Anketa: Čím vás ovlivnila generace vašich rodičů?

Moji rodiče byli profesionální tanečníci společenských tanců. Nyní vyučují na své taneční škole. Často mě brali s sebou do práce, živá hudba a tanec tedy byly nedílnou součástí mého dětství. Myslím, že právě díky tomu jsem pochopila, jak je tanec důležitý a co znamená muzikálnost. A vzhledem k tomu, že se rodiče pohybovali v konkurenčním prostředí, naučili mě, že úspěchu nikdy nelze dosáhnout bez tvrdé práce.

Vyrostla jsem v rodině učitelů, kteří přesně splňovali rčení o tom, že kovářova kobyla chodí bosa. Bylo to tedy velmi svobodné dětství, protože rodiče investovali své pedagogické vlohy do jiných dětí. A pokud si pamatuji některé věty, které adresovali mně samotné, tak by to byla zcela jistě tahle: „Snaž se s lidmi domluvit.“ A ještě jedna: „Všechno, co umíš, se ti jednou bude hodit.“ Ale především mi dali do vínku bezprostřednost, spontaneitu a víru v lásku. Milovali se, a tím mě asi ovlivnili nejvíce.

Generaci mých rodičů zužuji na jim spřízněné. Mé rodové kořeny jsou moravsko-slovenské. Odtud jsem si odnesla vícegenerační a obecně lidskou pospolitost, respekt k různorodosti a vztah ke vzdělání. Vypozorovala jsem, že životně důležité je nebát se práce a že práce může být i dřina, ale pokud mi bude dávat smysl, rozvíjet mě a ještě navíc se dít ve spolupráci s jinými nebo pomůže druhým, pak prostě jít a dělat, a to nejen hlavou, ale i rukama, a to co nejlépe a kdekoli ve světě.

Když slýcháte v dětství rodičovské rady: „Nějak si s tím poraď“, „Najdi si to v encyklopedii“ a příkazy typu: „Nezevluj tady a dodělej to pořádně“ nebo „Nevytahuj se, nemáš proč“ a nejpovzbudivější větou je otcovo zvolání asi tak minutu před odchodem rodiny kamkoli: „Kdo jde, jde, kdo nejde, nejde!“, nepovažujete to za příliš pozitivní směrování vašeho vývoje. Spíš naopak. Toužíte se ukrýt do zdánlivě bezpečného světa, kde za vás rodiče všechno vyřeší, a tak trochu závidíte vrstevníkům, kterým se takového komfortu dostává a kteří jsou chváleni pomalu za každý nádech. Říká se tomu vedení k samostatnosti, příprava do života nebo snad zocelení? Nevím přesně, ale vím jistě, že se mi dobře pracuje s lidmi, kteří dotahují věci do konce, umějí si se vším nějak poradit, mají trpělivost na dohledávání potřebných informací a nevytahují se, i když by měli proč. Zkrátka: „Kdo jde, jde, kdo nejde, nejde.“

Generace mých rodičů mě pozitivně ovlivnila hlavně svou pracovitostí. Když dítě nebo mladý člověk vidí, že rodič má nějaký cíl a pracuje, je to pro rozvoj dítěte velice důležité. Rodič je vlastně jejich vzorem pro budoucí kroky životem. Myslím si, že generace mých rodičů to neměla úplně snadné, ale o to víc toužila svým dětem dopřát cestování a objevování věcí, které sami v době minulého režimu nemohli mít. Osobně jsem také byla šťastná za podporu, že mohu studovat obor, který mě naplňuje a tím byl operní zpěv.

Rodiče si za socíku odtrpěli svoje, což mělo samozřejmě dopad i na jejich styl života v devadesátkách a moji výchovu. Tou dobou jsem dospíval a dostával v principu asi důležitější rady do života než to, že po toaletě si máš umýt ruce (… i když žloutenku? To fakt nechceš!). Takže krom toho, že „komunismus bylo svinstvo“, jsem taky dospěl k vlastnímu názoru, že Hi-Fi sestava a plochá LCD mi byt hyzdit nebudou, že na nedělních výletech do hypermarketů umírám a že buřtguláš se dá jíst skoro neustále.

Je to poměrně nedávno, co jsem opustil vzdělávací systém, a na základě této zkušenosti mě při prvním setkání s touto otázkou popravdě napadala spíše negativa. To už tak ale mezi generacemi asi bývá. Pravdou však zůstává, že každý rodič chce svým dětem dát to nejlepší, a věřím, že i generace našich rodičů chce za sebou zanechat hlavně to dobré. První věcí, kterou vnímám jako zásadní, byť se může zdát povrchní, je fakt, že mě a mé vrstevníky tato generace velmi dobře zajistila. Nemáme nedostatek v ničem materiálním. To stejné platí i o dostupnosti všech možných aktivit, které člověk touží vyzkoušet nebo zažít. Mohl jsem se učit jazyky, hrát na nástroj, sportovat a dělat cokoliv dalšího, co mě zajímalo. A v čem mě ovlivnili konkrétně moji rodiče? Nejvíce jsem jim vděčný, že mě naučili se ze všeho nezbláznit, spokojit se s tím, co opravdu potřebuji, a těšit se i z malých, všedních věcí, které mohou rychle zapadnout. Třeba ranní kafe nebo hovězí vývar po večírku.

Když myslím na generaci svých rodičů, hned si vybavím svou mámu. Samoživitelku zaměstnanou v kultuře. To znamenalo, že jsem jako dítě byl pořád s ní v kulturáku, kde jsem vnímal, že kromě umělecké, choreografické činnosti tam byla taky produkční stránka – shánět peníze, domlouvat a organizovat zájezdy do světa a vytvořit úspěšný tým z lidí, kteří v devadesátkách rozhodně nebyli nijak zvlášť zdatní. Inspirovalo mě právě to, že když méně zkušení lidé fungují v jednom týmu s jasným zaměřením, dokážou vytvořit výjimečné projekty. A pak ta umělecká stránka. Máma měla odvahu mě v patnácti letech vzít jako spoluchoreografa, dát mi obrovský prostor pro tvorbu. První umělecká dvojice pro mě paradoxně nejsme já a Lukáš Trpišovský, ale já a moje máma. Vyhrávali jsme soutěže a objeli Evropu. Tu práci viděli různí režiséři, kteří pojmenovali, že to, jak uvažuju o lidovém tanci, se daleko víc podobá divadelní režii. Ta generace mě tenkrát nasměrovala k divadlu.