MENU

Balet Národního divadla

RepertoárProgram a vstupenky
  • Balet Národní divadlo

    Sněhová královna

    V Národním divadle poprvé 3. září 2016!

    Nenechte si ujít!

Historie a současnost

 

Baletní soubor Národního divadla zaujímá ve vývoji českého baletního umění dominantní roli, vyplývající nejen z jeho statutu, ale i z faktu největšího tanečního ansámblu v České republice. S jeho založením roku 1883 vznikla souvislá vývojová tradice českého profesionálního tance.

Soubor je v současnosti dvaaosmdesátičlenný, v jeho čele stojí umělecký šéf Petr Zuska. V Baletu ND jsou v angažmá tanečníci z České republiky, Slovenska, Ruska, Ukrajiny, Moldávie, USA, Velké Británie, Francie, Maďarska, Nového Zélandu, Japonska a Itálie.
Otevřenost vůči světu se děje také v konfrontaci s osobnostmi zahraničních pedagogů a choreografů. Právě zkušenost s odlišnými pohybovými slovníky je kořením umělecké práce: jiným smýšlením o sobě samých a světu kolem nás se soubor přibližuje požadavkům současné choreografie či režie.
Český soubor Baletu ND se tak stal svou koncepcí a uměleckým vedením standardním evropským tělesem, ovšem se zvláštní příchutí uměleckého ducha, který vystupuje z okouzlujícího pražského multikulturního prostředí.

Netančíme pro sebe, tančíme pro Vás.

Více o historii a současnosti Baletu Národního divadla

Počátky baletního souboru Národního divadla

Prvním baletním mistrem byl Václav Reisinger (1882–1884). V ND se podílel na spolupráci s operou a uvedl i baletní novinku Hašiš (1884).
Soubor měl v počátcích přes 20 členů (z toho 3 sólistky a tanečníka A. Bergera). Po odchodu V. Reisingera nastoupil na jeho místo Augustin Berger, který vedl soubor v letech 1884–1900 a poté ještě 1912–1923. Rozšířil soubor, při divadle vedl baletní školu, sbor figurantů (pomocných tanečníků) a dal ansámblu pevné profesionální základy. Na repertoáru se střídaly spektakulární produkce typu Excelsior (Hudba: R. Marenco, Choreografie podle L.Manzottiho, E. Borriho j.h. a v roce 1885 A. Bergera, nové nastudování 1903 a 1913; celkem 210 repríz), Flik a Flok (Hudba: L. P. Hertel, 1886) aj. s klasickými tituly Giselle (1886), II. jednání z baletu Labutí jezero (1888), Sylvie (1888), Coppélia (1893) a domácími novinkami, většinou určenými dětskému divákovi, např. Štědrovečerní sen (1886), Pohádka o nalezeném štěstí K. Kovařovice (1889), Rákoš Rákoczy (1891) nebo Bajaja (1897).

Bergerovým nástupcem se stal, Achille Viscusi, představitel italské školy, který v ND působil v letech 1900–1912. Jeho jméno je spojeno s uváděním Nedbalových baletů Pohádka o Honzovi (1902), Z pohádky do pohádky (1908) a Princezna Hyacinta (1911). Na repertoár uvedl Labutí jezero (1901) a Louskáčka (1908). Významné bylo i jeho provedení Dvořákových Slovanských tanců (1901).
Po druhém, méně významném působení A. Bergera v ND v letech 1912–1923 byl na vedoucí místo vybrán tanečník a choreograf polského původu Remislav Remislavský (1923–1927). S jeho nástupem převládla ruská škola nad předchozí italskou. Repertoár se modernizoval a vedle ďagilevovských titulů (Šehrezáda – 1924, Petruška – 1925, Zmatek – 1926) se objevily, mj. zásluhou šéfa opery O. Ostrčila a režiséra F. Pujmana, i české novinky Istar (1924), Doktor Faust (1926) a Kdo je na světě nejmocnější (1927).
Dalším vedoucím baletu ND byl spolehlivý Jaroslav Hladík (1927–1933), který mj. připravil do repertoáru Signorinu Gioventù a Nikotinu (1930). V této době zde hostoval progresivní choreograf Joe Jenčík (Špalíček, 1933), který byl spolu s Jelizavetou Nikolskou baletním mistrem a choreografem (1936–1940).
Velký umělecký vzestup přinesla baletu ND poválečná éra Saši Machova (1946–1951). V jeho osobě se spojil koncepční dramaturg s citlivým choreografem a zdatným režisérem, který uskutečňoval svou představu specificky. Během krátké doby dokázal v baletu ND zformovat silný a ambiciózní soubor s řadou sólistických osobností (Z. Šemberová, M. Kůra, V. Jílek, A. Landa, O. Stodola, J. Blažek). Přesvědčivé a přitažlivé inscenační výsledky přinesly baletu ND obecné uznání, vysokou uměleckou i společenskou prestiž a vedly k jeho vyvázání z dosavadního područí opery. K nejlepším Machovovým inscenacím patřily Svatby (1947), Popelka (1948), Romeo a Julie (1950) a z domácích novinek to byly např. Vostřákovy balety Filosofská historie (1949) a Viktorka (1950).
Na místo šéfa baletu byl roku 1957 povolán z Plzně Jiří Němeček. Pod jeho vedením (1957–1970 a 1979–1989) se balet ND stal velkým a inscenačně emancipovaným tělesem, rovnocenným partnerem operního a činoherního souboru. J. Němeček byl reprezentant režisérského typu choreografa, jeho inscenace vynikaly pevnou dramaturgickou a režijní stavbou, pádností a srozumitelností, např. Sluha dvou pánů (1958), Othello (1959) a Romeo a Julie (1962). Skladba repertoáru i inscenační tvar byly zprvu ovlivněny sovětským vzorem tzv. drambaletů (Mládí – 1959). Od 60. let rostlo v jeho tvorbě zastoupení modernějších kratších děl, např. Marnotratný syn (1963), Svědomí (1964). Z významných zahraničních hostů spolupracoval s baletem ND J. Grigorovič, který nastudoval Legendu o lásce (1963), N. Dudinská a K. Sergejev Labutí jezero podle tradiční verze M. Petipy a L. Ivanova (1971).
Emerich Gabzdyl se stal šéfem baletu ND v letech 1970–1974 a uvedl zde např. Svěcení jara (1972), Lowiczské tance a Ondráše (1974). M. Kůra, spolu s režisérem P. Weiglem, přivedl na jeviště originální verzi Romea a Julie (1971), která dosáhla 255 repríz a byla také zfilmována.
V letech 1974–1978 šéfoval baletu ND Miroslav Kůra. K jeho choreografiím patřily např. Šípková Růženka / Spící krasavice (1974), Stvoření světa (1975) nebo baletně ztvárněná suita Radúz a Mahulena (1976).
Od ledna 1990 stanul v čele souboru Vlastimil Harapes a stálým choreografem byl L. Vaculík, jenž spolu s hostujícím režisérem J. Bednárikem přišel s moderním typem celovečerního dějového baletu, inspirovaného i filmovou předlohou a podloženého hudební koláží: Malý pan Friedeman a Psycho (1993, obnoveno 2000), Čajkovskij (1994), osobitá verze baletu Coppélia (1995), Isadora Duncan (1998), komediální balet Někdo to rád… (1994, obnoveno 2001) a dětskému divákovi určený Mauglí (1996).
Změna politického systému umožnila rozšíření repertoáru o zahraniční tituly ze Západu, např. Choreografie z Nizozemí (1992 s darovanými autorskými právy – Three pieces G. Bacewiczové v choreografii H. van Manena, Polní mše B. Martinů a Návrat do neznámé země L. Janáčka v choreografii J. Kyliána), večer Amerikana I, Carmen ou La tragédie de Don José. Po Oněginovi (1999) se na jeviště po deseti letech vrátila Šípková Růženka / Spící krasavice (2000) a byly uvedeny další význačné tituly světového repertoáru, jako např. Sinfonietta a Dítě a kouzla (2000 – Choreografie: J. Kylián), Sphinx (2002 – Choreografie: G. Tetley) nebo poslední premiéra této sezóny Zkrocení zlé ženy (2003 – Choreografie: J. Cranko).

Na počátku sezony 2002–2003 se stal novým uměleckým šéfem Baletu ND tanečník a choreograf Petr Zuska. Krátce po svém jmenování na otázku, jak si představuje budoucí podobu baletního souboru, odpověděl: „Jako technicky a umělecky silné těleso, proniknuté evropskými a světovými vlivy, se schopností adaptability a otevřenosti k co nejširšímu žánrovému a stylovému spektru v oblasti baletu a tanečního divadla.“
Po patnácti letech působení Petra Zusky v Národním divadle se dá konstatovat, že svoji tehdejší vizi bezezbytku naplnil. Během velmi krátkého období proměnil soubor a dramaturgii Baletu ND na moderní dynamické těleso. Rozšířil dramaturgický záběr repertoáru od klasických baletních děl přes neoklasické tituly až po soudobé taneční projekty. Balet ND začal více vystupovat nejen na evropských festivalech a gala, ale představil se i na jiných kontinentech. Soubor Baletu Národního divadla získal do svého čela choreografa, který v českém tanečním kontextu zosobňuje výjimečného tvůrce, jenž spolupracuje s významnými světovými baletními soubory. Petr Zuska je oceňován
jako výrazná individuální osobnost pro svůj široký choreografický záběr i vyzrálý umělecký přístup.
V současné době představuje Balet Národního divadla jeden z umělecky nejzajímavějších souborů v České republice, který má 81 tanečníků. I když je to soubor národní, český – v angažmá jsou zde tanečníci i z dalších 9 zemí, převážně z České republiky, ale také z Ruska, Slovenska, Ukrajiny, Moldávie, Francie, Itálie, Španělska, Rumunska, Japonska.

Otevřenost Baletu ND vůči světu se děje také v konfrontaci s osobnostmi zahraničních pedagogů a choreografů. Právě zkušenost s odlišnými pohybovými slovníky je kořením umělecké práce: díky jinému smýšlení o sobě samých a světu kolem nás nachází soubor svoji středoevropskou identitu, nabízí tradiční klasický repertoár i moderní současné divadlo, ovšem se zvláštní příchutí uměleckého ducha, který vystupuje právě z okouzlujícího pražského multikulturního prostředí.