MENU

Petr Iljič Čajkovskij

Ruský skladatel, hudební kritik a dirigent, profesor na konzervatoři v Moskvě (autor učebnice nauky o harmonii), jeden z nejvýznamnějších představitelů hudby 19. stol. V letech 1876–90 podporován mecenáškou Naděždou von Meck. V kompozičním díle spojoval prvky ruské lidové hudby s podněty klasické a romantické evropské hudby. Pro jeho sloh je příznačná lyrická subjektivní poloha a národní inspirace. Už Stravinskij, který byl uznávanou autoritou, upozornil na Čajkovského mistrovství, na jeho umění komponovat melodie a na dovednost zpracování skladeb. Když byl Čajkovskij jako vzor subjektivního patosu mnohými zbožňován, jinými nactiutrhán, začal na něj Stravinskij poukazovat jako na mistra kompozice, vyzdvihoval též jeho tvorbu baletních děl. Čajkovskij dirigoval řadu provedení svých děl (i v zahraničí, např. v Praze 1888 premiéru Evžena Oněgina). Z díla: šest symfonií (6. h moll Patetická), scénická hudba k divadelním hrám či předehry (Bouře, 1812, Hamlet, Romeo a Julie), tři klavírní koncerty (1. b moll), houslový koncert D dur, suity, opery (Evžen Oněgin, Piková dáma, Mazepa, Panna Orleánská, Jolanta), balety (Labutí jezero, Šípková Růženka, Louskáček), skladby klavírní (cykly Dětské album, Roční doby), komorní (smyčcový kvartet D dur) a vokální. Balet Šípková Růženka (uváděný také pod názvem Spící krasavice), patří do „zlatého fondu“ klasického baletního odkazu 19. stol. Premiéra se uskutečnila v roce 1890 na scéně carského Mariinského divadla v Petrohradě. Balet vznikl na popud ředitele carských divadel J. A. Vsevoložského, který vytvořil libreto podle pohádek Ch. Perraulta a ujal se také výtvarného řešení celé inscenace. Nádherná hudba Čajkovského a geniální choreografické kompozice Petipy, prokazující schopnost pohybové charakteristiky a smysl pro jevištní účinek, zajistily tomuto titulu cestu na všechna světová jeviště. Na baletu Louskáček začal Čajkovský pracovat v roce 1891 dle detailně vypracovaného scénáře Maria Petipy. Specifikován byl nejen obsah a dění na jevišti, ale i počet taktů a charakter hudby, někdy i dokonce i její rytmická hodnota. O rok později byla hudba tohoto díla prvně představena veřejnosti ve formě koncertní suity a byla přijata s nadšením. Premiéra scénicky ztvárněného baletu se konala v Petrohradě 6. 12. 1892 spolu s Čajkovského operou Jolantou, přičemž dostudování inscenace se po nemocném Petipovi ujal Lev Ivanov. Obě nejslavnější Čajkovského opery, Evžen Oněgin (1879) i Piková dáma (1890), vznikly na motivy velmi intimně laděných Puškinových děl, plných subtilních detailů a skvělých vypravěčských postupů. Leccos z toho nutně musí romantická opera potlačit ve prospěch vlastních kvalit. To však vůbec neznamená, že příčinou častých návratů Čajkovského Oněgina na jeviště bývá jen obrovská divácká obliba několika highlights této opery – ať už jde o vzrušenou Taťáninu dopisovou árii, o melancholickou árii Lenského či slavnou árii knížete Gremina o lásce, která „kvete v každém věku“. Čajkovskij své dílo záměrně neoznačil jako „operu“, nýbrž jako „lyrické scény“. Pod zdáním banality příběhu o neopětované lásce Taťány k Oněginovi se skrývá věčné téma lidské osamělosti, konflikt jedinečnosti a uniformity, ideálů a rezignace. To vše je prodchnuto Čajkovského brilantní, strhující a emotivně naléhavou hudbou.

Repertoár