čase dodáváme scéně další úhel pohledu. Ale nejde o to, že by prostředí nějak reagovalo na tanečníka, stále je vše připraveno.

Viděl jsem inscenaci Antikódy, na které se mi líbila její čistá forma, ale vím že pro tanečníky to byl složitější proces. Ve chvíli, kdy očekávají reakci od stroje, scénografie, je to úplně jiný způsob práce. Ne že by využití interaktivního média bylo špatně, ale na takovém projektu je potřeba pracovat s někým, kdo s tím má zkušenost jako performer a je už k takové pohybové akci vedený. Pro toho, kdo je zvyklý na Laternu, je to komplikace. Pracovat známým postupem tanečníkovi zaručí, že se soustředí na co nejlepší výkon, měli bychom jim to umožnit.

 

Zkoušení nových technologií se ale nevyhneme, ani riziku, že si vybereme špatnou…

Nemyslím, že je něco jako špatná technologie. Každá funguje jinak a je třeba s tím počítat. Co je možné, a co ne. Většinou když tvůrce rozumí tomu, co dělá, udělá správné rozhodnutí. Technologie má své limity, ale technologické limity by neměly svazovat tanečníky. Ti mají tancovat tak, jak nejlépe umějí, protože kvůli tomu tanec vystudovali. Interakce, nová média, fúze technologií, tam jde člověk cestou, kterou před ním nikdo nevyšlapal. Málokdy se může někoho ptát, jak to má udělat, nebo co je lepší, do jisté míry je to výzkum. A proto podotýkám, že Laterna magika už je vyzkoumaná a funkční.

 

Leckdo může polemizovat, že vývoj je nutný a nezastavitelný.

Neříkám, že tendence interaktivity by byly slepou vývojovou větví, ale je to vývojová větev, která se teď teprve etabluje a sama se definuje. Interaktivní média jsou relativně nová záležitost a tvůrce musí být schopen také od díla zdravě poodstoupit a zkusit nahlédnout z vnější strany, co přináší divákům. Aby si uvědomil, kde je hranice toho, jestli dělá umění pro diváka, nebo umění pro umění a jestli bude výsledek zajímavý i pro někoho jiného než ostatní lidi z oboru. Když vidím interaktivní představení, většinou to bývají experimenty v oblasti současného tance, kladu si otázku, do jaké míry já jako divák poznám, že jde o interakci, do jaké míry je opodstatněné použít komplikovaný postup. A jestli by nebyla funkčnější Laterna magika. Můj vlastní výzkum v rámci projektu LaternaLAB ústí v to, co jsem už říkal – že je Laterna magika funkční celek, žánr a nemá smysl polemizovat nad tím, jak ho měnit nebo omlazovat.

 

František Pecháček je vizuální umělec působící v oblasti digitálních médií. Vystudoval Univerzitu Jana Evangelisty Purkyně, má za sebou víc než 20 realizací videoprojekcí pro činoherní a operní inscenace. Spolupracoval s pražským Národním divadlem, Divadlem na Vinohradech, Národním divadlem moravskoslezským, budapešťským Vígszínház ad. Věnuje se video mappingu a scénografii. V roce 2014 získal na festivalu video mappingu Maska cenu za nejlepší videomapping, v roce 2013 se stal grafikem roku v kategorii video.

Více o představení


2. 2. 2017

O premiéře Cube s Honzou Hladilem

První ze dvou rozhovorů s našimi spolupracovníky, kteří jsou "zodpovědní" za vznik projekcí a filmových dotáček do naší premiéry Cube. Nezapomeňte rozkliknout i druhou část - co se nevešlo do časopisu Národního divadla.

Máte oblíbenou část Cube, kterou považujete za zvlášť povedenou?

Těžko říct, docela se mi líbí, že je ta inscenace ve výsledku taková trochu dadaistická, pořád se mění. Člověk jako divák si nemůže říct, že když viděl jednu část, tak už ví, co bude v další části. Je správně nevypočitatelná, neusazená, neuhlazená.

 

Jak probíhá tvorba inscenace? Měli už od počátku režisér a choreografové přesnou představu o tom, jaké chtějí projekce?

Ano, Pavel a kluci měli už na začátku nějakou představu, dost podrobnou, ačkoli to z úplně první verze zadání scénáře nebylo dost patrné. Podle prvního „kontaktu“ s předlohou to na nás působilo tak, že tam bude více volného prostoru pro naše vyjádření. Nicméně Pavel, David (Stránský) a Štěpán (Pechar) měli poměrně dost přesnou představu o tom, co se má dít. Mě samotného to překvapilo, ale na druhou stranu to tak asi má být, když se dělá Laterna magika. Já bych takové věci nikdy normálně neudělal, dělám vizuály úplně jiným způsobem. Ale protože ovládám postupy, abych vyrobil to, co si kluci přáli, a které vychází z toho, co jsem dřív používal pro své umění, tuhle práci jsem vzal. Jinak jsem ale práci s počítačem už opustil.

 

Co vám práce na premiéře dala?

Naučil jsem se pokoře. Přemáhat sám sebe pro vidinu nějakého společného výsledku.

 

Jste spokojený s tím, co vzniklo?

To je zvláštní otázka… Vzhledem k tomu, jak dlouho trval celý ten proces, vlastně už od jara loňského roku, tak potřeba mít z toho nějaký jako pocit uspokojení se už transformovala v potřebu to mít hotové. A pak se na to podívat raději s odstupem. Je to pro mě úplná novinka. Ve své umělecké práci obvykle něco udělám a hned vidím, jestli se mi to podařilo, nebo ne. Vždycky jsem všechny věci dělal na základě svojí vlastní intuice, která teď najednou vůbec nehrála roli. Vytvořil jsem si odstup už během práce, nepřistupuji k tomu tak, abych v tom já sám pro sebe hledal nějakou estetickou kvalitu, nebo jen do té míry, jestli se to líbí Pavlovi a klukům. Úplně jsem se tomu musel odevzdat, což je krok, ke kterému mě moje studium rozhodně nikdy nevedlo.

POKRAČOVÁNÍ

To je zajímavý aspekt. A kolik tvůrčí volnosti jste až dosud tedy měl?

Během těch několika let praxe jsme dělal spoustu věcí pro jeviště, spoustu projekcí pro živá vystoupení, i divadlo v tom bylo, ale vždycky to bylo volnější. Něco ve smyslu, že mi někdo řekl „Chci hvězdnou oblohu“ a já jsem udělal podle sebe hvězdnou oblohu. To mě napadlo vs souvislosti s Cube, kde jedno z posledních těch čísel pracovně nazvané „Nirvána“ také pracuje s prostorem, který je jako hvězdná obloha, ale má tolik změn a tolik narážek pro performery, že je to úplně o něčem jiném. Velmi těžko se to vysvětluje…

 

Říkal jste, že na to vás studium nepřipravilo. Na co vás připravilo?

Za studia jsem byl vedený k absolutní prezentaci svého ega. Bylo studiem tříbené a získávalo erudici k tomu, aby vytvářelo nějaký vlastní vizuální obsah. Proto jsem začal vizuální umění studovat, rozvíjet nějaké své předpoklady. Snažili se mě naučit si obhájit svůj pohled v širším kontextu. Ale u projektu Cube jde o to udělat, co je ve scénáři. Na projekce reagují tanečníci, kteří už umí choreografii, takže se vlastně přizpůsobujeme primárně jim. Ale samozřejmě když se vyskytl nějaký z mého pohledu vysloveně vizuální nonsens a já jsem to klukům řekl, tak se o tom dalo diskutovat. Pavel chápal, že je někdy důvod akceptovat, co říkám, ale stejně je tam řada věcí, které bych neudělal.

Nikdy mi nikdo vlastně ještě neurčoval, co mám dělat. Samozřejmě dělal jsme nějaké zakázky a pohyboval se v aplikovaném umění a designu, kde bylo zadání udělat třeba plakát. A samozřejmě se vždycky našel někdo, kdo chtěl, aby to bylo větší, růžový a vzhůru nohama… jenže to mi během doby studií odpadlo. Byl jsem volný umělec, od kterého lidé chtějí to, co jsem udělal sám od sebe a teď už nevytvářím na zadání. Ale tuhle zkušenost vnímám jako obohacení.

 

Je vytváření projekcí něco jako novodobá scénografie?

Takhle to říct nejde, třeba Kouzelný cirkus je jedna velká projekce na bílé plátno, která jde po celou dobu představení přes celou scénu. A tak to je od vzniku Laterny magiky. Nejde říci, že projekce nahradily scénografii, naopak je to specifická práce se scénografií.

 

S postupem času se používání projekcí rozmohlo do všech oblastí divadla, tance, činohry, opery…

To je podle mě jenom trend. V tom se shodneme asi s kolegou – proč se snažit nabízet za každou cenu něco nového, když jsou věci, které perfektně fungují? Proto tomu zpochybňování místa Laterny magiky v umění nerozumím. Nejprodávanějším uměleckým artefaktem je stále obraz, a přitom se umění jako celek za posledních padesát, sto let kompletně dostalo někam jinam. Takže mi přijde, že je to jen takový přechodný „Zeitgeist“. Nevidím například důvod, proč by se měla přestat dělat Laterna magika jenom proto, že právě teď s novými technologiemi pracuje celý svět…

 

Co pro vás Laterna magika znamená?

Je to způsob audiovizuální prezentace tanečního představení, svébytný a specifický. Konec konců byla Laterna magika úplně první audiovizuální soubor, který funguje tak, jak audiovizuální umění chápeme dnes.

 

 

Jan Hladil studoval sociologii na Fakultě sociálních věd na Karlově univerzitě v Praze, ale po třetím semestru se „rekvalifikoval“ na vizuálního umělce na Institutu digitálních medií. Poté studoval na Vyšší odborné škole grafické obor Grafický design a v ateliéru Supermédia na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Má za sebou produkce audiovizuálních eventů Super Smart Selection v Experimentálním prostoru NoD/Roxy, v Klubu Cross a MeetFactory. Několik let pracuje jako VJ a věnuje se videoinstalaci a tvorbě obsahu pro audiovizuální label / občanské sdružení Lunchmeat. Je technickým realizátorem Signal Festivalu.

Více o představení


8. 1. 2017

Fotografická soutěž

Laterna magika a časopis FotoVideo vyhlašují fotografickou soutěž na téma připravované inscenace Cube.

Základní inspirací byla tvůrcům v Laterně magice Rubikova kostka, ale kolik jiných motivů kostky se denně objevuje kolem nás? I v přírodě narazíme třeba na krychlový tvar minerálů (pyrit, fluorit, kamenná sůl).Kostky jsou všude kolem nás – do tvaru krychlí se halí většina aglomerace, chodíme po dlažebních kostkách, kostkový cukr si dáváme do kávy. A v dvourozměrné podobě se čtverce a kostky dostávají na tkaniny, hrajeme na nich šachy a dámu… Jaké další motivy, které mají něco společného s kostkou, najdete – to už je na vás. Fantazii se meze nekladou!

  • posílat lze maximálně 3 fotografie od jednoho autora na adresu vyhraj@atemi.czFormát JPEGV předmětu e-mailu MUSÍ BÝT UVEDENO: „CUBE“Do e-mailu, kterým budete dotyčné fotografie  posílat, uveďte svou plnou poštovní adresu a případně i telefonní spojení pro naše zpětné kontakty. Fotografie musí nést plné jméno autora. Dále je nutné uvést větu: „Souhlasím s podmínkami soutěže a mám u této fotografie vypořádána práva třetích osob.“
  • Fotografie bude organizátor pravidelně umisťovat do galerie na svém webu ifotovideo.cz dle časových možností.
  • Uzávěrka: 24. 2. 2017 (včetně).
  • Hodnotit snímky bude redakce a grafici časopisu FotoVideo a zástupci Laterny magiky
  • Výsledky soutěže najdou čtenáři v dubnovém vydání  časopisu FotoVideo (FotoVideo 4/2017, 23. 3. 2017)

 

Podrobné podmínky soutěžě.

Více o představení


1. 1. 2017

PF 2017

Pozitivní start do nového roku přeje všem svým divákům a příznivcům Laterna magika!


16. 9. 2016

Cube - work in progress - pokračujeme dál

Už na začátku sezony jsme předstoupili před diváky s work in progress verzí nového projektu Cube, který se vrací k původním principům Laterny magiky. Nyní se na jeviště znovu vydáme 10. listopadu a po představení chceme opět diváky pozvat k diskusi nad viděným kusem a jeho vývojem. O projektu si s vedoucím uměleckého souboru Laterny magiky a režisérem Cube Pavlem Knollem v září povídala choreografka a kritička Marcela Benoniová. Článek, který reflektoval první uvedení projektu a obsahoval i tento rozhovor, si celý můžete přečíst v internetovém magazínu Taneční aktuality.

Kdy jste začali přemýšlet o novém a tanečnějším představení pro Laternu magiku?

Zhruba před dvěma lety jsem měl možnost zdůvodnit přání souboru Laterny magiky – vytvořit opět po několika letech výslovně taneční představení s výtvarnými a jasně profilovanými možnostmi Laterny magiky, v rychle se vyvíjecím rytmu dnešní doby. Při příležitosti setkání Mecenášského klubu Národního divadla jsme představili koncept představení, ve kterém jsme chtěli navázat na projekt LaternaLAB. Od nich jsme měli tedy přislíbeny první finanční prostředky pro začínající projekt.

Principy Laterny magiky stvořené již více než před půl stoletím režisérem Alfrédem Radokem a největší osobností ve výtvarném divadelním světě – u nás i ve světě – scénografem Josefem Svobodou… Jak na ně chcete – a v rámci možností můžete – navazovat?

Určitě a s plným vědomím chceme použít a – snad se to podaří – využít základního principu: živí tanečníci, interpreti na jevišti, jejichž pohyb je ovlivňován filmovou iluzí a zároveň projekce dotváří a umocňuje energii, kterou nastaví tanečník… Jde tedy o úzký dialog živého těla se všemi jeho myšlenkami a emocemi s abstraktním, filmovým či graficky ojediněle zpracovaným obrazem…

Proč zrovna Cube/Kostka?

Kostka je symbol – jako základní 3D-geometrický útvar, jako uzavřený prostor místnosti, scénický prostor, může to být displej, budova, kostka ledu i cukru. A evokovala nám stále živý hlavolam – Rubikovu kostku. Tedy krychli s třídimenzionální nekonečnou možností proměn a variant změn. To nás velmi inspirovalo. Mými nejbližšími spolupracovníky jsou spoluautoři scénáře, choreografové David Stránský a Štěpán Pechar. Jan Hladil a František Pecháček jsou experty v oboru projekce a především projekčního mappingu, dále kameraman Marek Brožek a v nejvyšším nasazení autor hudby Jan Šikl. Samozřejmě nám pomohl dramaturg Jan Tošovský, který rovněž na Laterně magice vyrůstal, a tanečnice Zuzana Herényiová, tentokrát i v roli asistentky choreografie.

Nevyprávíte tady žádný souvislý příběh, když se jedná výsostně o symbiózu výtvarných efektů, tanečního a choreografického rukopisu. Ale přece, když máte na scéně už jen dva tanečníky a posléze tam rozvíjíte simultánně i tři různé duety, jde o emoce a vztahy, které příběh nesou samy o sobě.

Je to tak, původně jsme si chtěli hrát pouze s obrazem a pohybem bez příběhů. To ovšem úplně nejde. Jestliže dva lidé nebo skupina spolu tančí, vždy se tam nějaká emoce zákonitě dostane a s emocí už vidíte nějaký příběh. Možná každý z diváků uvidí jiný. Takže i neplánované situace se rozvinuly do hlubších vztahů. Chtěli jsme ale v kontrastu abstraktních, především černobílých obrazů vybudit i humornou a nadnesenou náladu. Ale snad i nekonečně zamilovanou. V případě „love story“ od prvního rande až po sex v posteli, která je na projekci. Hrajeme si se stínem, pronásledováním jedince, možností prolínání živého stínu s filmovým a následným množením v projekci až k návratu k reálným tanečníkům.

Work in progress, to znamená, že i první představení, které uvádíte, je v procesu a bude se ještě proměňovat. V jakém slova smyslu?

V první části, kdy na zemi leží čtvercová scénická bílá deska, se nastavený a pevný projekční scénář mappingu víceméně měnit nebude. První jevištní zkoušky však ukázaly záludnost zkreslené viditelnosti perspektivy projekce, tam dojde k jejímu ladění.

Spíš půjde o dotažení v druhé části, kdy se k základnímu čtverci připojí druhá, kolmá projekční stěna, která podpoří iluzi uzavřené kostky. Náročnost ve vyvolání iluze pohybu prostoru se tak násobí, a ne všechny představy z papíru fungují. Tady určitě dojde i k vývoji choreografie.

Marcela Benoniová: Kostka, všudypřítomná kostka (Taneční aktuality, 9. 9. 2016)
http://www.tanecniaktuality.cz/kostka-vsudypritomna-kostka/

Více o představení


29. 7. 2016

Několik otázek pro hudebního skladatele Jana Šikla

Představujeme tvůrce nového projektu Laterny magiky "Cube".

Jak dlouho už vytváříte hudbu pro taneční a pohybová představení, jak jste se k tomu žánru dostal?

Přizvání k první zásadnější spolupráci na tanečním představení přišlo od 420PEOPLE, se kterými (a ještě s herci Davidem Prachařem a Lucií Trmíkovou a režisérem Janem Nebeským) jsme dělali v experimentálním prostoru NoD představení Peklo: Dantovské variace. To bylo v roce 2014, tedy celkem nedávno.

Jaká má tvorba pro tanec specifika?

Hudba je zde oproti činohře či filmu exponovanější a musí fungovat o něco samostatněji.. Nedá se říci, že by to práci usnadňovalo, či komplikovalo. Jde o trochu jiný přístup k tvorbě. K tanci jsem neměl nikdy příliš blízko v tom smyslu, že bych ho provozoval nebo vyhledával, ale jako uměleckou formu jej samo sebou umím vnímat a ocenit, a je-li, jako moderní taneční a pohybové divadlo, nesvázaný pravidly, baví mě se s ním umělecky setkávat. 

A jak bude znít nová Laterna magika, co vás inspiruje?

Bude znít všelijak. Některé scény jsou stylizovanější, některé abstraktnější. Vycházel jsem jak z klasické a minimalistické hudby, tak z elektronické taneční či ambientní hudby…

Co vás na našem projektu zajímá, proč jste do něj šel?

Práce s takovým týmem a pro scénu ND je pro mě výzva a veliká zkušenost. Je skvělé, jak volné ruce jsem při tvoření dostal a pokaždé je i potom kouzelné vidět svoji hudbu ožít ještě v docela novém světle, když se jí chopí choreografové a tanečníci. Takové nabídky se těžko odmítají.

 

Jan Šikl se hudbě věnuje na několika úrovních. Jako bubeník v projektech Zabelov Group a Korjen, jako skladatel vážné hudby (opakovaná spolupráce s Orchestrem Berg), skladatel filmové a video tvorby a hudby scénické. Kromě činohry je v poslední době spjat zejména s tanečním divadlem (420PEOPLE, Spitfire Company). Ve volném času se nesystematicky věnuje intuitivnímu hledání smyslu života…

 

Více o představení