MENU

Balet Národního divadla

RepertoárProgram a vstupenky
  • Balet Národní divadlo

    Návraty domů

    Ojedinělý večer 3 skladatelů – 3 skladeb – 3 choreografií.

    Zveme vás...
  • Balet Státní opera

    La Bayadère

    Premiéra již 20. listopadu ve Státní opeře!

    Nenechte si ujít!

Historie a současnost

Baletní soubor Národního divadla zaujímá ve vývoji českého baletního umění dominantní roli, vyplývající nejen z jeho statutu, ale i z faktu největšího tanečního ansámblu v České republice. S jeho založením roku 1883 vznikla souvislá vývojová tradice českého profesionálního tance.

Soubor je v současnosti dvaaosmdesátičlenný, v jeho čele stojí umělecký šéf Petr Zuska. V Baletu ND jsou v angažmá tanečníci z České republiky, Slovenska, Ruska, Ukrajiny, Moldávie, USA, Velké Británie, Francie, Maďarska, Nového Zélandu, Japonska a Itálie.
Otevřenost vůči světu se děje také v konfrontaci s osobnostmi zahraničních pedagogů a choreografů. Právě zkušenost s odlišnými pohybovými slovníky je kořením umělecké práce: jiným smýšlením o sobě samých a světu kolem nás se soubor přibližuje požadavkům současné choreografie či režie.
Český soubor Baletu ND se tak stal svou koncepcí a uměleckým vedením standardním evropským tělesem, ovšem se zvláštní příchutí uměleckého ducha, který vystupuje z okouzlujícího pražského multikulturního prostředí.

Netančíme pro sebe, tančíme pro Vás.

Více o historii a současnosti Baletu Národního divadla

Počátky baletního souboru Národního divadla

Prvním baletním mistrem byl Václav Reisinger (1882–1884). V ND se podílel na spolupráci s operou a uvedl i baletní novinku Hašiš (1884).

Soubor měl v počátcích přes 20 členů (z toho 3 sólistky a tanečníka A. Bergera). Po odchodu V. Reisingera nastoupil na jeho místo Augustin Berger, který vedl soubor v letech 1884–1900 a poté ještě v letech 1912–1923. Rozšířil soubor, při divadle vedl baletní školu, sbor figurantů (pomocných tanečníků) a dal ansámblu pevné profesionální základy. Na repertoáru se střídaly spektakulární produkce typu Excelsior (hudba: R. Marenco, choreografie podle L. Manzottiho, E. Borriho j.h. a v roce 1885 A. Bergera, nové nastudování 1903 a 1913; celkem 210 repríz), Flik a Flok (hudba: L. P. Hertel, 1886) aj. s klasickými tituly Giselle (1886), II. jednání z baletu Labutí jezero (1888), Sylvie (1888), Coppélia (1893) a domácími novinkami, většinou určenými dětskému divákovi, např. Štědrovečerní sen (1886), Pohádka o nalezeném štěstí K. Kovařovice (1889), Rákoš Rákoczy (1891) nebo Bajaja (1897).

Bergerovým nástupcem se stal Achille Viscusi, představitel italské školy, který v ND působil v letech 1900–1912. Jeho jméno je spojeno s uváděním Nedbalových baletů Pohádka o Honzovi (1902), Z pohádky do pohádky (1908) a Princezna Hyacinta (1911). Na repertoár uvedl Labutí jezero (1901) a Louskáčka (1908). Významné bylo i jeho provedení Dvořákových Slovanských tanců (1901).

Po druhém, méně významném působení A. Bergera v ND v letech 1912–192, byl na vedoucí místo vybrán tanečník a choreograf polského původu Remislav Remislavský (1923–1927). S jeho nástupem převládla ruská škola nad předchozí italskou. Repertoár se modernizoval a vedle ďagilevovských titulů (Šehrezáda – 1924, Petruška – 1925, Zmatek – 1926) se objevily, mj. zásluhou šéfa opery O. Ostrčila a režiséra F. Pujmana, i české novinky Istar (1924), Doktor Faust (1926) a Kdo je na světě nejmocnější (1927).

Dalším vedoucím baletu ND byl spolehlivý Jaroslav Hladík (1927–1933), který mj. připravil do repertoáru Signorinu Gioventu a Nikotinu (1930). V této době zde hostoval progresivní choreograf Joe Jenčík (Špalíček, 1933), který byl spolu s Jelizavetou Nikolskou baletním mistrem a choreografem (1936–1940).

Poválečná éra Saši Machova

Velký umělecký vzestup přinesla baletu ND poválečná éra Saši Machova (1946–1951). V jeho osobě se spojil koncepční dramaturg s citlivým choreografem a zdatným režisérem, který uskutečňoval svou představu specificky. Během krátké doby dokázal v baletu ND zformovat silný a ambiciózní soubor s řadou sólistických osobností (Z. Šemberová, M. Kůra, V. Jílek, A. Landa, O. Stodola, J. Blažek). Přesvědčivé a přitažlivé inscenační výsledky přinesly baletu ND obecné uznání, vysokou uměleckou i společenskou prestiž a vedly k jeho vyvázání z dosavadního područí opery. K nejlepším Machovovým inscenacím patřily Svatby (1947), Popelka (1948), Romeo a Julie (1950) a z domácích novinek to byly např. Vostřákovy balety Filosofská historie (1949) a Viktorka (1950).

Na místo šéfa baletu byl roku 1957 povolán z Plzně Jiří Němeček. Pod jeho vedením (1957–1970 a 1979–1989) se Balet ND stal velkým a inscenačně emancipovaným tělesem, rovnocenným partnerem operního a činoherního souboru. J. Němeček byl reprezentant režisérského typu choreografa, jeho inscenace vynikaly pevnou dramaturgickou a režijní stavbou, pádností a srozumitelností, např. Sluha dvou pánů (1958), Othello (1959) a Romeo a Julie (1962). Skladba repertoáru i inscenační tvar byly zprvu ovlivněny sovětským vzorem tzv. drambaletů (Mládí – 1959). Od 60. let rostlo v jeho tvorbě zastoupení modernějších kratších děl, např. Marnotratný syn (1963), Svědomí (1964). Z významných zahraničních hostů spolupracoval s baletem ND J. Grigorovič, který nastudoval Legendu o lásce (1963), N. Dudinská a K. Sergejev Labutí jezero podle tradiční verze M. Petipy a L. Ivanova (1971).

Emerich Gabzdyl se stal šéfem baletu ND v letech 1970–1974 a uvedl zde např. Svěcení jara (1972), Lowiczské tance a Ondráše (1974). M. Kůra, spolu s režisérem P. Weiglem, přivedl na jeviště originální verzi Romea a Julie (1971), která dosáhla 255 repríz a byla také zfilmována.

V letech 1974–1978 šéfoval baletu ND Miroslav Kůra. K jeho choreografiím patřily např. Šípková Růženka / Spící krasavice (1974), Stvoření světa (1975) nebo baletně ztvárněná suita Radúz a Mahulena (1976). 

Porevoluční éra Vlastimila Harapese

Od ledna 1990 stanul v čele souboru Vlastimil Harapes a stálým choreografem byl L. Vaculík, jenž spolu s hostujícím režisérem J. Bednárikem přišel s moderním typem celovečerního dějového baletu, inspirovaného i filmovou předlohou a podloženého hudební koláží: Malý pan Friedeman a Psycho (1993, obnoveno 2000), Čajkovskij (1994), osobitá verze baletu Coppélia (1995), Isadora Duncan (1998), komediální balet Někdo to rád… (1994, obnoveno 2001) a dětskému divákovi určený Mauglí (1996).

Změna politického systému umožnila rozšíření repertoáru o zahraniční tituly ze Západu, např. Choreografie z Nizozemí (1992 s darovanými autorskými právy – Three pieces G. Bacewiczové v choreografii H. van Manena, Polní mše B. Martinů a Návrat do neznámé země L. Janáčka v choreografii J. Kyliána), večer Amerikana I a II., Carmen ou La tragédie de Don José. Po Oněginovi (1999) se na jeviště po deseti letech vrátila Šípková Růženka / Spící krasavice (2000) a byly uvedeny další význačné tituly světového repertoáru, jako např. Sinfonietta a Dítě a kouzla (2000 – Choreografie: J. Kylián), Sphinx (2002 – Choreografie: G. Tetley) nebo poslední premiéra sezony 2003 Zkrocení zlé ženy (2003 – Choreografie: J. Cranko).

Balet ND pod vedením Petra Zusky (2002-2012)

Pestrý repertoár Baletu ND v Praze představuje širokou škálu titulů – celovečerní představení, složené večery, dějové, abstraktní, tradiční, invenční tituly a „remaky“.

V repertoáru jsou proto zastoupeny tituly tzv. tradičního baletního odkazu, které uspokojují diváky milující klasické baletní tituly, vyprávějí často pohádkové příběhy, jsou určeny nejen dětským očím a milovníkům romantického odkazu, ale i ctitelům klasického pohybového tvarosloví. Zajímavý pohled na tyto adaptace původních titulů nabízí hledisko školy klasického tance, které bylo v jednotlivých inscenacích prezentováno (Labutí jezero, Šípková Růženka, Giselle, Don Quijote, Louskáček – Vánoční příběh).

Balet ND představuje divákům také díla světově uznávaných choreografů (př. Cranko, Vàmos, Maillot) a jejich neméně slavné inscenace. Jejich prostřednictvím uvedl na repertoár Národního divadla díla, která ve své podstatě můžeme označit za dějová, strhující ve svém příběhu, výpravě, pojetí: nicméně jsou to tituly ještě baletní, často blížící se neoklasicistnímu vyjádření. Autorské balety často zpracovávající velká témata světové literatury (Oněgin, Popelka).

Dalším typem inscenací, které se těší velkému diváckému zájmu, jsou inscenace tanečně-divadelní – díla současného tanečního divadla. Událostí v tomto směru bylo uvedení Carmen Matse Eka, nebo inscenace Brel – Vysockij – Kryl / Sólo pro tři Petra Zusky. Divácky oblíbená je také Zlatovláska Jana Kodeta.

Posledním typem inscenací, které tvoří repertoár Baletu Národního divadla, jsou tzv. složené taneční večery. Inscenace zabývající se jedním tématem z pohledu různých choreografů či pohybových přístupů. Zde byla divákům představena celá řada stěžejních jmen světové choreografie: Kylián, Robbins, Forsythe, Balanchine, Duato, Galili, Bruce v konfrontaci s původní českou tvorbou: Zuska, Kodet, Vaculík.

Příležitost pro mladé

Balet ND v Praze se také stává jednoznačně významným centrem setkávání vynikajících hostujících umělců. Tato setkání jsou organizovaná buď v každoročních mezinárodních gala představeních (Balet Gala aneb Setkání v Praze), nebo v individuálním hostování význačných interpretů v jednotlivých baletních titulech. V souboru také dočasně hostují významní pedagogové a baletní mistři, kteří se výrazně podílejí na růstu kvality ansámblu.

(např. Christopher Hampson, Ivan Cavallari, Rochelle Zide-Booth, Rolando D’Alesio, James Amar, Yannick Boquin, Giselle Roberge, Marta Munso, Jean Pascal Cabardos, Juhani Teräsvuori, Johan Greben, Pascale Mosselmans, Garry Trinder, Leda Fernandes, Roslyn Anderson, Jeane Solan, Arlette van Boven, Karina Elver, Patrick Delacroix a další…)

Pravidelně je pořádán Večer mladých choreografů, tzv. Miniatury, kde dostávají příležitost tanečníci Baletu Národního divadla pro vlastní uměleckou choreografickou práci. Tyto příležitosti přinesly již první choreografické osobnosti Tomáše Rychetského, Viktora Konvalinku, Hanu Turečkovou, Zuzanu Šimákovou, Sylvu Nečasovou aj. Daly též vzniknout samostatně fungujícímu tanečnímu uskupení Dekka Dancers.

Také studenti Taneční konzervatoře hl. m. Prahy pravidelně tančí na scéně Stavovského divadla ve svých absolventských představeních, pod vedením ředitele Jaroslava Slavického realizují své celovečerní balety (Šípková Růženka, Děvčátko se sirkami)a pořádají koncerty a gala na Nové scéně ND.

Rovněž Taneční centrum Praha, pod vedením ředitele Antonína Schneidera, každoročně uvádí na scéně Stavovského divadla či Nové scény své studenty. Prostor je dáván i nejmladší generaci tanečníků, a to v tradiční Baletní přípravce ND.

Výjimečným počinem je také spolupráce s Dariou Klimentovou, první sólistkou English National Ballet v Londýně, v rámci pořadatelství mezinárodního workshopu mistrovských kurzů baletu s názvem Ballet Masterclasses.

Za hranicemi vlasti

Jedním z důležitých poslání Baletu ND je reprezentovat českou kulturu v zahraničí. Českou republiku v posledním desetiletí tak například zastupoval Balet na galavečeru v Janově, který byl věnován všem přistupujícím zemím do Evropské unie. Představení Baletu ND bylo

také vrcholem Českého národního dne (17. 5. 2010) na výstavě EXPO 2010 v Šanghaji, na které navázalo velké čínské turné souboru. Poprvé ve své historii zavítal soubor do USA (účast na Dance Salad Festival v Houstonu, 20.–22. 3. 2008). Další americké vystoupení, na scéně washingtonské Sidney Harman Hall (25.–26. 4. 2009), se uskutečnila v rámci akcí pořádaných Velvyslanectvím České republiky v USA pod názvem CZ in DC, které měly představit světu to nejlepší z kultury České republiky (ČR v té době zastávala předsednictví Rady Evropské unie).

Nepřehlédnutelný úspěch mají umělci a umění baletu ND v Praze také na množství zahraničních turné: např. v Nizozemsku, Belgii, Itálii, Švýcarsku, Francii, Finsku, Slovensku, Slovinsku, Maďarsku, Polsku, Rakousku, Rusku, na Maltě, Libanonu, Egyptě, Taiwanu, Španělsku, Německu, Kanadě, USA, Portugalsku, Izraeli a Řecku.