Chci změnit systém

Po dosti kuriózním nástupu do funkce ředitele Národního divadla vede Jan Burian už druhou sezónu instituci s více než 1 300 zaměstnanci a zodpovídá za provoz pěti divadelních budov a čtyř uměleckých souborů. Kromě toho pracuje na transformaci ND a na nové koncepci spolupráce s ministerstvem kultury. Pracuje s vědomím, že může být kdykoli ze dne na den odvolán.

- Těšíte se ráno do práce?

Většinou ano, neboť každý den mám možnost se setkat se zajímavými lidmi. Vážím si toho, že mohu pracovat v ND. A držím se zásady, že problémy jsou od toho, abychom je řešili.

- Před jmenováním ředitelem ND v roce 2013 jste byl osmnáct let ředitelem DJKT v Plzni. V čem je největší rozdíl v řízení městského divadla a toho Národního?
Rozdílů je celá řada. Obecně si myslím, že systém fungování městských divadel je vymyšlen lépe. Také terén je přehlednější a lidé ve městě a v divadle k sobě mají blíž. V ND se musíte více věnovat strategii a kulturní politice a divadlo řídíte vlastně méně, na druhou stranu máte velkou odpovědnost za to, jak je divadlo, a to nejen Národní, vnímáno širokou veřejností a v zahraničí. Z tohoto hlediska je příležitost řídit ND velkou výzvou, protože máte prostě větší vliv něco změnit k dobrému v systému správy a financování všech českých divadel.

- Co všechno spadá do kompetence ředitele ND?
Ředitel divadla je takzvaně statutárním orgánem samostatné právnické osoby, zjednodušeně řečeno má tedy formální zodpovědnost za vše. U tak velkého divadla je samozřejmé, že řadu kompetencí musíte delegovat na umělecké ředitele a další vedoucí pracovníky. O systému kompetencí do budoucna, o jejich transparentnosti a vyváženosti je koneckonců i celá vize transformace ND.

- Byl jste skupinou odborníků ministerstvu doporučen jako jediný kandidát. Vaše působení je úzce spjato s transformací ND. O co v té transformaci jde?
Nevím, kolik kandidátů ministerská komise tenkrát oslovila, nebo o kolika uvažovala. Myslím, že jsem nebyl jediný. Ale byl jsem jediný, kdo byl tehdy ochoten za daných podmínek post přijmout. Podstatné je ale něco jiného. Poprvé od roku 1990 tehdy odborná komise a ministerstvo kultury definovaly, co od nového ředitele očekávají. Vytvořili vlastně jakési zadání. Tak, jak se to už dávno dělá v demokratických zemích. Zadání bylo formulováno na základě zkušeností z posledních více než dvaceti let, z nichž vyplynulo, že systém, jakým bylo dosud divadlo spravováno zřizovatelem, a na základě jakých pravidel samo funguje, je zastaralý. Nepružný a neefektivní. Zadání mimo jiné řeklo, že je třeba vyjít z dobrých zahraničních zkušeností a přizpůsobit celý systém potřebám živé divadelní tvorby. Komise také definovala, o jaké divadelní druhy by mělo divadlo pečovat především a na kterých scénách. Pověřila mne rozpracováním koncepce transformace, což jsem po nástupu do funkce v řádném termínu učinil a návrh předložil ministerstvu kultury i veřejné diskusi. Materiál jsme následně rozpracovali do konkrétních manažerských, finančních, investičních, personálních a legislativních plánů. Pracujeme intenzivně na jeho realizaci. Je to proces na několik let.

- Jak transformace dopadá?
Teprve začala a nejdůležitější kroky jsou teprve před námi. Divadelní ředitelé jsou již dlouhá léta ve shodě, že příspěvková organizace není pro určitý typ divadel vhodná. Respektive, že jednotlivé změny, které jsme dlouhá léta navrhovali, se nepodařilo uskutečnit. Proto navrhujeme koncepční změnu v jednom legislativním předpisu, který nazýváme pracovně "zákon o veřejnoprávní instituci v kultuře". Jsem v ND druhý rok a vidím každý den, jak by nám, ale i ostatním divadlům pomohla změna pravidel, která jsou možná vhodná pro sociální služby, ale krajně obtížná pro velkou instituci s několika soubory.

- Jak by podle vašich představ mělo ND ideálně fungovat?
Mělo by být jednou veřejnou institucí, která propojuje několik právně, finančně i personálně samostatných divadel. Podobný problém řešili například v Německu a Rakousku, které mají podobou tradici, a vyřešili to. Takže nevidím důvod, proč by to nešlo u nás. Stát by jako zakladatel, nebo zřizovatel měl mít přísnou kontrolu nad užíváním veřejných prostředků, ale měl by uvěřit, že více samostatnosti v rozhodování managementu divadla povede k lepším uměleckým i ekonomickým výsledkům. Jeden příklad za všechny: jsme jediný stát v Evropě, který reguluje mzdy umělců, což v praxi znamená, že je nemůžeme odměňovat podle toho, jak často a kvalitně hrají. Umělecká práce je ale nepravidelná. Na některou roli je potřeba se připravovat dlouhé měsíce a víc než osm hodin denně. Někdy je režim volnější. Systém je zcela demotivující a nehospodárný.

- Jak ovlivňuje vaše fungování jako ředitele fakt, že můžete být kdykoliv odvolán?
Zvykl jsem si. Není to ale správné. V normálních zemích je přesně stanoveno, za jakých okolností může být ředitel odvolán v průběhu svého mandátu. Zákon o veřejnoprávní instituci by měl vyřešit i tento problém. Navrhujeme také zřízení efektivních správních a dozorčích rad. Myslím, že ani pro ministra kultury není žádná výhoda, když je přímo zodpovědný za fungování desítek příspěvkových organizací od malých muzeí po obří divadlo. Upřímně řečeno, divím se, že to politici taková dlouhá léta nechávají být, když se tolikrát sami setkali s tím, jak neuměli správně vyhodnotit situaci, protože si nenechali poradit lidmi, kteří věci rozumějí.

- Co vám nejvíc ztěžuje práci?
Myslím, že jedním z největších problémů je fakt, že neexistuje systém alespoň střednědobého financování. Ředitel divadla musí už teď rozhodovat o projektech, které se uskuteční za tři nebo za čtyři roky. Přitom financování je maximálně roční. A o rozpočtu na příští rok se rozhodne, když to jde hodně dobře, v prosinci roku předcházejícího.

- Ovlivňuje vaše rozhodování, například v personálních změnách, často velmi emotivní pozornost veřejnosti a médií?
Povinností ředitele je zachovat chladnou hlavu a snažit se být maximálně objektivní. V minulém roce jsem vybíral nové šéfy Baletu a Činohry. Pozval jsem si k tomu odborníky a vedl jsem s nimi i s kandidáty mnoho diskusí. Na základě toho jsem udělal rozhodnutí. Média samozřejmě vnímám. Je to také hlas veřejnosti. Ale musím umět z reakcí přečíst, co je věcný problém a co jsou jen emoce, které k divadlu patří.

- Jaké problémy s sebou nese závislost na státní správě?
Stát nebo obce divadla zřizují, protože chtějí poskytovat veřejnou kulturní službu. Divadla si nevymysleli divadelníci, ale divadla chtějí občané, kteří politiky volí. Stát by tedy měl vytvářet podmínky proto, aby byla divadla dobrá a svobodná, protože jen taková jsou divákům k užitku. Problém bývá v tom, když si některý politik na chvíli myslí, že se stal vlastníkem divadla. Správně je to totiž jinak: politici slouží občanům tím, že vytvoří podmínky pro poskytování veřejných služeb, a ředitelé a divadla slouží občanům tím, že tyto služby produkují. Finanční kontrola se nikdy nesmí zaměňovat s vlivem na personální politiku nebo nedej bože repertoár. Což někteří politici chápou a někteří nikoliv.

- Jaký je váš vztah s ministerstvem kultury? Cítíte z jeho strany dostatečnou podporu?
Ministr kultury je vzdělaný člověk, který si uvědomuje, že být ministrem je především služba. Myslím však, že je důležité, abychom měli dobře fungující ND, i úřad ministerstva. Právě v zákoně o veřejnoprávní instituci si snažíme navrhnout takové mechanismy, které umožní dobré, přátelské a věcné fungování vztahů mezi ministerstvem a organizacemi.

- V současné době se všechny státy snaží ušetřit, kde se dá. Na prvním místě úsporných opatření je právě kultura a umění. Jak je to s garancí financování ND v příštích letech?
O garanci financování jsem mluvil. Formálně neexistuje, byť samozřejmě ND asi nikdo nezruší. Šetření v kultuře nebo vzdělávání je výsostně politická otázka. Osobně si myslím, že přístup k podpoře kultury potřebuje zásadní změny. Spousta negativních jevů, které ve společnosti vidíme, je totiž podmíněna nízkou úrovní vzdělání a kulturnosti. Takže šetříme tam, kde se to nevyplatí.

- Jak jsou na tom podobné instituce jako ND v zahraničí?
Záleží na tom, co se bude srovnávat s čím. V méně rozvinutých zemích je to horší, v úspěšných zemích je to lepší. Zlepšení financování kultury a vzdělávání například ve Finsku nebo Německu vedlo k poměrně rychlému ekonomickému úspěchu těchto států.

- V zahraničí je financování kulturních institucí, kulturních a uměleckých akcí často nejen záležitostí státu, ale na spolufinancování se spolupodílejí nemalými částkami i fyzické a právnické osoby. Jejich ochotu investovat do kultury a umění podporuje i skutečnost, že si sponzorské dary mohou odečítat z daní. Jak je to s mecenáši a sponzory u nás?
ND patří z hlediska mecenášství a sponzoringu k nejúspěšnějším českým kulturním institucím. Jinak je to složitá otázka, jejíž řešení je v daňovém systému a země od země se dosti liší. Rozhodující je ale politická kultura té které země. Investice do kultury se mnohonásobně vracejí v kvalitě pracovní síly, v mezilidských vztazích. V ochotě společensky se angažovat, v potlačování kriminality a tak dále. Kulturní lidé se totiž zajímají o svoji zemi a chtějí jí pomoci.

- Mohl byste srovnat kvalitu ND s jinými podobnými zahraničními institucemi?
Kvalita našich divadel je lepší, než si o nich myslíme. Jen se musíme méně ohánět světovostí a více do světa opravdu jezdit. Podařilo se nám vyvézt řadu činoherních inscenací a byli jsme sami překvapeni jejich kladným přijetím. Máme operní koprodukce a jejich úroveň je stejná jako v partnerských divadlech. Pracují tu renomovaní choreografové a jsou spokojeni. Jen my sami jaksi nevěříme sami sobě, protože ve společnosti stále ještě převládá pocit, že kultura je něco navíc. Není to pravda. Umění a divadlo tu bylo daleko dříve než liberální kapitalismus nebo sociální stát.

- Jakých změn byste chtěl dosáhnout ve svém funkčním období?
Přišel jsem do této funkce s ambicí prosadit změnu v systému správy a financování nejen ND. Chci reorganizovat ND na moderní instituci, kde lidé spolupracují právě proto, že nesou za svá rozhodnutí přímou odpovědnost. Chci změnit systém, kdy ředitel takto velké instituce jakoby za všechno odpovídá a o ničem vlastně nerozhoduje, protože, buď je to věc uměleckých ředitelů, anebo to za něj udělá některé z ministerstev.

- Zvyšuje angažování zahraničních umělců diváckou atraktivitu?
Zájem publika vždy zvýší angažování špičkových umělců. Domácích i zahraničních. Změna by tedy mohla být i v tom, že začneme cítit, že jsme součástí mezinárodní scény a přestaneme rozlišovat domácí a zahraniční umělce. K tomu však také potřebujeme finanční řízení instituce.

- Jste spokojen s návštěvností?
Jsem spokojený pokaždé, když mi někdo telefonuje, že nemůže sehnat lístek. Máme obrovskou produkci a hrajeme neuvěřitelné množství inscenací. Kdybych byl se vším spokojený, tak bych tu nebyl.

- Chystá se stavební rekonstrukce Státní opery a má být uzavřena budova. Zastaví se po dobu oprav i celý provoz opery?
Budova Státní opery bude uzavřena pravděpodobně na dva roky, jedná se o nezbytnou generální rekonstrukci kriticky zanedbané budovy. Je to mimo jiné důsledek dlouhodobě podfinancované Státní opery. Po dobu rekonstrukce budeme hrát jinde – v historické budově ND, v Hudebním divadle v Karlíně, v létě v Japonsku, v Rakousku, snad i v Číně. Budeme také připravovat nový repertoár do opraveného a krásného divadla. Nebude to ostatně poprvé, kdy se v historii Národního divadla jedna budova opravuje a dál se hraje.

- Některé opery se paralelně uvádějí na scéně Státní opery i Národního divadla. Je to smysluplné?
Národní divadlo má nyní jiné vedení a opera bude nadále dramaturgicky koordinována, takže s něčím podobným do budoucna nepočítáme. Postupně repertoár proměňujeme a jsme rádi, že většinou i s diváckým úspěchem.

- Jaká představení z chystaného repertoáru ND si zasluhují podle vás zvláštní pozornost?
Každá nová inscenace je naším společným dílem a tak trochu dítětem. Každé dítě je přirozeně jiné, ale zaslouží si stejnou péči i pozornost. Hrajeme široký repertoár pro široké publikum a doufáme, že každý si u nás s chutí vybere. Takže – budete vítáni.

- Nezmocňuje se vás někdy pocit, že jste Sisyfos valící před sebou obrovský kámen?
Jestli jsem jako Sisyfos, to zjistím, až kámen dovalím nahoru a on mi sklouzne zpátky. Zatím stojíme na úpatí hory a já hledám dostatek lidí, kteří nám pomohou kámen rozhýbat.

- Jste režisér, pedagog, manažer – ve které profesi se cítíte nejlépe?
Jsem režisér, pedagog a manažer, protože se ve všech těchto profesích cítím dobře.

- Co považujete za největší úspěch své profesní kariéry?
Myslím, že se mi povedlo několik inscenací, na které třeba v Plzni snad diváci nezapomenou. Podařilo se mi prosadit výstavbu nového divadla. Myslím, že si mě kolegové váží i pro mou snahu zlepšit podmínky českých divadel. Mám radost z našich úspěšných studentů, z nichž řada je dnes mými kolegy. Nemám si na co stěžovat, jsem spokojen.

- Co je pro vás v životě důležité?
Zdraví a optimismus.

- Máte profesní přání?
Mít dobré spolupracovníky, s nimiž lze najít dohodu o společné cestě a kteří se vám nebojí říct pravdu.

Literární noviny, 11. 6. 2015
Jarmila WUNDERLINTALIÁNOVÁ

www.literarky.cz