Editorial: V co věříte?

Západní společnost klade důraz na výkon, úspěch a materiální zajištění. Vlastníme spoustu věcí, ale něco nám stále chybí. Pracujeme a snažíme se být užiteční, ale když se zastavíme a pokusíme se být jen sami se sebou, není to vůbec příjemné. Znovu utíkáme do vnějšího světa k naplánovaným úkolům – a dřív nebo později pociťujeme únavu, frustraci a vnitřní prázdnotu.

Často musíme o něco přijít, něco ztratit a obrazně řečeno „narazit do zdi“, aby nám došlo, že vnější svět není jediný zdroj, z něhož můžeme čerpat sílu a vědomí vlastní hodnoty. Teprve v momentu bolestné stísněnosti se dotkne­me něčeho dříve opomíjeného – vlastního nitra, tajemného prostoru „duše“.

Když se od materiálního a vnějšího obrátíme k duchovnímu a vnitřnímu, ocitneme se na prahu nové skutečnosti. Jako by se ve zdi, do níž jsme narazili, objevily dveře…

Duchovní mistři všech náboženských tradic se shodují na tom, že svou pravou lidskost, která nám přinese naplnění, nahlédneme jedině tak, že se vydáme na cestu do vlastního nitra. O intenzivních a protikladných prožitcích – vzletech i pádech, „andělech“ i „démonech“, které na této pouti potkáme, hovoří křesťanská, židovská, islámská i buddhistická spiritualita, ale též hlubinná psychologie – a v neposlední řadě umění.

Bývá to cesta bolestná. Často jsme totiž zranění tím, že milovat sebe ani druhé zkrátka nedokážeme… a při vnitřním putování se nám tyto limity ukazují. Některé své vlastnosti nenávidíme, a tak je potlačujeme a jsme polomrtví a vystrašení. Svět se nám jeví jako nebezpečné místo, a tak se bráníme, nebo útočíme. Ve své zraněnosti a neúplnosti ztrácíme víru ve smyslu­plnost existence.

Je tu však naděje. Pokud se nám podaří na cestě vydržet a neutéct z ní, rozšíří se nám obzory a na realitu se podíváme novýma očima. Při­j­meme, co se zdálo nepřijatelné, a srdce nám změkne. Zjistíme, že slabost není ponižující, ale hluboce lidská – patří k životu; odpustíme sobě i světu. Přestaneme sami sebe odsuzovat a najdeme vůči sobě soucit – a stejně se zachováme i k ostatním. Staneme se celistvými, plně lidskými. Pronikneme do středu své bytosti, najdeme tam domov a ten se propojí s celým vesmírem… Život dostane smysl. Z izolace se stane vztah a my pochopíme, že být v harmonické interakci s Realitou je nejen možné, ale i nezbytné, uzdravující a proměňující.

„Víra pro mě znamená, že důvěřuji, že realita je dobrá,“ říká řádová sestra Denisa Červenková. „Dělá ze mě svého partnera, můžu s ní být v dialogu. Víra je pro mě rozhovor s realitou, ve které se necítím jako oběť, ale jako spolutvůrce. A když říkám realita, myslím tím Život.“

Také člověk, který vnímá umělecké dílo, s ním může navázat dialog a nastoupit oživující cestu sebepoznání, sebepřesahu a pozitivní proměny. Na obraze jako v zrcadle může prostřednictvím prožívaných emocí spatřovat různorodé aspekty své osobnosti – i ty stinné – a pak s nimi bez předsudků pracovat. A divák v hledišti Národního divadla? Každé představení nabízí možnost rozhovoru, proměňujícího setkání. Povznášející prožitky jsou vždycky vítané, ale i bolestné emoce mají své místo. Pokusme se jim nevyhýbat. Když s nimi zůstaneme, přiblížíme se k něčemu, po čem jsme vždycky toužili: staneme se plně lidskými.

Umění má tu moc!

Mějme odvahu věřit, že cesta právě začíná…

Markéta Stinglová
Zastupující šéfredaktorka