MENU

Cube - work in progress - pokračujeme dál

Už na začátku sezony jsme předstoupili před diváky s work in progress verzí nového projektu Cube, který se vrací k původním principům Laterny magiky. Nyní se na jeviště znovu vydáme 10. listopadu a po představení chceme opět diváky pozvat k diskusi nad viděným kusem a jeho vývojem. O projektu si s vedoucím uměleckého souboru Laterny magiky a režisérem Cube Pavlem Knollem v září povídala choreografka a kritička Marcela Benoniová. Článek, který reflektoval první uvedení projektu a obsahoval i tento rozhovor, si celý můžete přečíst v internetovém magazínu Taneční aktuality.

Kdy jste začali přemýšlet o novém a tanečnějším představení pro Laternu magiku?

Zhruba před dvěma lety jsem měl možnost zdůvodnit přání souboru Laterny magiky – vytvořit opět po několika letech výslovně taneční představení s výtvarnými a jasně profilovanými možnostmi Laterny magiky, v rychle se vyvíjecím rytmu dnešní doby. Při příležitosti setkání Mecenášského klubu Národního divadla jsme představili koncept představení, ve kterém jsme chtěli navázat na projekt LaternaLAB. Od nich jsme měli tedy přislíbeny první finanční prostředky pro začínající projekt.

Principy Laterny magiky stvořené již více než před půl stoletím režisérem Alfrédem Radokem a největší osobností ve výtvarném divadelním světě – u nás i ve světě – scénografem Josefem Svobodou… Jak na ně chcete – a v rámci možností můžete – navazovat?

Určitě a s plným vědomím chceme použít a – snad se to podaří – využít základního principu: živí tanečníci, interpreti na jevišti, jejichž pohyb je ovlivňován filmovou iluzí a zároveň projekce dotváří a umocňuje energii, kterou nastaví tanečník… Jde tedy o úzký dialog živého těla se všemi jeho myšlenkami a emocemi s abstraktním, filmovým či graficky ojediněle zpracovaným obrazem…

Proč zrovna Cube/Kostka?

Kostka je symbol – jako základní 3D-geometrický útvar, jako uzavřený prostor místnosti, scénický prostor, může to být displej, budova, kostka ledu i cukru. A evokovala nám stále živý hlavolam – Rubikovu kostku. Tedy krychli s třídimenzionální nekonečnou možností proměn a variant změn. To nás velmi inspirovalo. Mými nejbližšími spolupracovníky jsou spoluautoři scénáře, choreografové David Stránský a Štěpán Pechar. Jan Hladil a František Pecháček jsou experty v oboru projekce a především projekčního mappingu, dále kameraman Marek Brožek a v nejvyšším nasazení autor hudby Jan Šikl. Samozřejmě nám pomohl dramaturg Jan Tošovský, který rovněž na Laterně magice vyrůstal, a tanečnice Zuzana Herényiová, tentokrát i v roli asistentky choreografie.

Nevyprávíte tady žádný souvislý příběh, když se jedná výsostně o symbiózu výtvarných efektů, tanečního a choreografického rukopisu. Ale přece, když máte na scéně už jen dva tanečníky a posléze tam rozvíjíte simultánně i tři různé duety, jde o emoce a vztahy, které příběh nesou samy o sobě.

Je to tak, původně jsme si chtěli hrát pouze s obrazem a pohybem bez příběhů. To ovšem úplně nejde. Jestliže dva lidé nebo skupina spolu tančí, vždy se tam nějaká emoce zákonitě dostane a s emocí už vidíte nějaký příběh. Možná každý z diváků uvidí jiný. Takže i neplánované situace se rozvinuly do hlubších vztahů. Chtěli jsme ale v kontrastu abstraktních, především černobílých obrazů vybudit i humornou a nadnesenou náladu. Ale snad i nekonečně zamilovanou. V případě „love story“ od prvního rande až po sex v posteli, která je na projekci. Hrajeme si se stínem, pronásledováním jedince, možností prolínání živého stínu s filmovým a následným množením v projekci až k návratu k reálným tanečníkům.

Work in progress, to znamená, že i první představení, které uvádíte, je v procesu a bude se ještě proměňovat. V jakém slova smyslu?

V první části, kdy na zemi leží čtvercová scénická bílá deska, se nastavený a pevný projekční scénář mappingu víceméně měnit nebude. První jevištní zkoušky však ukázaly záludnost zkreslené viditelnosti perspektivy projekce, tam dojde k jejímu ladění.

Spíš půjde o dotažení v druhé části, kdy se k základnímu čtverci připojí druhá, kolmá projekční stěna, která podpoří iluzi uzavřené kostky. Náročnost ve vyvolání iluze pohybu prostoru se tak násobí, a ne všechny představy z papíru fungují. Tady určitě dojde i k vývoji choreografie.

Marcela Benoniová: Kostka, všudypřítomná kostka (Taneční aktuality, 9. 9. 2016)
http://www.tanecniaktuality.cz/kostka-vsudypritomna-kostka/