MENU

Sergej Prokofjev

(1891–1953)

Svou první operu složil Prokofjev v devíti letech a ve třinácti nastoupil na Petrohradskou konzervatoř. K jeho učitelům zde patřili N. Čerepkin, A. Ljadov a N. Rimskij-Korsakov.
Před první světovou válkou odjel Prokofjev do Londýna, kde slyšel Stravinského balety a přijal nabídku S. Ďagileva ke spolupráci. Balet Ala a Lollij (1914) příliš připomínal svým námětem a hudbou Svěcení jara, a proto jej Ďagilev odmítl. Později, při premiéře jeho koncertní podoby s názvem Skytská suita, skladatel A. Glazunov opustil sál. „Pro Glazunova byla Skytská suita prostě příliš hlučná. Jeho citlivý sluch to nevydržel. Orchestr se až příliš snažil. Po koncertě věnoval tympánista Prokofjevovi kůži z tympánu, byla protržená.“ (pozn. 1)  V roce 1915 začal psát pro Ďagileva jiné dílo, komický pohádkový balet Šut (Vyprávění o šaškovi,jenž přešaškoval sedm šašků, prem. 1921, chor. T. Slavinsky) a později přidal ještě další balety: Ocelový krok (1927, L. Mjasin), inspirovaný poetikou V. Mejercholda a A. Tairova, expresionistický balet Marnotratný syn (1929, G. Balanchine) a Na Dněpru (1932, Pařížská opera, S. Lifar), posmrtně věnovaný památce S. Ďagileva.
Po několikaletém pobytu v USA a v Paříži se Prokofjev vrátil do Sovětského svazu. „Patnáct let seděl úspěšně na dvou židlích. Západ ho považoval za sovětského občana. V Rusku byl přijímán jako zahraniční host. Ale pak se situace změnila. Úředníci z kultury po něm začali pošilhávat. Jaký je vlastně Prokofjev Pařížan? A Prokofjev si řekl, že pro něho bude přece jen výhodnější, když se vrátí do Sovětského svazu. Jeho cena tím na Západě jen stoupne. Všechno sovětské tam přišlo do módy. A v Sovětském svazu by ho přestali považovat za cizince.“ (pozn. 2) Zpočátku byl Prokofjev přijímán s nadšením, později však jeho díla, v dobré víře napsaná v souladu se Stalinovými idejemi, přestávala mít úspěch. V tomto období zkomponované balety Romeo a Julie (1938, I. V. Psota, Brno) a Popelka (1945, R. Zacharov) se společně s Kamenným kvítkem (1954, L. Lavrovskij) řadí mezi nejčastěji uváděné světové tituly.
V roce 1948 byl obviněn společně s D. Šostakovičem, A. Chačaturjanem a dalšími skladateli z „formalistických zvráceností a protilidových tendencí cizích sovětskému lidu a jeho uměleckému vkusu“. Harmonická a zvuková agresivita tehdy poukazovala k moderním uměleckým směrům v evropské kultuře první poloviny 20. století. Po deseti letech byli skladatelé částečně rehabilitováni.
Vedle baletních děl se Prokofjev zapsal do dějin hudby ještě např. operami Hráč, Ohnivý anděl, Semjon Kotko, Vojna a mír, Příběh opravdového člověka; hudbou k Ejzenštejnovým filmům Alexander Něvský, Ivan Hrozný; sedmi symfoniemi; symfonickou pohádkou Péťa a vlk; řadou klavírních a houslových sonát, koncertů a smyčcových kvartetů.


1) Volkov. S.: Svědectví – paměti Dmitrije Šostakoviče. Přel. H. Linhartová, V. Sommer, Praha, AMU 2005, s. 75.
2) Tamtéž, s. 84.

Repertoár