Se scénografem Jakubem Kopeckým o premiéře Bon Appétit!

10. 3. 2020

Laterna magika
Premiéra
Přinášíme další rozhovor k premiéře Bon Appétit!, především pro ty z vás, kdo nemají možnost přečíst si či stáhnou časopis Národního divadla. Tentokrát jsme si o zvláštnostech tvorby pro Laternu magiku povídali se scénografem Jakubem Kopeckým. Sešli jsme se na začátku února, takže v době, kdy budete mít aktuální vydání magazínu ND v ruce, bude už tvorba zase v úplně jiné fázi. Můžeme připomenout, že pro Laternu magiku Jakub Kopecký vytvořil výpravu k inscenaci Human Locomotion a scénografii k Podivuhodným cestám Julese Verna. Balet ND v této sezoně vrací na repertoár balet Čarodějův učeň, který vznikl v částečně stejném složení tvůrců (choreografie Jan Kodet a režie SKUTR), kteří stojí i za úspěšnou činoherní Kyticí. Nová premiéra tedy vzniká v rukou sehraných spolupracovníků, ale jak už to bývá, každý projekt je originál!

Kdo přišel s tématem inscenace, kterým je v nejobecnější rovině jídlo?
S tématem jídla přišel Honza Kodet, nejde ale jen o prosté téma konzumace, má mnoho dalších rovin. Jídlo může být společenská událost, může to být každodenní rituál, pro někoho naopak jen cesta k tomu dodat tělu živiny, aby přežilo. Jsou to různé vlastnosti, okolnosti, všechno, co se točí kolem jídla a stravování. Vyšli jsme z toho, že lidský život se podobá hostině, která má několik chodů, které člověk postupně spořádá, jak životem jde. To, jak se vyvíjí, jaké má ambice jako dospělý, jakým způsobem stárne a odchází, celé to nějakým způsobem může připomínat takovou tabuli. V interpretech hledáme osobnosti, se kterými bychom mohli vytvořit jakousi životní zpověď. Jde o vrstvení času, kdy člověk nejen poznává a zažívá nové věci, ale zároveň i se potkává s jídlem jako takovým.

Vy sám jste si toto téma strukturoval do určitých bodů, které stále zůstávají v inscenaci zachovány, je to tak? Které to jsou?
Bylo to tak, ale samozřejmě protože jde o stále se vyvíjející inscenaci – jisté není nic. Je to jakási osnova, která sleduje život člověka po jeho etapách, a těmto etapám dominuje určitá potravina nebo přístup k jídlu. Například po narození je základním symbolem mléko, v dětství je důležitý cukr, včetně toho aspektu, že už tady přichází téma pěstování nějaké první závislosti, cukr funguje jako droga, podporuje hyperaktivitu. Každá potravina s sebou nese nějaké takové sekundární téma a často ve spojitosti s věkem. V dospívání člověk začíná sledovat svoje tělo, objevují se poruchy příjmu potravy. Dospělý často uvažuje o jídle čistě pragmaticky, někdy je to jen nutnost rychle cokoli sníst a pokračovat v práci, jindy zase povolání nutí člověka radikálně změnit jídelníček a soustředit se na výkon, ať je to sportovec nebo třeba kosmonaut. Ve středním věku přichází bonvivánský život a z jídla se stává zážitek, jsou peníze i čas na užívání si jídla, ale také se začíná tloustnout. Starší lidé najednou zase víc tíhnou k chození do cukráren, vracejí se k cukru, k jakýmsi povoleným neřestem.

Je to volná osnova, kterou jsem musel mít, abych mohl navrhnout scénografii. Honza chce ve velké míře pracovat s pohybovým materiálem, který vychází z tanečníků, hledat svým způsobem spoluautorství v jednotlivých interpretech, což je v současném tanci a autorském divadle běžné. Proto nechtěl na začátku téma tolik konkretizovat v tom smyslu, že bychom napsali libreto a popsali přesně situace, které se v něm mají odehrát. O jednotlivých bodech, kterých se má inscenace dotknout, jsme se bavili spíš v abstraktní rovině.

Jak dalece od prvotního návrhu změnila scéna?
Původně jsem ji chtěl stavět z polystyrenu, ale od toho jsem musel ustoupit, z provozních i bezpečnostních důvodů, polystyrén patří do třídy hořlavosti, která je nevhodná. Změnil jsem koncepci na prostor, který připomíná mrazírnu. Chci zkombinovat její industriální design s estetikou slavnostní tabule, opravdu honosné hostiny, kde budou svícny, krb a prostřený stůl. Nábytek a tyhle prvky nakonec z polystyrenu budou, aranžované jako hogofogo vybavení, ale do toho přijdou žaluzie jako v průmyslových prostorách. Je to spíš intuitivní rovina, ale ať člověk chce, nebo ne, pokud trochu přemýšlí o jídle a stravování, nevyhnutelně narazí také na téma ekologie, odpadů, plýtvání.

Které na nás ale útočí ze všech stran…
Není ale možné ho opominout. V dnešní globální době k nám ovoce a koření cestuje z druhé strany světa, můžeme si vybírat a vařit jídla odkudkoli, ale má to svou cenu, všechno se balí a převáží, dostanete se k problematice odpadu, i když už jsou to třeba klišé zprávy. My samozřejmě nechceme dělat aktivistické divadlo, nejsme radikálové, ale nevyhneme se tomu. Polystyrenové krabičky, moderní design, průmyslová výroba potravin, stolování… Fáze, ve kterých se nám jídlo dostává na stůl, se snažím trošku promísit do jednoho obrazu, do jedné koláže.

Diváky určitě zajímá, jestli jste narazili na nějaké technické obtíže?
Na první montážní zkoušce jsme narazili na jeden problém. Chtěli jsme mít materiál, na který by se daly použít projekce zepředu i zezadu, lamely z měkčeného PVC, ale dovezli je průhlednější, než měly být, takže na ně přední projekce nefungovala, jen zadní, ta je perfektní. Přitom ty lamely tvoří celou scénu, takže jsme museli vymýšlet celé její přeskupení.

Součástí inscenace tedy budou i projekce?
Ano, ale ne kvůli tomu, že je to Laterna magika. Já sám za sebe jsme se docela zaradoval, že jde o společný projekt s Baletem ND, takže právě nebude takový tlak na to, že to musí být plné projekcí, pro mě je výhodnější být trošku svobodný. Osobně si myslím, že Laterna by neměla být jenom o projekcích a tanci, ale že by to měla být volná laboratoř, kde se hledají nové jevištní jazyky. Tanec i projekce tam samozřejmě patří, ale neměl by to být jediný klíč, byl bych pro to, aby Laterna hledala svůj experimentální rámec, nové formy současného divadla.

Využíváte v Bon Appétit! nějaké technické inovace?
Spolu s Michalem Dolníčkem a Filipem Víznerem z Divadla v Dlouhé vyvíjíme zářivky, které budou mít abnormálně velkou svítivost. Zatím je nikdo takto nepoužívá, my s nimi chceme svítit v podstatě celý prostor, malý experiment je právě v tom, jestli nám opravdu vystačí jen ony. S diodovými zářivkami většina scénografů nebo světelných designérů pracuje tak, že tímto zdrojem světla spíš kreslí do prostoru, je to grafický princip. Kdežto my s nimi pracujeme jako se světelným principem, díky tomu, že naše mají čtyř až pětinásobný výkon, můžeme je použít místo konvenčních světel. V těch výkonných diodách je, myslím, vůbec velká budoucnost. Michal a Filip jsou výjimeční osvětlovači, baví je vymýšlet pořád nějaké nové věci, a to zase baví mě na nich. Mění se možnosti využití světel v divadle (ale to je velké téma na jiné místo).

Uvažovalo se myslím i o tom, že by mohly posloužit jako hrazdy pro interprety?
To se týkalo nosníků světel, ale z toho zatím sešlo. Nejdřív proto, že světla měla být vzájemně propojená kabely, a ty by se při rozhoupání mohly uvolnit. Teď jsme vyřešili propojení jinak, ale mohl by vznikat moc velký, až nekontrolovaný pohyb: je to vlastně rám zavěšený na lankách, takže by pohyb rozhoupal celý tah, na kterém v provazišti visí. Nevím, třeba to ještě využijeme, že uděláme jenom světelnou animaci pomocí tanečníků, kteří by na nich jen stáli nízko nad zemí. Je to také otázka bezpečnosti. Realizovat jde vlastně cokoli, otázkou je, zda to stojí za množství investovaného času, jestli nepřijdou přirozenou a rychlejší cestou nějaké lepší nápady.

V této sezoně jste už s režijním duem SKUTR vytvořili několik inscenací. Jak se vám spolu pracuje na několika projektech najednou?
Dělali jsme Shakespearovy Sonety do Divadla v Dlouhé, operu Hoffmannovy povídky pro Národní divadlo Brno, to bylo obojí na podzim. Je to určitá výhoda. Můžeme se sejít v rámci „generálkového týdne“ na jedné inscenaci a přitom už probírat i práci na dalším projektu. Samozřejmě nejde vždycky hned přepnout, především pro kluky jako režiséry je to těžší, ale jsme schopní se sejít na jedné schůzce a probírat dvě inscenace, které děláme zároveň. Největší výhoda je v tom, že vím, s jakými výrazovými prostředky pracují a co se jim bude, ani ne tak líbit, jako spíš hodit, mluvíme podobným „jazykem“ a práce může být rychlejší. Neříkám snazší, ačkoli už se tolik nehádáme. To ale vůbec není špatné, naopak vyhrocenější debata je občas velmi přínosná.

Bon Appétit! je autorské taneční divadlo. V čem se tvorba nejvíce liší od projektů tohoto žánru, na kterých pracujete mimo kamenná divadla?
Scénografie obvykle vzniká v návaznosti na taneční a pohybový materiál. Kdežto v Národním divadle, které je velkou institucí, která má mnoho budov a souborů, je proces komplikovanější v tom, že jsou dané termíny výroby, takže scéna se vlastně předává dříve, než se začne se zkoušením choreografie. Je tu mnoho kroků v nastaveném procesu, předinscenační porada, inscenační porada, na které se předkládá výtvarný návrh, předávací porada v dílnách, kde se odevzdávají technické výkresy, výrobní porada, na které se výtvarník dozví zpětnou vazbu a případně musí různé věci změnit, ať se to týká technologií, náročnosti, velikosti atd…

A jak by vypadal ideální proces tvorby, v němž byste se jako tvůrce cítil nejlépe?
Pokud si o tom, jak bude inscenace vypadat, pouze povídáme, často nevím, do jaké míry bude choreograf nebo režisér konkrétní, iluzivní, nebo naopak abstraktní, u autorských projektů nebývá často ani libreto. I když je základem kniha nebo příběh nějaké osobnosti, křížení nápadů dopadá někdy dost špatně. Velice příjemné bylo zkoušení Panoptika s choreografkou Lenkou Vagnervou. Když jsem začal chodit na zkoušky, měla už vytvořený nějaký pohybový materiál na hudbu Ivana Achera, což pro mě byla obrovská výhoda, pochopil jsem její představu. Viděl jsem v obrysech obrazy nebo situace a slyšel jsem hudbu. To bylo úplně k nezaplacení. Proto si myslím, že by bylo dobré u takových projektů naplánovat fáze zkoušení tak, aby byla například nejprve pohybová nebo herecká dílna, třeba s nějakým work in progress výstupem, pak by se konkrétně debatovalo o tématu a jak ho rozvinout, a potom by se teprve navrhla scéna, vyrobila a v další fázi by se začala zkoušet samotná inscenace. To by bylo ideální i v tak velkých divadlech, jako je ND. Bylo by to k dobru věci a myslím, že ve finále by to stálo i stejný čas a peníze, ale výsledek by mohl být ještě mnohem lepší.