MENU

Leoš Janáček

Narodil se 3. července 1854 na Hukvaldech u Příbora v rodině učitele Jiřího Janáčka. V roce 1865 se stal fundatistou (žákem, jehož studium bylo hrazeno z odkazů klášteru), augustiniánského kláštera na Starém Brně a tedy také zpěvákem na kůru baziliky Nanebevzetí Panny Marie, který měl bohatou tradici a v jehož čele stál kněz Pavel Křížkovský (1820-1885), významná postava moravského kulturního i společenského života. Zde získal Janáček nejen humanitní vzdělání, ale také významné teoretické a praktické vzdělání hudební. Následně vystudoval reálku a učitelský ústav, čímž navázal na rodinnou kantorskou tradici.
Roku 1872 (25. 11.) byl v ústavu jmenován výpomocným učitelem pro cvičnou školu. V té době se také stal zástupcem P. Křížkovského ve funkci ředitele kůru na Starém Brně. Své vzdělání si dále rozšiřoval studiem českého jazyka a literatury na Moravské zemské akademii a 18. listopadu 1874 už mohl vyučovat na občanských školách češtinu, dějepis a zeměpis. Téhož roku se díky Křížkovského doporučení stal žákem Františka Zdeňka Skuherského (1830–1892) na varhanické škole v Praze. Studium zde absolvoval 23. července 1875 provedením vlastní Chorální fantazie pro varhany a 7. listopadu složil v Praze s vyznamenáním státní zkoušky ze sborového zpěvu, hry na klavír a varhany pro střední školy a učitelské ústavy. Nabyté vzdělání zlepšilo pochopitelně Janáčkovo postavení v brněnském učitelském ústavu.
V roce 1878 složil ještě státní zkoušku ze hry na housle a od roku 1880 byl jmenován plnohodnotným učitelem hudby, což mu zajistilo základní existenci až do penzionování v roce 1904. Významného postu dosáhl 3. února 1876, kdy byl zvolen sbormistrem Filharmonického spolku Beseda brněnská, s nímž provozoval řadu závažných děl hudební literatury (Mozart: Requiem, Beethoven: Missa solemnis, Dvořák: Stabat Mater ad.). V září roku 1879 se vydal do Lipska, aby studoval na tamní konzervatoři. V zimě 1880 tam složil Thema con variazioni (Zdenčiny variace) pro klavír a označil ho jako svůj první opus. Označení Zdenčiny variace je odkazem na Janáčkovo citové vzplanutí k jeho žačce Zdeňce Schulzové, s níž vedl z Lipska bohatou korespondenci. Jejich vztah vyústil 13. července 1881 ve sňatek, který přes veškeré nesnáze, úmrtí obou dětí a odcizení, trval až do Mistrovy smrti. Pobyt v Lipsku rozšířil Janáčkovy obzory ve znalosti hudební literatury, estetiky a dějin hudby. Téhož roku zamířil ještě do Vídně, aby studoval na tamní konzervatoři. Kvůli uměleckým neshodám s pedagogy se tam však dlouho nezdržel. Přesto nabyl nové znalosti, jak studiem, tak návštěvami koncertů a operních představení. Zde také skončilo Janáčkovo institucionalizované vzdělávání.
Janáček dospěl k závěru, že se ve své činnosti skladatelské i pedagogické musí vydat novou cestou. Dalším výrazným zlomem bylo jeho zvolení ředitelem varhanické školy v Brně 7. prosince 1881. Tuto funkci zastával až do roku 1919, kdy se stal ředitelem nově vzniklé brněnské konzervatoře. Ovšem jen do roku 1920, kdy byl jmenován profesorem mistrovské školy skladby na pražské konzervatoři s působností v Brně. Janáček se už v 70. letech stal významnou osobností brněnského kulturního života. Zprvu převládala jeho činnost pedagogická, organizační a interpretační, v níž se mu dostalo nemalého uznání. Postupem času však se stala významnou i jeho tvorba skladatelská, která z něj ve zralém věku učinila mimořádný zjev světové hudby 20. století. Již od počátku 70. let se datují Janáčkovy kompozice, kterými byly převážně sbory (Orání, Ženich vnucený, Válečná ad.). Od konce 80. let se Janáček intenzívně zabýval moravským folklórem, tedy lidovými písněmi a tanci. Navázal tak na svého učitele Pavla Křížkovského a na zakladatele moravské folkloristiky Františka Sušila (1804–1868). Sběr a teoretické zkoumání lidové hudby se v Janáčkově kompoziční práci výrazně odrazilo. Především v jeho Lašských tancích a ve sbírkách písní (Ukvalská lidová poesie v písních, Moravská lidová poesie v písních, Říkadla ad.), ale i v jeho rané operní tvorbě.
Vedle sběru lidových písní věnoval se Janáček také zaznamenávání tzv. nápěvků mluvy, které ho zajímaly jako hudebně uchopitelný projev lidské psychiky, jenž má svoji dynamiku, barvu, výšku, rytmus, tempo. Tento jeho zájem se stal zdrojem inspirace a ujasněním tvůrčích principů, nikoli však stavebním materiálem. V letech 1887 zkomponoval Janáček první znění své první opery Šárka na libreto Julia Zeyera (1841–1901). Přestože na ní pracoval ještě v roce 1888, dočkala se prvního uvedení po dalších úpravách až v roce 1925. Dalším jeho pokusem o operu se stal námětově naivní a hudebně nevýrazný Počátek románu z roku 1891 podle povídky Gabriely Preissové (1862–1946). Ta mu později poskytla látku pro jeho další, tentokrát zlomovou a asi nejoblíbenější operu Její pastorkyňa. Janáček tuto operu komponoval v letech 1894–1903 a přepracovával ji do roku 1908. Avšak v roce 1916 doznala ještě řady dalších úprav z pera dirigenta a šéfa opery pražského Národního divadla Karla Kovařovice, které jsou běžně užívány dodnes vedle původní zrekonstruované Janáčkovy verze. Uvedení Její pastorkyně 26. května 1916 v Národním divadle potvrdilo Janáčkovo mistrovství. Rok na to vydala partituru a klavírní výtah s německým překladem Maxe Broda (1884–1968) vídeňská Universal Edition, která se stala Janáčkovým dvorním nakladatelstvím.
Cestu do světa otevřela Janáčkovi premiéra Její pastorkyně ve vídeňské Dvorní opeře 16. února 1918. Brzy následoval mj. Berlín a New York. Jeho další opera Osud potvrdila nový Janáčkův hudební styl přesto, že její nevydařené libreto ji od jejího vzniku staví na okraj zájmu inscenátorů. Jevištního uvedení se tak dočkala až třicet let po autorově smrti v brněnském Státním divadle. Po Její pastorkyni a Osudu hledal Janáček námět pro novou operu zjevně bez konkrétní ideové představy. Jeho záběr zahrnoval např. Stroupežnického Paní mincmistrovou i Tolstého Annu Kareninu. Nakonec si v roce 1908 vzpomněl na prózu Svatopluka Čecha Pravý výlet pana Broučka do Měsíce, jehož kapitoly otiskl před lety v Hudebních listech. Kvůli průtahům se vznikem libreta, které psalo hned několik autorů, byla opera dokončena až v roce 1917. Tehdy zkomponoval ještě Výlet pana Broučka do XV. století a obě části pak spojil v bilogii Výlety páně Broučkovy. Od této opery volil Janáček témata svých oper s jistotou. Všechny následující opery spojuje téma jedince a společnosti, vztah k vyššímu řádu, lidským hodnotám a důraz na lidskou individualitu a její citovost.
Ve 20. letech, tedy ke konci života, vytvořil Janáček svá vrcholná díla: Káťu Kabanovou, Příhody lišky Bystroušky, Věc Makropulos a Z mrtvého domu. Ze všech těchto oper vyzařuje Janáčkův výrazný dramatický cit a také jeho zaujetí postavami a jejich osudy, které dokázal vtisknout do svých partitur. Ačkoli jde o díla sedmdesátníka, prýští z nich energie mládí, milostného citu a obdivu k životu (Janáček byl člověkem silně citově založeným a potřeboval pociťovat lásku. Po vzájemném odcizení s manželkou měl několik přítelkyň, z nichž do jeho citového i uměleckého života nejvíce zasáhla Kamila Stösslová, s níž se seznámil po roku 1917 a přátelil se s ní až do své smrti.).
Po letech hledání dospěl Janáček k originálnímu hudebnímu jazyku, kterým oslovuje diváky a posluchače, bez nadsázky, po celém světě. Vedle oper složil Leoš Janáček řadu skladeb komorních (Smyčcový kvartet Z podnětu L. N. Tolstého Kreutzerovy sonáty, Concertino, dechový sextet Mládí, Smyčcový kvartet Listy důvěrné), klavírních (cykly Po zarostlém chodníčku a V mlhách ad.), vokálních (např. Věčné evangelium, Zápisník zmizelého, Amarus, Glagolská mše) a symfonických (Sinfonietta, Taras Bulba, Dunaj ad.). Život moravského genia se uzavřel 12. srpna 1928 v ostravském sanatoriu, kam byl převezen z rodných Hukvald, kde se mu původní nachlazení rozvinulo v zápal plic. Pohřeb byl Janáčkovi vypraven 15. srpna 1928 z brněnského Divadla Na hradbách (dnešní Mahenovo divadlo), kde zazněla většina premiér jeho oper. Pochován je v kruhu čestných hrobů na Ústředním hřbitově v Brně.

Repertoár