Doc. PhDr. Milan Uhde

narozen 28. července 1936

Český spisovatel, dramatik, scenárista a politik Milan Uhde se narodil jako nejstarší ze čtyř sourozenců v roce 1936 v Brně v právnické rodině: otec byl finančním prokurátorem, poté vedoucím Úřadu pro mezinárodní právní ochranu mládeže, matka pracovala jako advokátka. Po válce Milan absolvoval gymnasium v Brně-Králově Poli (maturita r. 1953), následně studoval Filozofickou fakultu J. A. Purkyně v Brně, obor čeština-ruština a literární věda. V tom čase pociťoval sounáležitost s komunistickým režimem, z níž ho ovšem vyléčily události v Maďarsku v roce 1956. Během studií na školách, přestože byl v podstatě premiant, měl povahu rebela a neustále pedagogy kritizoval. Navíc ani neměl chuť stát se jedním z nich, a tak po získání magisterského titulu nastoupil v roce 1958 jako elév do brněnského měsíčníku Host do domu. Vzápětí ale musel na 18měsíční povinnou vojenskou službu. Po návratu do civilu pracoval od května 1960 opět jako redaktor Hosta, přičemž jeho staršími spolupracovníky a „zasvětiteli“ byli básníci a literáti Oldřich Mikulášek, Jaromír Tomeček, Ludvík Kundera nebo Jan Skácel, včetně literárního kritika a estetika Olega Suse – hlavně jeho a Mikuláška pokládal Milan za své guru. Zároveň psal verše, povídky, články a glosy do dalších tiskovin, například do Literárních novin, Mladého světa, Kulturní tvorby atd., hry, kritiky a články o divadle zase do Tváře a měsíčníku Divadlo. Od začátku šedesátých let psal také písňové texty, zejména pro brněnská divadla. A v roce 1963 vstoupil Milan do manželského svazku s přírodovědkyní Jitkou.
Ještě o rok dříve, v dvaašedesátém, vyšel Uhdemu debut, básnická sbírka Lidí z přízemí. Následně mladý autor napsal satirickou, politickou divadelní hru se zpěvy Král-Vávra (1964), která byla uvedena v divadle Večerní Brno, a stala se velkou událostí – má se dokonce za to, že je Uhdeho vůbec nejlepším počinem. V té samé době byla publikována jeho sbírka krátkých povídek Hrách na stěnu – Milan pak v roce 1965 napsal dle jedné z těchto povídek (Ošetřovna) filmový scénář k filmu Souhvězdí panny, který natočil režisér Zbyněk Brynych. V sedmašedesátém Uhdemu vyšly dva zcela odlišné spisky: za prvé to byla sbírka jeho písňových textů pod názvem Obloha samej cvok, a za druhé prozaická knížka Záhadná věž v B, rozvíjející apokryfní témata pomocí fiktivních dokumentů (např. o bitvě u Thermopyl, Johance z Arku, atd.). V šedesátých letech napsal autor i několik rozhlasových her jako třeba Komedie s Lotem (1963), absurdní dramata Svědkové (1965) a Výběrčí (1966), dále Ten, který přichází (1968), anebo Parta (1969). Nerealizovány a nevydány pak zůstaly například filmový scénář Šach-mat, Vaše Výsosti (1969) nebo hra Vraždění ve Veracruz (1970).

Sovětská okupace v roce 1968 a následná normalizace znamenaly pro Uhdeho přesun z oficiální scény do podzemí. V sedmdesátém bylo zastaveno vydávání Hostu do domu, takže přišel o zaměstnání. Od roku 1967 Milan souběžně s Hostem externě působil také na Janáčkově akademii múzických umění – zde musel skončit v roce 1971. Stačil ještě vykonat rigorózní zkoušku na FF, čímž získal titul PhDr., ale to mu spíš přitížilo. Ve dvaasedmdesátém se definitivně ocitl na indexu – stal se zakázaným autorem a jeho knihy byly dokonce vyřazeny z veřejných knihoven. Též mu bylo bráněno ve výkonu jakéhokoliv výdělečného povolání. Zpočátku tedy rodinu živila manželka, a Milan měl tak čas na psaní svých her, alespoň do šuplíku. Anebo je nechal inscenovat (kupříkladu v Divadle na provázku) pomocí tzv. „pokrývačů“ – hry tak byly uváděny pod jmény jeho přátel-autorů (byli jimi například Zdeněk Pospíšil, Petr Oslzlý, Peter Scherhaufer). Naštěstí mu disident Pavel Kohout poradil, ať své hry jako on posílá na Západ, takže Uhde i jeho rodina měli další zdroj obživy. Zároveň publikoval v exilových tiskovinách, například v Rozmluvách (Londýn), v Listech (Řím), ve Svědectví (Paříž) atd. Doma ale pochopitelně mohl psát jen ve formě samizdatu, převážně v Edici Petlice – tam třeba vyšel text divadelní hry Hra na holuba (1974) nebo rozhlasová hra Zubařovo pokušení (1976). V tomto nelehkém čase se manželům Uhdeovým narodily i obě děti – Michal, a o tři roky mladší Jana.
V roce 1975 napsal Uhde pro Divadlo na provázku svou asi nejúspěšnější hru Balada pro banditu, kterou pokryl svým jménem jeho kamarád Zdeněk Pospíšil: jednalo se o text spisovatele Ivana Olbrachta o legendárním podkarpatském zbojníkovi Nikolovi Šohajovi, který Milan přepracoval na muzikál. Balada byla pak v roce 1978 úspěšně zfilmována režisérem Vladimírem Sísem, a Uhdeovým přinesla další slušné zajištění rodiny. V šestasedmdesátém Uhde provedl adaptaci Mrštíkovy divadelní hry Pohádka máje, když v ní spojil postavy pana revírníka a dr. Zvonka Burkeho ze Smočkova Podivného odpoledne. Dílo se pak uvádělo pod názvem Poslední leč, a o filmovou verzi se v roce 1981 opět postaral Vladimír Sís. Některé další Milanovy hry – jako třeba absurdní komediální drama Hodina obrany (1977), nebo drama Pán plamínků (1977), o zločinném zneužívání psychiatrie na disidentech, byly televizí zpracovány až po změně režimu. Na konci roku 1976 podepsal Uhde Chartu 77, což byla automatická pozvánka na výslechy StB – a je fakt, že jich absolvoval nespočet. Dodnes si váží morální podpory svých přátel z disentu Ludvíka Vaculíka, Václava Havla a Jaroslava Šabaty. Proto dokázal psát další rozhlasové a divadelní hry jako třeba Modrý anděl (1979), Velice tiché Ave (1981), Zvěstování aneb Bedřichu, jsi anděl (1986) či Prodaný a prodaná (1987), které byly šířeny pouze ve formě samizdatu. V osmaosmdesátém se Uhde stal signatářem Hnutí za občanskou svobodu, a v letech 1988–1989 byl členem redakčního kruhu tehdy ilegálních (a tedy samizdatových) Lidových novin.
V roce 1989 bylo v Brně založeno nakladatelské družstvo Atlantis, k němuž se Milan připojil, stejně jako další zakázaní autoři včetně Václava Havla. A právě Havel Uhdeho ustanovil šéfredaktorem. Z družstva pak po listopadu ´89 vzniklo nakladatelství Atlantis, jemuž začala šéfovat Milanova žena Jitka. A samotný Uhde nejenže přednášel dějiny moderní literatury, období zakázané literatury a literaturu po roce 1945 na FF Masarykovy university, a habilitoval se na JAMU knihou Desítka her, ale zároveň také publikoval své texty, kritiky a názory v různých tiskovinách – v Mostech, Lidových novinách, Literárních novinách, Proglasu, Reflexu atd. A samozřejmě vstoupil do politiky: nejprve za Občanské fórum (byl členem kolegia), později přestoupil do ODS. V letech 1990–1992 byl ministrem kultury české vlády, pak poslancem, přičemž v roce 1993 povýšil, když se stal 1. předsedou Poslanecké sněmovny samostatné České republiky. Zároveň ale skončil s přednáškami na universitě v Brně – v pětadevadesátém dostal od děkana výpověď, s kterou se ovšem nikdy nesmířil. Nadále tedy poslancoval za ODS, byť byl stále častěji kritičtější k názorům jejího vůdce Václava Klause. S rodinou moc nebýval, neměl čas na knihy, na kulturu, na nic, všechen čas mu vzala politika. S tou skončil na konci devadesátých let pro naprosté vyčerpání organismu. Poté začal přednášet na Literární akademii v Praze (2001–2006) a působit v radách veřejnoprávních médií – nejprve v letech 1999–2006 v radě Českého rozhlasu, od roku 2008 v Radě České televize, přičemž v letech 2011–2014 jí předsedal. Po odchodu z politiky napsal Uhde mj. televizní hru Na rozchodnou (2003, realizována v ČT v roce 2008), divadelní drama Zázrak v černém domě (2004), které uvedlo o tři roky později Divadlo Na zábradlí, a v roce 2005 zdramatizoval do podoby muzikálu Zolův román Nana. V roce 2013 napsal autobiografickou knihu Rozpomínky. Co na sebe vím“.
Milan Uhde získal i řadu ocenění: už v disentu dostal exilovou literární cenu Egona Hostovského (1980) a v roce 1987 Cenu Toma Stopparda za hru Pán plamínků. V roce 2000 získal Medaili Za zásluhy od presidenta Václava Havla, v roce 2007 za hru Zázrak v černém domě Cenu Alfréda Radoka a Cenu Sazky a Divadelních novin.