Velký rozhovor s Janem Kodetem a duem SKUTR o chystané premiéře Bon Appétit!

21. 4. 2020

Laterna magika
Balet
Premiéra
Stáhli jste si dubnové číslo časopisu ND, nebo nemáte formát pdf rádi, a tak jste si ho nechali ujít? Neměl by vám v něm uniknout velký rozhovor k chystané premiéře Laterny magiky a Baletu ND Bon Appétit!, a tak si jej můžete pohodlně přečíst i zde. S hlavními tvůrci, choreografem Janem Kodetem a režijním duem SKUTR, tedy Martinem Kukučkou a Lukášem Trpišovským, jsme si ale povídali už začátkem března, a to se inscenace ještě hodně vyvíjela. Některé věci, o kterých jsme si povídali, se posunuly a vyvinuly – ostatně uvidíte na premiéře, o kterou vás neochudíme, je jen posunuta! Zatím se tedy můžete začíst a představovat si, jaké menu se pro vás chystá na 10. září:

Začněme od Adama (vlastně od Jana). Jak vznikl námět inscenace – jídlo?

Jan Kodet: Původně jsme zpracovali jiné téma, které ale nakonec nepadlo na úrodnou půdu, museli jsme tedy nové najít poměrně rychle. Po hezké zkušenosti s baletem Malá mořská víla, kterou jsem chtěl dělat, protože miluju moře, jsem si řekl, že se vyplatí, když člověk pracuje s něčím, co má rád, pro co má slabost, co ho fascinuje. A mě vždycky fascinovalo jídlo, jídlo v jakékoli podobě, ve všech možných situacích. Inspiruje mě nejen pokrm, ale i způsob, jakým lidé jedí, za jakých okolností. Navíc hrozně rád vařím, když mám pro koho. Řekl jsem si, že se dá kolem toho tématu najít spousta metafor.

Martin Kukučka: Takže Honza bude o jídle mluvit tancem.

Jan Kodet: Navíc jsem si přál udělat představení, které nebude stoprocentně seriózní. Ačkoli nepracujeme prvoplánově s humorem, doufám, se v něm objeví něco odlehčeného. To neznamená, že to bude jedna velká kulinářská show. Na jídle mne zajímá také moment setkávání, sociální prvek. Je jedno, jestli jdu nakupovat na tržnici nebo jestli pozvu přátele a uvařím jim, anebo třeba, co to znamená jít do restaurace sám se najíst. Všechno se pořád točí kolem tématu jídla.

Jak inscenace vzniká?

Martin Kukučka: Je to autorský projekt, což znamená, že není dopředu napsané libreto, které bychom v tuhle chvíli jenom naplňovali, ale všechno se vyvíjí najednou. Je daný určitý výtvarný materiál, vzniká hudební materiál, pohybový materiál, a to jsou věci, které se mezi sebou prolínají. V zásadě jsou tu dvě tematické roviny. Jedna je takovou lehkostí, radostí z jídla, z ochutnávání. Když člověk vidí někoho jíst, vzbuzuje to jeho vlastní chutě, podráždění smyslů. Pak jsou tu jiné aspekty a situace, třeba když člověk nemá s kým jíst, strašně rád vaří, ale najednou nemá pro koho, když si začne záměrně jídlo odpírat anebo se ve stresu přejídá. S mnoha takovými motivy pracujeme, ale co nám to všechno přinese, uvidíme až v závěrečném okamžiku.

Jak dosahujete toho, aby měla inscenace pevný dramaturgický tvar a nezůstala skutečně jenom sledem dojmů a myšlenek?

Jan Kodet: Je to proces, který je vždycky trošku riskantní, ale obvyklý. Když jsem jako tanečník působil v zahraničí, byl to jediný směr nebo způsob, jak se v oblasti současného tance nebo pohybového divadla na premiérách pracovalo. Vždy bylo nastolené nějaké téma, které se objevovalo a zkoumalo, a sám jsem tak pracoval na svých dřívějších představeních v Arše nebo v Ponci. Samozřejmě ne každému divákovi tento přístup vyhovuje, protože divák má určitou svobodu vnímání a otvírání se tomu, co vidí na jevišti. A je hodně na něm, jak moc se i on zapojí a nechá se unést nebo vtáhnout.

Tvorba je proces, který potřebuje čas. Tím jsme tlačení, ale stejně myslím, že se nám daří fungovat v napojení s interprety na sále, hodně čerpáme z toho, jak jsou tanečníci schopní s námi komunikovat, zaangažovat se do tvorby, jak se otevřou. Dokonce jsme začínali od psaní textů.

Čím se inspirujete u interpretů nejvíc – pohybovým materiálem, vztahem k tématu, vzpomínkami?

Jan Kodet: Vším. Pokud jde o pohybový materiál, ten mají prvotně daný mnou. Pracují s ním a mění ho a pak se zase vrací ke mně, takže projde takovým trojím „hnětením“.

Vy tři jste spolu pracovali už mnohokrát. Čím je právě Bon Appétit! specifický?

Martin Kukučka: S Honzou jsme se zatím nikdy nepotkali na autorském projektu, doteď jsme vždycky pracovali na věcech hodně daných předem, ať už to byly naše režie činoherní a operní, do kterých Honza vstupoval jako choreograf, nebo jeho balety Čarodějův učeň nebo Malá mořská víla, které jsou dějové. I pro nás je to úplně nové. Je něco jiného, když člověk vidí před sebou linii jasně daných situací, a něco jiného je neustále se nechat překvapovat tím, co vzniká a přichází. Víme, že nestavíme příběhovou inscenaci, že to bude kaleidoskop chutí, které se na jevišti objeví. Některé budou třeba konkrétnější, jiné abstraktnější, kompozici i dramaturgii vytváří hodně i dynamika jednotlivých situací a jejich navazování. Je to pro nás cesta krajinou, která nás hodně překvapuje.

V podobném složení jste už pro Laternu magiku vytvořili inscenaci Human Locomotion, je to opravdu o tolik jiné?

Jan Kodet: Human Locomotion pro mne z části už autorský byl, v tom smyslu, jak jsme se prolínali. Některé taneční scény vznikly vyloženě na popud Kuby Kopeckého, někdy na popud kluků, někdy já něco vytvořil a oni se tím nechali inspirovat. Ale bylo to představení, které chtěl dělat Kuba a měl ho hodně promyšlené, proto jsme se do toho mohli pustit na poslední chvíli. Bylo připravené libreto, které mělo pevné body, to tady není.

Ale Jakub Kopecký na začátku inscenaci Bon Appétit! představil jako sedm obrazů z lidského života, zdálo se, že to je něco na způsob libreta. Drželi jste se této osnovy, nebo se pro vás stala spíš překážkou?

Martin Kukučka: Určitě ne, byla to pomoc, abychom se od něčeho odrazili. Téma by jinak bylo příliš široké – když se řekne Bon Appetit!, každý by si pod tím představil něco jiného, na začátku potřebuje celý tým mít záchytný bod. Ale takový, který může člověk během procesu tvorby opustit, protože nová, silnější témata, která se objeví, už kostru nutně nepotřebují.

Lukáš Trpišovský: Pro mne je podstatné, že jde o taneční představení, které má specifické výrazové prostředky. Sám ale nejsem člověk, který by od malička sledoval taneční představení nebo jim rozuměl, dalo mi hodně práce se k tomu propracovat. Když mi třeba Honza říkal, že vymysleli choreografii, kde se francouzsky mluví o tom, jak vyrobit palačinku, vůbec jsem si neuměl představit, jak to bude vypadat. Že se budu na něco takového dívat několik minut a bavit se, přestože nerozumím francouzsky. Tím chci říct, že jedna věc je přípravná fáze, kdy se musí vymyslet scénografie, kterou je potřeba zadat v obrovském předstihu do výroby, to je prostor, který by měl být univerzální s ohledem na to, jak se bude představení vyvíjet. Další kousky se formují postupně.

Jan Kodet: Je těžké udělat výtvarný koncept tak brzy, skoro rok předtím, než začnou zkoušky na sále. Kubova scénografie a jeho schéma nám moc pomohly. Jsou tam určitě situace, které využijeme. Scénografie nám ukotvuje prostor, určuje nějaký konkrétní prostor, takže o to víc si můžu dovolit být v pohybech abstraktnější, dává to daleko větší svobodu pro pohyb, kterým nemusím odvyprávět některé věci přesně, což by třeba bylo potřeba, kdyby scéna byla prázdná.

Lukáš Trpišovský: To původní schéma nám pomohlo najít další roviny významů. Když jsme začali uvažovat o životních fázích nebo o vztazích, zjišťovali jsme, že „Dobrou chuť“ může také znamenat, že mám chuť se potkat s druhým člověkem nebo se s ním pomilovat, nebo naopak existuje situace, kdy tohle přání může znamenat něco velmi ironického. Najednou jsme viděli, že to téma je mnohem širší.

Martin Kukučka: Ve velké instituci, jakou je Národní divadlo, se musí vyrobit scénografie, kostýmy a všechno naplánovat dopředu. Ale nemělo by se zapomínat, že i tanečník sám může být nositelem základní situace, také nás teprve práce s tanečníky a s pohybovým materiálem „odstřelila“ dál k jiným věcem. Totiž tanec je tak geniální, že dokáže některé momenty vyjádřit v abstraktní formě, ale člověk přitom jednoznačně chápe smysl toho, na co se dívá. Když dáváte do dílen plány scénografie, musíte být extra popisní, co kdy jak kde se bude vyrábět a jak to bude vypadat. Setkávají se nám tu dva úplně odlišné světy. Snažíme se vyjádřit esence zážitků.

Jak poznáte, že už je proces u konce a že přišla chvíle zafixovat, co jste vytvořili?

Martin Kukučka: Představení není nikdy úplně hotové. Ale je to stejné, jako když malíř, i když vytváří abstraktní plátno, ví, že je hotové „teď“, prostě to pozná. Jinak některé věci jsou dané logicky, některé kompozičně, některé technickými okolnostmi, hudbou atd.

Jan Kodet: Nesmíme si přestat klást otázky. A je to i o týmu, náš tým včetně Simony Rybákové, Kuby Kopeckého i skladatele Ivana Achera je vybalancovaný, není tu nikdo, kdo by byl pasivní a jen plnil nějaký servis. Co člen, to osobnost a navíc zkušenost. Člověk musí neustále odpovídat, proč tohle ano, proč tamto ne…

Martin Kukučka: Je opravdu zajímavé, jak Honza vnímá hlavně pozitivní aspekty jídla, radost, společenství, na druhou stranu Kuba Kopecký se k jídlu vyjadřuje jako k věci, která je vlastně společenský, existenciální a ekologický problém, cítí v tom jakousi apokalypsu.

A necháváte ho, aby tohle téma do inscenace vnesl?

Jan Kodet: Zatím hodně. Výtvarná stránka představení tuhle apokalypticko-existenciální rovinu nese, o to zajímavější je vedle toho položit najednou čirou radost z toho, že se vaří palačinky. To jsou právě ty kontrasty, které není třeba vysvětlovat, proto nemusíme mít příběh, motivy vedle sebe najednou vytvářejí jakési vnitřní drama.

Martin Kukučka: Environmentální téma se tam vkrade samo o sobě. Každý víme, že jídlo kromě těch krásných setkání a společenských událostí je také zdrojem neskutečného odpadu. Což neznamená, že si večeři společně neužijeme, ale když člověk trošičku „odzoomuje“, vidí, že to má dvě strany. Každý zážitek a podnícení smyslů má svoje pro i proti a neumíme zatím mít jedno, aniž bychom vytvořili druhé. Neděláme politické představení, které bude apelovat na společnost, ale zároveň bychom za Bon Appetit možná chtěli napsat otazník.

Inspirativní je jistě i hudba Ivana Achera?

Lukáš Trpišovský: Je to velká nositelka emoce, ale stejně jako u pohybu, těžko se o tom mluví od stolu. Pro mě je to první setkání s hudbou Ivana Achera při tvorbě inscenace, samozřejmě, že jsem ho potkával jako divák, ale poprvé vidím ten proces spolupráce.

Jan Kodet: Tohle je čtvrté představení, co se mnou Ivan dělá. Myslím ve vztahu choreograf a hudební skladatel, nepočítám Sternenhocha, kde jsem byl jako interpret. Měli jsme ale poměrně dlouhou pauzu, poslední byla Camoufl*AGE pro Balet ND (2009). Od té doby v mých očích a uších strašně vyrostl a vyzrál v ojedinělou tvůrčí osobnost. Je velmi otevřený, rozhodně nepíše jen jedním způsobem a jeho estetický záběr je velký. Tím že prostorové ukotvení Bon Appétit! je až industriální, i hudba je velmi moderně pojatá. Pracujeme vlastně s tématy určitých situací, které se snažím popsat. A Ivan píše hodně rychle. Někdy se stane, že přinese něco jiného, než jsem si představoval, a já jsem z toho nadšený. Snad jen jednou se stalo, že jsem tam chtěl něco upravit, a Ivan, než by to předělával, radši skladbu dal do šuplíku, že by jí byla škoda.

Všichni se v tvůrčím týmu znáte z mnoha inscenací. Pomáhají vám společné zkušenosti?

Martin Kukučka: Tak minimálně to pomáhá v tom, že se člověk odváží jít do takového typu autorského projektu, kde jsme si na začátku ani neřekli, jak přesně bude vypadat, jdeme do toho, pracujeme a máme měsíc do premiéry a pořád věříme, že jsme schopní společného pohledu. Díky vzájemnému uměleckému poznání hlavně člověk ví, jak kdo tvoří, a že si dokážeme každý představit svoji roli v rámci týmu.

Nestane se, že by se někdo začal se svým přístupem prosazovat na úkor ostatních?

Martin Kukučka: V každém projektu je někdo, kdo má právo veta. Tak jako jsme třeba pracovali na Kytici, kde Honza měl na starosti choreografii a Kuba i Simona vizuální část, byli jsme to my s Lukášem, kdo prostě určoval definitivní podobu. Teď máme taneční projekt a hlavou týmu je Honza. Všichni intuitivně cítí, že se to musí seběhnout u něj.

Co pro vás znamená jídlo?

Martin Kukučka: Já jsem člověk, který hrozně rád ochutnává. Rád cestuju, abych ochutnával. Negativní stránka jídla u mě je, že když mám nervy, přejídám se, je to jedna z věcí, které neumím ovládnout.

Lukáš Trpišovský: To já, když jsem ve stresu, naopak nemůžu jíst. Vůbec to nemám jako kluci, někdy bych byl nejradši, kdyby se vynalezly nějaké univerzální granule a nemusel bych se jídlem zdržovat, ale to se týká chvil, když mám moc práce. Kdo mě zná, ví, že v restauraci jsem většinou ten poslední, kdo dojídá, protože když už, tak si to užívám. Pro mně je jídlo spíš společenský zážitek. Ale neprožívám to tak jako kluci a nerad jdu do rizika. Jak říká Martin, řízek to u mě jistí. (smích).

Martin Kukučka: Proto nám taky s Lukášem někdy říkají „Fat Boy Slim“. (smích)

Je pro vás tahle inscenace něčím zvláštní, protože vzniká pro Laternu magiku, nebo je to pro váš soubor „jako každý jiný“?

Jan Kodet: To určitě ne. Za sebe můžu říct, že v Laterně se v současné době setkali velmi zajímavý tanečníci, jejich kvalita, určitá zralost a otevřenost mi přijde svým způsobem ojedinělá. Současná generace interpretů je velmi inspirativní, myslím obecně, i tanečníků Baletu ND, celá skupina je fantastická.

Na druhou stranu jsme si už několikrát řekli, že nechceme být vázaní formálně tím, že bychom chtěli vytvořit představení, které se po zhlédnutí dá označit jako typická nebo tradiční Laterna magika. Všichni jsme ve své tvorbě už dřív používali projekce, ještě než jsme se spolu setkali jako tvůrci, máme k tomu pozitivní vztah. Ale neznamená to, že budeme používat úplně tradiční postupy, konečně dneska už to proniklo do činoherních, operních i tanečních představení zcela organicky. Projekcí se nezříkáme, ale chceme s nimi vytvořit jinou atmosféru, pracovat s nimi jinak.

Martin Kukučka: Mám radost, že Laterna magika není prostor, který by se stal muzeem k zachování konkrétního typu divadla, které nakombinovalo filmovou techniku s tancem a hraním, ale že je to platforma pro současné divadlo, které hledá. Objevovat a hledat, to je to hlavní.

Lukáš Trpišovský: Podle mě je velká otázka, co to Laterna magika vlastně je. Může to být technický prostředek, ale ten bychom neměli šanci rozvíjet, protože možnosti se už technologicky zpřístupnily ostatním a nejde už o základní výzkum. Pro někoho Laterna magika může být zajímavým spojením audiovizuální složky s tancem, pro další je to omezující pohled. Takže, co je Laterna? V tuhle chvíli určitě soubor tanečníků, pak technické a vizuální prostředky, které jsme všechny hodně akcentovali v Human Locomotion. Tady bude myslím převládat to, o čem mluvil už Honza, že je to taneční soubor, který je specifický a prací s ním vzniká specifická inscenace.

Martin Kukučka: Když má divák očekávání, že se na něco jde podívat, a nedostane to, tak rozumím, že může být zklamaný, otázkou je, kde bere právě to očekávání, že to takhle musí být. Myslím, že 21. století už dávno není stoletím rozdělení žánrů. Je tu divadlo a jednotlivé jevištní složky se mezi sebou kombinují, a člověk si pro to, co chce sdělit, vybírá některou jako dominantní. Laterna magika může být název, který se odkazuje na určitou historii, ale může také sama sebe definovat tím, že chce být prostorem pro nově vznikající divadlo a pro experimentování, které nemusí nutně být navázané na konkrétní formu. My vaříme taneční divadlo a doufáme, že si diváci na našem představení pochutnají, to je důležité a na to se těšíme.

Lucie Kocourková

Autoři fotografií: portéty Pavel Hejný, reportážní snímky Serghei Gherciu

Sdílet na sociálních sítích