Tváře české hudby: Josef Suk

I když Josef Suk nenapsal žádnou operu, umělce jeho významu nemůže Opera ND a SO v Roce české hudby opomenout. Jeho tvorbu si připomeneme na písňovém recitálu 20. dubna ve Stavovském divadle.

Josef Suk se narodil 4. ledna 1874 v Křečovicích jako nejmladší ze tří dětí řídícího učitele a regenschoriho Josefa Suka (1827–1913) a Emilie, rozené Baumannové (1837–1913), vnučky předchozího místního kantora Matěje Českého. Rodinná muzikantská tradice se přenesla i na malého Josefa. Od dětství se učil hrát na klavír, varhany a housle, už v osmi letech napsal Polku G dur pro housle nebo klavír. V jedenácti letech se po konzultaci u profesora Josefa Förstra přihlásil na pražskou konzervatoř a na základě zkoušky před ředitelem Antonínem Bennewitzem byl přijat. Při sledování Sukovy dráhy se setkáváme se jmény vynikajících hudebních osobností konce 19. a počátku 20. století. Vedle již zmíněných to byl profesor klavíru Josef Jiránek, skladatel Karel Stecker, profesor komorní hry, skvělý violoncellista Hanuš Wihan, spolužáci a přátelé Oskar Nedbal a Vítězslav Novák a především Antonín Dvořák, který Suka ovlivnil nejvíc. Suk si dokonce vzal za ženu jeho dceru Otilku, se kterou se seznámil ve foyer Národního divadla. Suk na Dvořáka vzpomínal mj. takto: „Z každého jeho slova vyznívala moudrost a ze školy ho celá třída doprovázela domů, bylo to, jako kdyby apoštolové a učedníci šli za Kristem. Říká se, že učitelování mu jaksi ‚neleželo‘, ale to je klamná domněnka; neměl ovšem nic profesorského, ale byl-li kdo chápavý, mohl se z jednoho slova naučit více, než mnohdy z učených knih.“

Josefa Suka dnes vnímáme zejména jako hudebního skladatele, ve své době se proslavil i jako sekundista proslulého Českého kvarteta, ve kterém působil v letech 1891–1933. Přes intenzivní koncertní činnost si našel dostatek času ke kompozici takových pokladů, jakou je hudba ke hrám Julia Zeyera Radúz a Mahulena a Pod jabloní, pro niž byl inspirován láskou ke své Otilce. „Pracoval jsem na díle v lesním dvorku v místě letního pobytu Dvořákova na Vysoké. V pokojíku bylo pianino a venku v zahrádce poslouchala mne moje dívka Otilka. Jaro v duši, jaro v hudbě.“ Sám Dvořák prý uznale poznamenal: „Ten Radúz, to je muzika z nebe.“

Josef Suk a Otilka Dvořáková byli sezdáni 17. listopadu 1898, v den výročí sňatku Otilčiných rodičů, v kostele sv. Štěpána na Novém Městě pražském. V roce 1901 se jim narodil syn Josef, který se stal zemědělským inženýrem, ale hudbě se věnoval coby amatér. Jeho synem byl slavný houslový virtuos Josef Suk, působící mj. jako člen Sukova tria, pojmenovaného po jeho dědečkovi. Štěstí manželů Sukových netrvalo dlouho. U Otilky byla během těhotenství odhalena srdeční choroba, které neprospěla nečekaná smrt Antonína Dvořáka v roce 1904. Ztráta milovaného otce se podepsala na jejím zdravotním stavu; 6. července následujícího roku v pouhých sedmadvaceti letech zemřela. Josef Suk tak během jednoho roku ztratil milovaného učitele i svoji životní lásku. Reakcí na Dvořákův odchod je Asrael, symfonie c moll, op. 27. Z dalších velkých skladeb si připomeňme hudební báseň pro orchestr Pohádka léta, op. 29, symfonickou báseň Zrání, op. 34, tryznu pro orchestr Legenda o mrtvých vítězích, op. 35 b a symfonickou skladbu pro soprán, baryton, bas, sbor a orchestr Epilog, op. 37. Významná byla také Sukova práce pedagogická. Na pražské konzervatoři vyučoval od roku 1922 a v letech 1924–1935 třikrát zastával funkci rektora.

Josef Suk zemřel 29. května 1935 v Benešově.