MENU

O premiéře Cube s Honzou Hladilem

První ze dvou rozhovorů s našimi spolupracovníky, kteří jsou "zodpovědní" za vznik projekcí a filmových dotáček do naší premiéry Cube. Nezapomeňte rozkliknout i druhou část - co se nevešlo do časopisu Národního divadla.

Máte oblíbenou část Cube, kterou považujete za zvlášť povedenou?

Těžko říct, docela se mi líbí, že je ta inscenace ve výsledku taková trochu dadaistická, pořád se mění. Člověk jako divák si nemůže říct, že když viděl jednu část, tak už ví, co bude v další části. Je správně nevypočitatelná, neusazená, neuhlazená.

 

Jak probíhá tvorba inscenace? Měli už od počátku režisér a choreografové přesnou představu o tom, jaké chtějí projekce?

Ano, Pavel a kluci měli už na začátku nějakou představu, dost podrobnou, ačkoli to z úplně první verze zadání scénáře nebylo dost patrné. Podle prvního „kontaktu“ s předlohou to na nás působilo tak, že tam bude více volného prostoru pro naše vyjádření. Nicméně Pavel, David (Stránský) a Štěpán (Pechar) měli poměrně dost přesnou představu o tom, co se má dít. Mě samotného to překvapilo, ale na druhou stranu to tak asi má být, když se dělá Laterna magika. Já bych takové věci nikdy normálně neudělal, dělám vizuály úplně jiným způsobem. Ale protože ovládám postupy, abych vyrobil to, co si kluci přáli, a které vychází z toho, co jsem dřív používal pro své umění, tuhle práci jsem vzal. Jinak jsem ale práci s počítačem už opustil.

 

Co vám práce na premiéře dala?

Naučil jsem se pokoře. Přemáhat sám sebe pro vidinu nějakého společného výsledku.

 

Jste spokojený s tím, co vzniklo?

To je zvláštní otázka… Vzhledem k tomu, jak dlouho trval celý ten proces, vlastně už od jara loňského roku, tak potřeba mít z toho nějaký jako pocit uspokojení se už transformovala v potřebu to mít hotové. A pak se na to podívat raději s odstupem. Je to pro mě úplná novinka. Ve své umělecké práci obvykle něco udělám a hned vidím, jestli se mi to podařilo, nebo ne. Vždycky jsem všechny věci dělal na základě svojí vlastní intuice, která teď najednou vůbec nehrála roli. Vytvořil jsem si odstup už během práce, nepřistupuji k tomu tak, abych v tom já sám pro sebe hledal nějakou estetickou kvalitu, nebo jen do té míry, jestli se to líbí Pavlovi a klukům. Úplně jsem se tomu musel odevzdat, což je krok, ke kterému mě moje studium rozhodně nikdy nevedlo.