Vážený uživateli, je nám líto, ale Váš prohlížeč nepodporuje plné zobrazení webu. Doporučujeme Vám přejít na jeho aktuálnější verzi (MS Edge) nebo na některý z nejčastějších prohlížečů (Chrome, Firefox, Safari).

Historie Archivu Národního divadla

17. 3. 2015

V rozhovoru v Lidových novinách zpovídala Jana Machalická vedoucí Archivu Národního divadla Mgr. Zdenu Benešovou.

Zdena Benešová je čtvrt století vládkyní archivu Národního divadla, kde ovšem působí od roku 1974. S archivem zažila leccos. Vzpomíná na dnes již nepochopitelné absurdity doby minulé, kdy se první soupis repertoáru ND musel vydat jako interní tiskovina, jinak by tam nemohla být jména jako Otomar Krejča nebo Jan Tříska.
- LN Jak se absolvent divadelní vědy dostane do archivu?
Je to jednoduché. Na školu jsem se dostala v roce 1969, což byly poslední normální přijímačky. Šla jsem tam s představou, že budu dramaturg v divadle, jenže pak s počínající normalizací se situace změnila a z dramaturgů se hlavně stávali slouhové, takže se mi do divadla moc nechtělo. Měla jsem štěstí, že jsem se díky Karlu Krausovi v roce 1971 dostala na brigádu do Divadla za branou. Tam jsem se seznámila s Hanou Konečnou, kterou po zavření divadla v roce 1972 dali z trestu do archivu ND,a když se tam uvolnilo místo, nabídla mi ho.
- LN Jak se za těch čtyřicet let archiv změnil?
Přímo neuvěřitelně. První zlom byl, když nastoupila Hana, protože byla první odborná síla v jeho historii. A druhá velká změna byla, když se archiv přestěhoval, původně totiž sídlil v historické budově.
- LN Kde?
Když jdete dnes kolem, tak je to skoro legrační. V zadním vstupu do historické budovy od Žofína je napravo vrátnice a tam byl archiv. Byl ale ještě různě rozestrkaný a sídlil asi na šesti místech ve staré doplňovací budově v Divadelní ulici, já měla například kancelář pod orchestřištěm. Když se v roce 1977 rozhodlo o rekonstrukci historické budovy, dostalo ND areál Anenského kláštera a tam se měl archiv přesunout. Byla to velká šance přeorganizovat ho, archiválie byly uspořádané tak, že kdo tam pracoval, věděl, kde co je, ale jakmile odešel, už to nikdo nenašel. Nemělo to žádný systém. My jsme ho tenkrát vymysleli a dodržujeme ho dodnes.
- LN V minulosti měla každá knihovna a archiv část, do které veřejnost nesměla. Pokud tedy rovnou nebyla zlikvidovaná. Jak to bylo u vás?
Zákaz se týkal knih, na které tu byl trezor a do něj se museli strčit všichni Kunderové, Škvorečtí a další. A byly tam i knihy, u kterých to bylo hodně absurdní. Například monografie o Klicperovi od Vladimíra Justla, který byl právě v nemilosti. Pak jsme si vymysleli, že uděláme soupis repertoáru ke 100. výročí ND, a nastal jiný problém, najednou se ukázalo, že v seznamech bude spousta jmen, která jsou pro režim nepřijatelná -Otomar Krejča, Bohumil Hrdlička, Jan Tříska a podobně. A prý že musíme ta jména vyškrtat. Oponovali jsme, že to nejde, že je to bibliografická záležitost. Ale měli jsme kliku: ředitelem už nebyl Přemysl Kočí, ale Jiří Pauer a to byl diametrální rozdíl. Nakonec se vymyslel fígl, že to Národní divadlo vydá jako svou interní tiskovinu, a jména mohla zůstat.
- LN Vypluly po roce 1990 dokumenty, které se vztahovaly k represím za komunistů?
Máme tady zvláštní záznamy ze schůzí akčního výboru v letech 1948-49, které jsou psány rukou a tužkou. A tam je zaznamenáno, jak ten či onen umělec dostal pokutu, protože nebyl na brigádě a podobně, takhle postižení byli třeba Karel Höger, Vlasta Fabianová. Našla se i korespondence -například "slavný" dopis, kterým se Přemysl Kočí snažil zlikvidovat Karla Högera. Rozeslal ho do Supraphonu, do rozhlasu, do televize a psal v něm, že by ho neměli zaměstnávat, protože ztrácí paměť, a tak veškeré své síly musí věnovat mateřské scéně. Nedávno jsme díky Báře Topolové zase objevili dopis tehdejší dramaturgyně Luby Pellarové z dob normalizace, kde silně kritizuje dramaturgii ND, Topolová dopis uveřejnila v Divadelní revui. Není jasné, komu je adresovaný, ale já si myslím, že by to mohl být Bedřich Prokoš, říkala jsem si, že ten by ji možná za ty ostré názory neudal, ale nevím.
- LN V každém případě to bylo od paní Pellarové statečné tím spíš, že to udělala jen pro hygienu své duše.
Jistě. Asi by bylo dobré připomenout, že archiv dělal spoustu věcí, o kterých se neví, a to hlavně díky Haně Konečné, která z něj vybudovala skutečně odborné pracoviště. Například Národní vydávalo bulletiny, které redigoval Pavel Eckstein. Ten pod svým jménem nesměl publikovat, a Kočí ho tady měl jako Žida ve skříni. Moc dobře věděl, že to je úžasně vzdělaný a schopný člověk, vozil mu sem odborníky ze zahraničí a tvářil se, že je všechno v pořádku. A pro ten bulletin nám překládala řada lidí, kteří také nesměli publikovat nebo měli politické potíže. To už tady Luba nebyla zaměstnaná, tak aspoň překládala a s ní další, třeba Josef Balvín, Jana Patočková, Věra Šťovíčková, kterou vykopli z rozhlasu. A i jiní nám pomáhali, třeba Vlasta Chramostová popisovala fotky z činohry, něco si vydělala, a i když to nebylo bůhvíco, takhle se aspoň tak trochu vrátila k divadlu.
- LN Hana Konečná se také zasloužila o archiv Divadla za branou, kde jste předtím pracovaly. Jak to s ním bylo?
Celou sezonu 1971-72 jsme s mým kamarádem ten archiv tajně vynášeli a vozili na kolej a já jsem tam vyráběla anotace pro Krejču, aby vůbec měl nějakou dokumentaci. Když pak divadlo zavřeli, tak příslušné orgány naštěstí archiv moc nezajímal. Přemístil se do divadelního oddělení Národního muzea a Hanka pak iniciovala, aby se převezl sem a tady se uschoval. Po roce 1990, po obnovení Divadla za branou, přišel Karel Kraus s tím, že ho chtějí zpět, na což měli samozřejmě právo a nikoho tehdy nenapadlo, že už ho z badatelů málokdo uvidí. Dnes ho má Otomar Krejča mladší, nechce k němu nikoho pustit a nejspíš je i špatně uložený, takže kdoví v jakém je stavu. Je to škoda a nezodpovědnost, ale asi to nelze změnit.
- LN Kdybyste měla určit nejvzácnější archiválie, co by to bylo?
Z hlediska zaměření a smyslu archivu jsou nejvzácnější svázané divadelní cedule. To je základní artefakt, který je zde uložený od roku 1883, stejný konvolut je v divadelním oddělení Národního muzea a tuto duplicitu udržujeme. Nevíme, jak to vzniklo, možná to souvisí s požárem, kdy si naši předci řekli, že by bylo dobré dokumenty pojistit. Pak jsou tu od 19. století scénické a kostýmní návrhy, hodně jich máme z první republiky, například Čapka, Weniga, Trnku. Dřív totiž výtvarníci své práce nechávali v divadle, ale čím víc jdeme do současnosti, tím je toho méně, záleží na umělci, zda něco dá. Občas se nám podaří získat pozůstalost nebo nám je výtvarník přímo věnuje, jako naposledy Josef Jelínek. Dostali jsme velký archiv Jaroslava Slavického a pozůstalost Marcela Pokorného. To byl kostýmní výtvarník, který například navrhoval kostýmy pro Burianovu poválečnou inscenaci Romea a Julie a pak tvořil hodně pro operu ND. Jeho nevlastní sestra si vzala francouzského bohemistu, a když se vrátili do Prahy, tak se rozhodli, že pozůstalost věnují ND, jen chtěli, aby se na dům, kde žil, dala pamětní deska. A tu ještě zaplatili.
- LN Jaké další pozůstalosti nebo osobní fondy máte?
Vlasta Chramostová nám věnovala obrovský osobní archiv, kde je úplně všechno včetně bytového divadla, jejího působení v Divadle na Vinohradech, v Chebu. Jsou tam úžasné fotografie i z disentu, některé i málo známé, a jsou tam také partie související s Divadlem za branou, a to včetně Krejčových režijních připomínek k hercům. Právě toto je jinak v archivu, který si uzurpuje režisérova rodina. Pak jsme loni dostali zajímavou pozůstalost po Blance Waleské od jejího prasynovce a v ní je nesmírně zajímavý soubor deseti sešitů, které si psala jako mladé děvče. Teď nám věnovala nějaké fotografie a kritiky vnučka Antonie Nedošínské. Kritiky z první republiky, to je velký úlovek, protože se moc neuchovávaly, a kdo s nimi potřebuje pracovat, musí je složitě dohledávat. Také se k nám dostala pozůstalost Hanuše Theina, a to tak, že někdo koupil u Kladna dům, který mu kdysi patřil, a našli tam jeho rukopis Žil jsem operou Národního divadla a fotografie a ta mladá paní nám to donesla. Takový přístup je třeba ocenit, spousta lidí by to vyhodila. Od paní Petrovické jsme ještě za jejího života dostali pozůstalost Jaroslava Průchy, to jsou také přínosné materiály. Takže přírůstky máme pořád, i když mohlo by toho být i víc.
- LNA co digitalizace?
Pořád ještě digitalizujeme fotografie a scénické a kostýmní návrhy. Archiválie máme k inscenacím do roku 1920, ty starší jsme museli dát do Národního archivu, ale tam na to mají lepší podmínky. Originály jsme si mohli naskenovat a v této formě jsou ve fondu. Pak postupujeme od současnosti a jsme v roce 1948. A pak vkládáme ještě denní repertoár a to jsme už v roce 1996.
- LN Vraťme se ještě k fondům, máte režijní knihy?
Těch tu moc není, protože si je také režiséři nechávali, ale třeba máme pár knih Miroslava Macháčka. A pak tu jsou režijní knihy Jaromíra Pleskota, a to hlavně textů, které nedělal v Národním. K tomu se váže zajímavá historie, on se s Národním divadlem rozešel ve zlém, a jelikož měl prudkou povahu a byl v ráži, tak vzal všechny své režijní knihy, co měl doma, a hodil je do popelnice. Paní Pleskotová z toho byla nešťastná a šla tajně za ním az té popelnice to všechno vytáhla. A pak mi volala, jestli bychom si proto nepřijeli, ale tajně, až nebude manžel doma, že to nesmí vědět. Samozřejmě že jsme přijeli a jsou tam opravdu zajímavé věci i fotografie. Asi se nikdy nedozvěděl, že se to zachránilo.
- LN Jste vždy ochotní jet, když někdo zavolá a není od fochu?
Jistě, nikdy nevíte, jaká vzácnost se vynoří. Jednou mi zavolal nějaký pán, že se nastěhoval do bytu a našel tam svázané konvoluty kritik, pak se ukázalo, že je vyráběl manžel Jarmily Kronbauerové. Hned jsem mu řekla, že přijedeme, jen ať to nevyhodí. Nebylo to úplně dokonalé, ne vždy tam bylo napsáno, odkud výstřižek je, ale svou cenu to má.
- LN Jak vás tak poslouchám, tak mě napadá, že nejenom lidé, ale i archiválie mají své osudy a někdy jsou i docela dramatické. Nelákalo vás to sepsat?
To mě nenapadlo. Pokud ale jde o způsoby získávání, tak jsou impulzy, které fungují s železnou pravidelností. Když třeba v rozhlase vyprávím o archivu, tak si lidé uvědomí, že mají něco doma a že by to mohli věnovat. Anebo když se umělecká správa musí přestěhovat na jiné místo. To jsou pak hody, protože dokud jsou na jednom místě, tak na těch materiálech sedí, pak se začnou otevírat šuplata a skříně a jejich obsah se musí někam dát. Jako teď, když se nedávno činohra stěhovala.
- LN Je ještě možné v archivu narazit na neznámý poklad?
Spíš ne, jsme jeden z mála archivů, v němž se přesně ví, co kde je. Samozřejmě že třeba v personáliích může být něco zajímavého, z těch obálek na vás může něco vypadnout. Personální fond jich má asi 10 500, čili k tomuto počtu lidí něco máme - někdo tu má tři obálky, někdo tři krabice. A ještě k tomu stříháme noviny, tenhle fond je hodně navštěvovaný, ono se všechno na internetu nenajde, jak si mnozí myslí. Ale skříň, kterou bychom otevřeli a nevěděli, co v ní je, tu už nenajdeme, takové dobrodružství už nezažijeme.
- LN Za minulého ředitele se hovořilo o tom, že se Národní divadlo zbaví sídla archivu Anenského kláštera. Hrozí snad, že by se archiv musel stěhovat?
Vedení Národního divadla se jistě může rozhodnout podle svého uvážení, ale já jsem své stanovisko k tomu napsala do interního bulletinu. A tam říkám, že když jsme se stěhovali před čtyřiceti lety z historické budovy do Anenského kláštera, tak archiv byl podstatně menší, a i tak byl rok zavřený, všechno se muselo zabalit a popsat. Teď by musel být zavřený dva roky a zastavila by se digitalizace. A proč vlastně, žádný rozumný důvod k tomu není. Já věřím, že všichni v divadle dobře vědí, že divadelní archivy jsou velmi důležité. Divadlo končí derniérou a zůstane jen to, co je někde uloženo.
Zdena Benešová
Absolventka divadelní vědy a češtiny na FF UK. Od roku 1974 působí v archivu ND, v roce 1990 se stala jeho vedoucí. S Hanou Konečnou od 70. let 20. století budovala archiv jako odborné teatrologické pracoviště. Je spoluautorkou Soupisu repertoáru ND 1881-1983 (1983), zasloužila se i o vznik jeho digitální podoby. Dále se autorsky podílela na monografiích Národní divadlo: Historie a současnost (1999), Stavovské divadlo: Historie a současnost (2000) a Busty v Národním divadle (2010). Loni obdržela medaili Za zásluhy o české archivnictví.

Sdílet na sociálních sítích