Tři otázky pro Marka Daniela - Eadwearda Muybridge

25. 2. 2019

Laterna magika
Marek Daniel není jen Tonda Blaník. V Laterně magice už téměř pět let hraje postavu britského fotografa Eadwearda Muybridge v inscenaci Human Locomotion. Příběh fotografa, který nasměroval vývoj tohoto umění k moderní technologii, režíroval proslulý tandem SKUTR, a vy ho můžete vidět opět ve čtvrtek na Nové scéně. Zveme vás na představení a Markovi jsme dnes položili několik otázek, jak se mu s Laternou magikou hraje:
Laterna magika - Human Locomotion - foto Hana Smejkalová

Znal jste Eadwearda Muybridge nebo jeho fotografickou tvorbu předtím, než jste ho ztvárnil v Human Locomotion? A změnil se v čase váš vztah k této postavě?

Matně jsem věděl, o koho jde a čím se proslavil... Tedy myslím tu chronofotogafickou sekvenci cvalu koně... Pak jsem se samozřejmě už před zkoušením dovídal o jeho životě stále víc a víc a jeho pohnutý osud mě fascinoval. Vztah se tedy přirozeně změnil, změnil se k hlubšímu.

Čím je pro vás vystupování v Laterně magice odlišné od účinkování v jiných divadlech?

Tak především tím, že je to Laterna, ne? Tedy v takto důsledném poměru tanec – hraní – výtvarná stránka, vše pod podmanivou hudbou jsem zažil poprvé. Zpočátku jsem měl obavy, jaké to bude s profi tanečníky a i ostych mnou zmítal, ale čas ukázal, že v Laterně je opravdu výjimečná parta nejen tanečníků, ale i lidských bytostí. No a k tomu SKUTŘI... 

S Human Locomotion jste se podíval i do zahraničí - Hongkongu. Jak vzpomínáte na přijetí diváků a pobyt v exotické zemi?

Kdosi tam říkal, že když diváci nechodí a nesvačí během představení, je to dobré. Nám se to nestalo, tedy jsme asi udělali dobrý dojem, ale nedalo se to poznat, publikum se chová opravdu úplně jinak. Také jsem to už trochu pozapomněl, ale pobyt byl úžasný a vlastně pro mě jeden z nejhezčích poznávacích výletů, byť jsme tam byli krátce... Je fascinující v poledne vyjet doubledeckerovou tramvají ještě z doby počátku kolonizace, pak dojet metrem k vodě, pak lodí a ocitnout se z velké metropole na pláži, kde už na vás vlají čínské vlajky. Vykoupat se, pak jet 40 minut autobusem, čekat na krávu, až se líně odplouží z prostředku silnice na kraj, do džungle, tam vylézt k bronzovému Buddhovi, pak sjet lanovkou snad 20 kilometrů a u toho stihnout vidět 5 vzletů a přistání dopravních letadel, neb celé letiště máte z kabinky jak na dlani a míjíte ho snad 20 minut. Pak skočit do metra a před osmou večer docela na pohodu přijet na hotel... To vše ve společnosti 4 okouzlujících tanečnic... Jo a u Buddhy ještě stihnout – „Hele, Blaník! Můžem se vyfotit?“ Bizarní a fantastické! A to jídlo! A hongkongské dolary s obrázky komoušů… Vřele doporučuji!